Článek
Zrnité video z hlubin oceánu zachycuje, jak se před potápěčem ve tmě vynořuje bledá lidská ruka. Podmořský specialista prohledával potopený vrak lodi a na kameře připevněné k jeho helmě viděl ve světle svítilny paži trčící z úzkého prostoru. Kolegové na hladině, kteří záběry sledovali na monitoru, předpokládali, že potápěč objevil další oběť. K údivu všech se ale ruka najednou pohnula a chytila potápěče za skafandr.
„On žije, máme tu živého!“ vykřikl vzrušeně člen týmu do vysílačky. Teprve v tu chvíli záchranáři pochopili, že v naprosté tmě a ledové vodě, 30 metrů pod hladinou, zůstal tři dny naživu člověk – lodní kuchař Harrison Odjegba Okene. Okene byl v tu chvíli už 62 hodin uvězněný na dně oceánu. V kabině převráceného remorkéru přežíval o jediné kapse vzduchu, obklopený stoupající vodou.
Ještě než potápěči dorazili, všichni předpokládali, že celá posádka nehodu nepřežila. Remorkér Jascon-4 se potopil u nigerijského pobřeží časně ráno 26. května 2013 a z jeho dvanáctičlenné posádky se nikomu kromě Okeneho nepodařilo uniknout.
Zprávy o neštěstí rychle obletěly námořní společnost i rodiny námořníků – i Okeneho žena už byla vyrozuměna, že její muž je pravděpodobně mrtvý. O pár dní později však záchranný tým při rutinním prohledávání vraku objevil něco, co nikdo nečekal. Harrison Okene byl zesláblý, podchlazený a na pokraji sil, ale živý.
Potopení Jasconu-4
V noci na 26. května 2013 pracoval remorkér Jascon-4 asi 30 kilometrů od pobřeží Nigérie. Byla tma před svítáním, když se oceánskou hladinou prohnala série neobvykle silných vln. Remorkér o výtlaku 800 tun zrovna stabilizoval obří ropný tanker u těžební plošiny Chevron v Nigerijské deltě. Na palubě bylo 12 členů posádky včetně kuchaře Okeneho.
Krátce před půl pátou ráno zvedla jedna velká vlna příď lodi a prudce jí smýkla. Jascon-4 se ve zlomku vteřiny naklonil, ztratil stabilitu a převrátil se dnem vzhůru. Během několika minut se celá loď potopila do hloubky kolem třiceti metrů. Harrison Okene byl v té chvíli na toaletě ve spodní části plavidla. Později vzpomínal, že ucítil cuknutí lodi, a než stihl zareagovat, kabina se s ním převrátila.
„Byl jsem omráčený a všude byla tma,“ popsal nigerijským novinářům prvních pár vteřin nehody. Prudký příval vody vyrazil dveře a zaplavil úzkou místnost. Okene instinktivně vrávoral ke dveřím, snažil se je otevřít a dostat se ven, ale v témže okamžiku už loď ležela vzhůru kýlem. Podlaha toalety se rázem stala stropem a naopak. Okeneho vlna smetla do chodby a proud vody ho vlekl dál útrobami potápějícího se plavidla.
Ve tmě šmátral kolem sebe, narážel do stěn a neznámých předmětů, až ho proud zanesl do další malé místnosti. Později zjistil, že šlo o sanitární koutek přiléhající k důstojnické kajutě. Kovové stěny tam vydržely nápor a místnost zůstala částečně nezatopená, uvnitř se vytvořila vzduchová kapsa. Když se otřesený Okene zběžně ohmatal a zjistil, že stále dýchá, měl jedinou jistotu: loď klesla na mořské dno a on uvázl uvnitř.
Věděl také, že většina kolegů se nacházela o patro výš a po převrácení plavidla se zřejmě automaticky uzamkli v kabinách – taková je standardní praxe v nebezpečných vodách kvůli hrozbě pirátů. Tentokrát se však kajuty staly smrtící pastí. Okene netušil, jestli někdo další přežil prvních pár minut, ale v duchu tu možnost považoval za mizivou. V šoku a absolutní tmě strávil Harrison Okene první hodiny sám v maličké zatopené komoře.
Vodu měl po pás a tělo se mu třáslo zimou. Byl oblečený jen velice spoře – spal jen ve spodním prádle a už nestihl popadnout žádné suché oblečení ani záchrannou vestu. Lodi navíc vypadla elektřina, nefungovalo žádné osvětlení. Každým nadechnutím se ozývalo temné dunění kovu a praskání vzdouvajícího se moře. Okene v tu chvíli nevěděl, že trup lodi dopadl na dno zádí napřed a kus se zabořil do měkkého sedimentu mořského dna.
Vzduchová kapsa
Když se vzpamatoval z prvotního otřesu, pokusil se Okene lépe zajistit svůj provizorní „úkryt“. Potmě a hmatem prozkoumal okolí. Podařilo se mu najít několik předmětů: z nevelké kajuty vyplavaly nějaké pracovní nástroje a také záchranná vesta, ke které byly připevněny dvě malé bateriové svítilny. Okene vsunul baterky do gumičky od spodků, aby je neztratil, a jednu z nich rozsvítil.
Kužel světla ozářil stísněný prostor: stěny tvořil odhalený kovový trup lodi, vznášely se tu kusy polystyrénu, promočené matrace a trosky nábytku. U stropu místnosti se držela kapsa vzduchu vysoká necelý půlmetr. Okene se rozhodl, že ze stěn uvolní několik panelů a pokusí se z nich navršit plošinu, na kterou by se mohl vytáhnout. Začal ulamovat obložení a z trosek sestavil něco jako improvizovaný vor.
