Pět let živořil schovaný na půdě a pak utekl přes hranice v rakvi. Psy přelstil octem a hořčicí

Rudolf Rudy Krejčí se narodil roku 1929 v jihomoravské obci Hrušky u Břeclavi. Už jako teenager za druhé světové války projevil odvahu a odpor k útlaku: zapojil se do odboje proti nacistům.

S kamarádem Antonínem Novákem našli jednou opuštěné německé obrněné vozidlo a z klukovské odvahy ho zprovoznili, ale vzápětí narazili na oddíl jednotek SS. Nacisté zahájili palbu a kulky jim hvízdaly kolem hlav – pouze zázrakem oba mladíci vyvázli živí, když úprk do lesa zachránil jejich život.

Kamarád Antonín ovšem neměl vyhráno nadlouho – padl nacisty zastřelen v poslední hodině války, na což dodnes upomíná pamětní kámen v obci Hubenov na Vysočině. Tato zkušenost Rudolfa utvrdila v odhodlání bojovat proti bezpráví a totalitě.

Po válce vystudoval gymnázium v Kroměříži a Brně, měl široké vzdělání – zajímala ho klasická hudba, politika, ovládal několik jazyků (kromě češtiny i němčinu, francouzštinu, ruštinu, angličtinu a dokonce staroslověnštinu). Stejně cizí jako nacismus mu však byl i nový komunistický režim po Únoru 1948.

Jako mladý student v Brně se na jaře 1949 aktivně zapojil do protikomunistické skupiny spolužáků: vyráběli a v noci rozšiřovali letáky odsuzující totalitní vládu KSČ. Odpor proti nastupující diktatuře se však neodpouštěl – Státní bezpečnost brzy skupinu odhalila a většina jejích členů skončila ve vazbě.

Jedinou výjimkou byl tehdy dvacetiletý Rudolf Krejčí, kterému se podařilo uniknout zatčení. Okamžitě se musel stát neviditelným: zmizel z veřejnosti a našel úkryt u svých rodičů. Netušil, že z původně krátkodobého schovávání se stane jeho nedobrovolné vězení na celých pět let.

Krejčí se ukrýval od roku 1949 v malé utajené komůrce na půdě domu svých rodičů v Brně. Každý den hrozilo, že ho StB vypátrá – žil s vědomím, že stačí drobná chyba nebo podezření, a přijedou si pro něj. V prostoru sotva na ležení strávil pět let prakticky bez možnosti vycházet ven. Rudy byl v pasti.

Nesměl opustit úkryt ani na chvíli, jinak by ho čekalo doživotí či šibenice. Dokonce ani když onemocněl, nemohl riskovat návštěvu lékaře. Jeho jedinou útěchou se stalo studium – dlouhé dny v osamění trávil čtením všeho dostupného, učil se z knih, které mu rodiče opatřili. Jak později vzpomínal, za oněch pět let v podkrovní skrýši získal většinu svých znalostí a položil základy mimořádné vzdělanosti.

Nervy celé rodiny byly napjaté k prasknutí a Rudův zdravotní stav se postupně zhoršoval – kombinace stresu, nedostatku pohybu a čerstvého vzduchu si vybrala daň. Situace se stala do roku 1954 neudržitelnou. Bylo jasné, že dál už to takto nejde.

Jedinou nadějí, jak uniknout hrozící záhubě, bylo opustit vlast. Jenže legální cesta neexistovala a pokus o útěk přes ostře střeženou hranici znamenal obrovské riziko pro uprchlíka i pro jeho blízké. Rudolf i jeho rodiče to dobře věděli – přesto se rozhodli zariskovat.

Byl to právě Rudův otec – povoláním zapálený železničář – kdo přišel s plánem, který by jiný označil za naprosté bláznovství. Cítil, že synovi dochází čas, a tak navrhl odvážný únik: schovat Rudyho do nákladního železničního vagónu s uhlím, který míří přes hranice na Západ.

Nákladní vlaky s uhlím sice běžně překračovaly hranice v rámci exportu, jenže pohraniční stráž je pečlivě kontrolovala – vozy plné uhlí na čáře často probodávali dlouhými železnými tyčemi, jestli se uvnitř někdo neskrývá. Navíc nechyběli služební psi cvičení na vyhledávání uprchlíků. Každý takový pokus o útěk byl životu nebezpečný.

Rudolfův otec však svůj „šílený“ nápad promyslel do nejmenšího detailu. V dílně dal dohromady provizorní dřevěnou rakev – bednu jen o málo větší, než byl sám Rudy, tak aby se do ní nasoukal v ležící poloze. Do stěn vyvrtal otvory kvůli dýchání, ale zároveň jich nesmělo být příliš nápadně mnoho. Bednu pečlivě sešrouboval a připravil k zamaskování do uhlí. Klíčové bylo, jak hluboko ji ve vagónu zakopat: příliš mělko by znamenalo, že ji pohraničníci snadno objeví při kontrole; příliš hluboko hrozilo, že uprchlík uvnitř se udusí nedostatkem vzduchu, než vlak stačí dojet do bezpečí. Každý šroub, každý otvor pro vzduch a každé načasování musely být dokonale promyšlené.

