Článek
Jednoho únorového dne roku 1924 kráčí ulicí malého města Silverton mladá žena a náhle strne. Nova Baumgartenová upírá zrak k pohublému kolii, který se loudá po hlavní třídě. „Podívej! Není to Bobbie?“ vyhrkne a stiskne paži své přítelkyně. Před oběma dívkami v tu chvíli kulhá domů pes, kterého Nova a její rodina půl roku neviděli. Bobbie, dvouletý kříženec skotské kolie a anglického ovčáka, zmizel loni v srpnu tisíce kilometrů odsud.
Na hřbetě má špinavou zcuchanou srst a hrubý obojek odřený dlouhým nošením. Přední tlapky jsou sedřené do masa a zadní má plné šrámů, jako by urazil nebezpečně dlouhou cestu. Kostnatý pes sotva drží na nohou, přesto vrtí chlupatým ocasem, když poznává známou tvář.
Začátek cesty
V srpnu 1923, vyráželi Brazierovi na dlouho plánovanou cestu přes celé Spojené státy. Frank Brazier naložil manželku Elizabeth, obě dospívající dcery a svého psa do nového automobilu Overland Red Bird a vydal se z Oregonu na východ za příbuznými. Cílem letního putování byla vesnice Wolcott ve státě Indiana.
Rodinný pes Bobbie nechtěl zůstat pozadu. Cesta napříč státy probíhala hladce až do chvíle, kdy se vůz těsně před cílem zastavil u jedné z venkovských benzinových pump.
Na zaprášené stanici ve Wolcottu se Bobbie protáhl pod autem ven a čekal, až jeho pán natankuje. Znenadání se ale přiřítila smečka místních psů a vrhla se na psího cizince. Bobbie se polekal přesily a dal se na útěk. Frank Brazier jen zděšeně zahlédl, jak jeho pes mizí za rohem s trojicí rozzuřených pronásledovatelů v patách.
Okamžitě přerušil cestu a začal v neznámém městečku shánět svého psa. Brazierovi prohledali okolí a zdrželi se na místě několik dní. Vylepili plakáty s Bobbieho popisem a požádali místní noviny o vyhlášení, ale pes jako by se propadl do země.
Po neúspěšném pátrání nezbylo rodině než pokračovat v cestě podle plánu. U příbuzných v Indianě strávili pár dní, ale radost z návštěvy rychle vyprchala – stačilo pomyslet na Bobbieho neznámý osud. Když tudy Brazierovi jeli zpátky, znovu se ve Wolcottu zastavili a vyptávali se, zda psa někdo neviděl.
Marně. Nezbylo než zanechat majiteli čerpací stanice adresu do Oregonu a nabídku, že se rodina postará o veškeré výlohy, pokud by se Bobbie našel a někdo ho poslal vlakem domů. Frank s Elizabeth seděli po zbytek návratu tiše v autě a snažili se dcerám nedávat znát obavy. Domů do Silvertonu přijeli koncem léta 1923 bez Bobbieho.
Z Indiany po Oregon pěšky
Zatímco Brazierovi zvolna přijímali možnost, že svého psa už neuvidí, Bobbie mezitím začal svou nevídanou pouť zpět na západ. Ve Wolcottu se vrátil na místo, kde ho rodina naposledy zanechala, a postupně se vydal po jejich stopách. Podle pozdějších svědectví se zpočátku toulal i opačným směrem na východ – jako by nejprve zkoušel v okolí vyhledat známé pachy.
Nakonec se ale obrátil rozhodně směrem k Oregonu. Intuice nebo vytrvalá snaha ho vedla stejnou trasou, jakou rodina přijela do Indiany.
Udivení místní obyvatelé si pamatovali nápadně dlouhosrstého a bílými znaky zbarveného psa a někteří si ho dokonce vyfotografovali. Když se po čase doslechli o zázračném návratu psa do Oregonu, ozvali se pak dopisem Brazierovým a přiložili i snímky jako důkaz, že to byl skutečně Bobbie.
Během svého půlročního putování překonal Bobbie vzdálenost nejméně 2 500 mil – tedy zhruba 4 000 kilometrů. Putoval po vlastní ose skrz pláně Středozápadu, vyprahlé úseky vnitrozemí Ameriky i přes několik pohoří. V zimních měsících se musel probít přes zasněžené hřebeny Skalnatých hor, včetně hlavního kontinentálního rozvodí, které odděluje řeky tekoucí na západ a na východ.