Ve stanovený den na jaře 1954 přivezl otec Rudolfa na brněnské nádraží, kde stál připravený nákladní vlak s uhelnými vagóny směřující na jih, až do Itálie. Otec pomohl synovi vmáčknout se do úzké dřevěné bedny. Rudy se naposledy nadechl na domácí půdě, ulehl dovnitř a víko rakve se zaklopilo. Poté otec bednu opatrně zahrabal uprostřed vagónu do hromady uhlí.

Komunistické pohraniční stráži sloužili dobře vycvičení služební psi, kteří dokázali zachytit pach člověka i v náročných podmínkách. Mezi zkušenými uprchlíky proto kolovala zvláštní rada: potřít se silně páchnoucí směsí octa a hořčice, kterou psí čich údajně nesnáší. Nikdo neměl jistotu, jestli tenhle lidový trik skutečně funguje, ale Rudy nemínil ponechat věci náhodě.

Ještě než vlezl do své dřevěné skrýše, potřel si pokožku i oblečení octem a hořčicí – pro jistotu, kdyby ho náhodou u hranic hledali psi. Silný kyselý odér měl přebít lidský pach. Byla to zvláštní a krajně nepříjemná procedura, ale v sázce byl jeho život.

Vlak se s dusotem kol rozjel z Brna směrem k rakouským hranicím. Rudolf nehnutě ležel v naprosté tmě, zavrtaný pod tunami uhlí. Nejspíš zadržoval dech a srdce mu bušilo – teď už nebylo cesty zpět. Jen občasné drncání kolejí a tlumené zvuky okolí mu dávaly tušit, kde asi je. Přes rodné Hrušky už projeli a blížilo se nejkritičtější místo: státní hranice u Břeclavi. Tam čekala ozbrojená hlídka, která mohla kdykoli vagón znovu zastavit a prohledat.

Ještě před samotnou čárou, na nádraží v Břeclavi, se stala dojemná událost: Rudolfův otec sem mezitím dorazil po vlastní ose, aby se naposledy přesvědčil, že syn pokračuje v pořádku dál. Když vlak zastavil, prošel kolem uhláku, v němž jeho syn ležel, a zaklepal na bok vagónu.

„Tak kluku, teď jsi na vlastních nohách, já doufám, že nás nezklameš,“ pronesl tiše směrem k pytli s uhlím, v němž věděl o ukrytém Rudym. Bylo to symbolické rozloučení.

Krátce nato vlak brzdí – státní hranice, někde mezi Břeclaví a rakouskou stanicí – a nařizuje se kontrola. Rudolf v rakevním vězení slyší zvuk otevíraných vagónových dveří a tlumené hlasy pohraničníků. Do toho se rozštěkají psi a škrábou drápy o dřevěnou podlahu vozu.

Náhle se jeden ze psů zarazí a začíná zběsile větřit přesně na tom místě, kde je pod uhlím skrytý člověk. Napjaté vteřiny se vlečou snad celou věčnost. Pes zuřivě čenichá a štěká. Jeden z pohraničníků ho okřikne. Rudolf ví, že když zvíře zaštěká znovu, je konec – stráž začne detailně zkoumat uhlí a prohledávat vůz. V duchu se loučí se životem.

Pak se však psovi zřejmě něco znechutí – možná ho v nose zašimrá silná vůně hořčice a octa – a odbíhá pryč. Pohraniční hlídka nenachází nic podezřelého a dává povel k pokračování vlaku. Rudolf Krejčí později s úsměvem říkal, že „ocet a hořčice zřejmě zafungovaly“. Ať už zapůsobily štiplavé pachy, nebo prostě štěstěna stála při něm, vlak se znovu rozjíždí a konečně překračuje železnou oponu.

Nákladní souprava dorazila v pořádku až do Rakouska. Když vlak zastavil ve Vídni, vyčerpaný uprchlík se vyhrabal z hromady uhlí ven. Po mnoha hodinách sevření se konečně volně nadechl čerstvého vzduchu – poprvé jako svobodný člověk. Byl naživu a byl za hranicí totalitního Československa.

Okamžitě se přihlásil rakouským úřadům a požádal ve Vídni o politický azyl. Měl na sobě potrhané špinavé šaty nasáklé octem, byl dehydrovaný, pohublý a zcela vyčerpán, ale šťastný. Přesně podle plánu se jeho zoufalý čin zdařil.

Ještě zbývalo dát zprávu rodičům, kteří jistě netrpělivě čekali, zda se syn dostal v pořádku na Západ. Přímý kontakt neexistoval – psaní by komunistické úřady zadržely a telefonát byl nemožný. Rudolf proto využil rozhlasovou stanici Svobodná Evropa, která z Mnichova ilegálně vysílala do Československa.