Z osamělého tuláka se navíc brzy stal štvanec beze jména: ve městech a vesnicích po cestě se musel vyhýbat odchytovým službám, protože jako opuštěný pes podléhal hrozbě umístění do útulku nebo utracení.
Svým vzhledem – dlouhý grošovaný kožich, bílý „límec“ na krku a hnědé skvrny nad očima – na sebe ale upoutával pozornost převážně laskavých lidí. Na řadě míst se našel někdo, kdo vyhladovělého psa nakrmil a poskytl mu přístřeší aspoň na pár hodin či dní.
Bobbie tak za pochodu navštívil nejen známé hostince a autoopravny, kde Brazierovi nocovali během prázdninové cesty do Indiany, ale zakusil i nezvyklá prostředí. V jednom údolí prý strávil několik dní po boku kočujících tuláků, kteří ho vzali k ohni, než si odpočinul a šel dál.
Ke konci své odysey dorazil zesláblý pes až do Portlandu v Oregonu, tedy jen asi 80 km od domovského Silvertonu. Tam ho našla starší irská imigrantka a vzala k sobě. Bobbie měl v té době na těle mnoho krvavých šrámů – zřejmě následky soubojů s toulavými psy.
Koncem ledna 1924 už byl Bobbie od domova jen pár desítek kilometrů. Z Portlandu se vydal na poslední etapu cesty směrem na Silverton. V jednom z únorových týdnů konečně došel až na známá místa v okolí svého domova. Když ho Nova Baumgartenová spatřila na silnici ve Silvertonu, prošel podle odhadů nejméně osmi americkými státy.
Zpráva se šíří Amerikou
Po nečekaném shledání v Silvertonu byl Bobbie rázem středem pozornosti celého města. Ještě tentýž týden vyšel v místním týdeníku Silverton Appeal článek o zázračném návratu jednoho psa. Příběh se brzy roznesl do okolních měst a do několika týdnů začaly zprávy o Bobbiem přebírat i noviny na druhé straně Spojených států.
V malém městečku v Oregonu, které do té doby nikdo neznal, se začaly hromadit nadité poštovní pytle – na obálkách stálo jednoduše „Bobbie, Silverton, Oregon“. Lidé po celé zemi psali Brazierovým, že drželi palce šťastnému návratu.
A co víc – desítky dopisů do Silvertonu obsahovaly konkrétní svědectví od jednotlivců i rodin, kteří během uplynulých měsíců u sebe doma nebo u své provozovny přivítali toulavou kolii odpovídajícího Bobbieho popisu.
Tyto spontánní zprávy pomohly zrekonstruovat neuvěřitelnou cestu psa napříč Amerikou. Bobbie se stal senzací rádia i tisku. O jeho výkonu si vyprávěly děti ve škole a dospělí se dohadovali, jak to dokázal.
Ne každý však věřil, že se rodinný pes skutečně vrátil z takové dálky sám. Příběh připomínal zázračné pověsti, které bývají spíš smyšlené. V únoru 1924 se proto do Silvertonu vypravili zástupci Oregon Humane Society – organizace na ochranu zvířat se sídlem v Portlandu.
Úředníci chtěli pečlivě prověřit, zda nejde o promyšlený podvod. Požádali Brazierovy o veškeré podklady, pročetli novinové články a začali na uvedené adresy rozesílat žádosti o potvrzení jednotlivých epizod Bobbieho pouti.
Výsledek dodal příběhu další publicitu: vyšetřování oficiálně potvrdilo, že Bobbie absolvoval zhruba 2800 mil dlouhou cestu (přibližně 4500 km) z Indiany do Oregonu. Navíc to zvládl uprostřed zimy a bez cizí pomoci – tedy alespoň bez pomoci, kterou by mu někdo plánovitě organizoval.
Všechny dopisy od svědků hovořily spíše o tom, že Bobbie se o sebe staral sám a že lidská dobrota na něj po cestě čekala spíš náhodou. Nalezené důkazy stačily k tomu, aby se z Bobbieho stal národní hrdina.
Klíč od města a psí bungalov
Sláva, která se na Bobbieho po návratu snesla, je v Americe 20. let těžko s něčím srovnatelná. Silvertonský „Wonder Dog“ neboli Zázračný pes – tak ho překřtily novinové titulky – dostával čestná pozvání do měst po celých Spojených státech.
V únoru 1924 ho Frank Brazier vezme na velkou výstavu Home Builders’ and Home Beautifiers’ Show v Portlandu. Ve výstavním pavilonu, kde se jinak předvádějí nové trendy bydlení a elegantní nábytek, se za Bobbiem během akce vystřídá čtyřicet tisíc lidí. Přišli obdivovat obyčejného psa plemene skotská kolie, jenž dokázal to, co by nezvládl ani trénovaný poštovní pes.
Před zářícími reflektory přebírá Bobbie vyznamenání od Oregonské humánní společnosti – kovovou medaili zavěšenou na novém koženém postroji. Město Silverton mu slavnostně předává klíč od města a úředně povoluje volný pohyb po ulicích.
Bobbie tak oficiálně získává výjimku z městské vyhlášky o toulavých psech a do smrti ho v Silvertonu nesmí odchytit ani městský pochůzkář. To už zástupci Silvertonu přispěchali s vlastní poctou: v rodném městě může Bobbie po zbytek života nosit výjimečné městské psí ocenění.
Na závěr portlandské výstavy čeká na Bobbieho hřeb programu. Pořadatelé pro něj nechali zhotovit psí boudu v podobě komfortního miniaturního bungalovu – i s malou verandou a střechou z tašek.
Překvapenému Bobbiemu ji slavnostně předávají před fotoaparáty reportérů. Obsypán květinovými věnci a s vyznamenáními na krku pak Zázračný pes nastupuje s rodinou zpět do auta a vrací se do Silvertonu jako celebrita.
A je tu ještě Hollywood: už na konci roku 1924 vzniká němý hraný film The Call of the West, v němž Bobbie hraje sám sebe. Snímek láká diváky na příběh psa, který se nevzdal – a autentičtějšího představitele by pro tu roli hledali těžko.
Bobbie zůstal do konce života doma v Silvertonu, obklopen rodinou a zástupy obdivovatelů. Frank Brazier dbal, aby po strastiplné pouti už nikdy nestrádal: Bobbie měl vždy misku plnou a do sytosti si užíval odpočinek v teple. Dokonce založil psí rodinu – stal se otcem patnácti štěňat, z nichž kupodivu všechna byla samci.
Na jaře 1927 ovšem Bobbie náhle onemocněl. Žádné zranění ani únava ho přitom do té doby netrápily, veterán dlouhé cesty byl tři roky po návratu v dobré kondici. Přesto ho zničehonic sklátila infekce, ze které se už nevzpamatoval. Bobbie uhynul v dubnu 1927 ve věku necelých šesti let.
Městečko Silverton ponořila zpráva o jeho konci do smutku a do rodiny Brazierových přijely hned následující den regionální noviny. Psí hrdina se však dočkal poct, jaké by mu mohl závidět nejeden tehdejší politik.
Frank s Elizabeth nechali Bobbieho převézt do Portlandu na hřbitov pro zvířata, který provozovala Oregon Humane Society. U Brazierových už se scházely kondolence zdaleka i zblízka – zprávy o Bobbieho úmrtí totiž proběhly tiskem po celém světě. Na pohřbu v Portlandu vystoupil starosta George Baker, aby se s Bobbiem jménem města rozloučil.
Rodina Bobbieho pochovala s všemi poctami. Na ploše hřbitova se skvěl medailon s Bobbieho jménem, Portland mu nechal vyrobit ozdobný náhrobek z broušeného kamene a Brazierovi umístili na jeho hrob malý bungalov – stejný, jaký dostal Bobbie darem na výstavě. Zůstává tam dodnes, obehnán bílým plaňkovým plotem a zastíněn stromy.
https://en.wikipedia.org/wiki/Bobbie_the_Wonder_Dog
https://www.oregonencyclopedia.org/articles/bobbie_the_wonder_dog/
https://offbeatoregon.com/2406a-1101a.silverton-bobbie-the-wonder-dog-104.652.html
https://www.wishtv.com/news/the-incredible-story-of-the-wonder-dog-that-traveled-from-indiana-to-oregon-in-1924/
https://www.ohs.org/blog/a-virtual-pet-parade.cfm
https://silvertonmuralsociety.org/bobbie-the-wonder-dog-mural/
https://bringbobbiehome.com/
https://www.roadsideamerica.com/story/14877
https://www.roadsideamerica.com/story/14881