V dohodnutý čas poslouchali rodiče u rádia známý hlas, který mezi zprávami propašoval nenápadný vzkaz: „Halen je v pořádku.“ Pro okolní posluchače nesrozumitelné heslo znamenalo pro rodinu jediné – jejich syn (krycím jménem Halen) je živ a zdráv. Rodiče si mohli oddychnout.

Útěkem v rakvi pod uhlím zaplatil Rudolf Krejčí daň za svou svobodu. Vyvázl sice z dosahu komunistického režimu, ale musel se smířit s trpkým faktem, že v milované vlasti musí nechat své rodiče, přátele a celý dosavadní život. Jeho jméno bylo doma očerňováno – jakožto „záškodník a zběh“ .

O osudu rodičů se otevřené zdroje nezmiňují, ale je pravděpodobné, že komunistická StB tušila, kdo měl v útěku prsty. Tatínek-železničář zřejmě upadl v podezření, možná následovaly výslechy či šikana – nicméně přímé důkazy o perzekuci rodiny nemáme. Jisté je, že se rodiče se synem dlouhých 35 let nesměli setkat a jakékoli zprávy si mohli předat jen složitě přes prostředníky. Až do pádu komunismu v roce 1989 zůstali rozděleni železnou oponou.

Po krátkém pobytu v uprchlickém táboře pokračoval Rudolf Krejčí dál do svobodného světa. Zamířil do sousedního Rakouska, kde získal stipendium ke studiu. V letech 1954–1959 vystudoval filozofii, psychologii a historii na univerzitě v Innsbrucku. Byl nesmírně pilný – využil znalosti načerpané v ilegálním úkrytu a během pěti let složil všechny zkoušky.

Roku 1959 úspěšně promoval a získal titul doktora filozofie. V Innsbrucku se také seznámil se svojí budoucí ženou, Rakušankou jménem Helene Wachtler. Ještě téhož roku 1959 se vzali a rozhodli se společně odejít za oceán, kde tušili více příležitostí.

Začátky v Americe nebyly lehké, ale Rudyho talent a vzdělání mu brzy otevřely dveře. Nejprve pracoval jako konstruktér ve strojírenských firmách Bechtel a Bethlehem Steel – i manuální prací se nebál zajistit rodinu. Zanedlouho však využil své jazykové schopnosti a akademické nadání: roku 1960 obdržel nabídku učit ruštinu a němčinu na Univerzitě Aljašky ve Fairbanks.

Tato odlehlá americká univerzita tehdy hledala vzdělané Evropany, a Krejčího příběh i kvalifikace na ně zapůsobily. Na Univerzitě Aljašky (UAF) se Krejčí rychle stal oblíbeným pedagogem. Do dvou let zde založil vůbec první studijní program filozofie na dalekém severu USA a o něco později i program humanitních věd. Postupně se vypracoval až na děkana College of Arts and Sciences (Fakulty umění a věd), kterou roku 1975 pomáhal zakládat.

Během téměř čtyřicetileté akademické kariéry vyučoval stovky studentů a proslul jako zapálený zastánce svobody slova a kritického myšlení. Svou energii věnoval nejen výuce, ale i veřejnému dění: například počátkem 60. let ostře vystoupil proti kontroverznímu vládnímu projektu Chariot, který počítal s odpalem několika jaderných náloží na aljašském pobřeží kvůli vytvoření umělého přístavu.

Krejčí se nebál veřejně protestovat, ačkoli ho tehdejší rektor univerzity varoval. Rudolf si však stál za svým a i díky jeho kampani k realizaci projektu nakonec nikdy nedošlo. Tato epizoda mu vynesla pověst „filozofa činu“, který se statečně staví proti nespravedlnosti kdekoli ve světě.

V USA zdomácněl – používal anglickou podobu jména Rudolph „Rudy“ Krejci, získal americké občanství a založil rodinu. S manželkou Helene měli čtyři děti (dvě dcery a dva syny) a usadili se natrvalo na Aljašce. I daleko od vlasti však Rudy nikdy nezapomněl, odkud přišel.

Hned počátkem 90. let po revoluci navštívil Československo a setkal se se starými přáteli. Brzy poté navázal spolupráci s Masarykovou univerzitou v Brně – roku 2001 tam poskytl rozhovor o svém životě a názorech a publikoval i odborné články v češtině. Po více než třech dekádách v exilu se tak symbolicky vrátil do rodného intelektuálního prostředí, tentokrát už jako uznávaný profesor.

Rudolf Krejčí zemřel v USA v prosinci 2018 ve věku 89 let. Až do posledních chvil si zachoval bystrého ducha a živý zájem o dění v České republice. Přátelé o něm mluvili jako o člověku pevných zásad, který svobodu považoval za nejvyšší hodnotu – a který pro ni byl ochoten i nasadit život.

https://en.wikipedia.org/wiki/Rudolph_Krejci

https://cestykesvobode.sdruzenipamet.cz/index.php/cs/pribehy/16-pribeh-muze-ktery-cestoval-v-uhli

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1131721572-babylon/415236100154001/