Navrch položil dvě matrace, které v kabině vyplavaly, a vyškrábal se na tuto vyvýšenou platformu. Díky tomu si udržel hlavu nad vodou, i když hladina v prostoru pomalu stoupala. Vzduchová bublina se pod stropem kabiny zvolna zmenšovala, jak se do ní tlačila okolní voda. Okene věděl, že kyslík v uzavřeném prostoru postupně dochází – s každým nadechnutím se v něm hromadil kysličník uhličitý, který neměl kam unikat.
Také teplota vzduchu i vody klesla na hodnoty, které dál snižovaly jeho šance. Pozdější analýzy odborníků ukázaly, že v dutině o velikosti několik krychlových metrů by člověk mohl dýchat přibližně dva a půl dne, než by se nebezpečně zvýšila koncentrace CO₂. Okene tedy balancoval na hraně přežití – v momentě, kdy ho potápěči našli, už se blížil kritický čas, kdy by ho jedovatý vzduch bez varování připravil o vědomí.
Sůl ve vodě mezitím nepříjemně působila na odhalenou pokožku. Po desítkách hodin v chladné slané lázni začala zčásti rozmáčená kůže z těla doslova slézat. Okene měl rozbolavělá záda, z dlaní i chodidel se mu loupaly vrstvy kůže. Ještě horší následky měla mořská voda pro jeho vnitřnosti: žaludek měl prázdný, ale jak do něj nechtěně pronikalo trochu slané vody, dráždila mu sliznice a způsobila otoky.
„Byl jsem neuvěřitelně hladový, ale ještě víc žíznivý,“ popsal posléze. Neměl prakticky nic k pití. Podle některých zdrojů u sebe měl jednu malou láhev koly – tu prý během prvního dne vypil, a pak už ho trápilo jen rostoucí zoufalé sucho v ústech. „Slaná voda mi doslova rozleptala jazyk,“ řekl Okene nigerijské televizi. Každé polknutí bolelo a jeho tělo se rychle blížilo dehydrataci.
Tři dny čekání
Harrison Okene přežíval v čím dál neutěšenějších podmínkách, ale navzdory vyčerpání se snažil nepodlehnout panice. Později uvedl, že tušil, jak by strach mohl otupit jeho instinkty a zlomit poslední zbytky sil. „Ta panika, která vás popadne, vás zabije dřív než skutečná smrt,“ popsal to ve zpětném ohlédnutí. Aby si zachoval klidnou mysl, upnul se k myšlenkám na své blízké a k modlitbě.
Okene byl věřící člověk a v mysli si začal opakovat pasáže z Bible. Jeho žena Akpos mu v předvečer plavby poslala povzbudivou zprávu s několika verši z Knihy žalmů. Tyto verše si teď vybavil a šeptem je v kabině recitoval pořád dokola: „Ó Bože, spasi mě pro své jméno… Hospodin mi život udržuje.“ Tímto žalmem se uklidňoval ve chvílích, kdy se zdálo, že naděje na záchranu je nulová.
Pokoušel se také soustředit na vzpomínky z dosavadního života. Přemítal o své matce a o přátelích z rodného města Warri. Hlavou se mu stále vracel obraz jeho manželky, se kterou byl pět let ženatý. Neměli spolu dosud děti a Okene přemýšlel, jestli ji ještě někdy uvidí. Každá minuta v nehybné temnotě jako by se vlekla celou věčnost. Skličující bylo i vědomí, že nad ním je nepřekonatelná masa vody.
Kolem byly trosky lodi plné mrtvých těl kolegů. „Myslel jsem na kolegy – někteří byli hodně mladí kluci z námořní akademie,“ vzpomínal. Bylo mu jasné, že šance na jejich přežití je mizivá. Po nějaké době navíc ucítil ve vzduchu těžký nasládlý zápach a zaplavily ho obavy, že není v kabině sám. Okene později vypověděl, že ve vraku slyšel pohyb a žblunkání velkých ryb.
„V tu chvíli mi došlo, že cítím i mrtvá těla. Ryby vpluly dovnitř a začaly se krmit. Slyšel jsem ten zvuk… bylo to příšerné.“ Uvědomění, že mořští živočichové požírají ostatky jeho kolegů někde ve vedlejších místnostech, pro něj bylo obrovsky tísnivé. Přesto se snažil nepropadat beznaději.
Uplynuly dvě noci a dva dny. Bez denního světla Okene ztratil pojem o čase, ale odhadoval, že přežil už více než 50 hodin. Nečekaně ho vyrušil nový zvuk: vzdálené burácení motorů nad hladinou. Jeho srdce se rozbušilo vzrušením. Nahoře se mohlo pohybovat plavidlo záchranářů nebo pátrací tým. Krátce nato se slabě zatřásly stěny vraku – patrně se někde kousek dál ve vodě něco pohybovalo.
Okene vytušil, že je poblíž někdo živý. Popadl kus kovové tyče a opakovaně udeřil do stěny trupu v pravidelných intervalech. Doufal, že zvuk uslyší potápěči venku. Několik minut systematicky tloukl do oceli, pak nastražil uši. Snažil se zachytit jakoukoli odpověď, ale nikoho neslyšel. Záchranáři byli příliš daleko a lomoz jejich techniky přehlušil jeho slabé signály. Okenemu zbylo jediné: čekat dál.
Asi o den později spatřil, jak se pod hladinou kabiny míhá kužel světla. Kolem se rozvířily bubliny a vlny. Do vraku opravdu pronikl potápěč. Okene v té chvíli ležel na své chatrné plošině. Zbytkem sil se zvedl a opatrně se ponořil do zatopené chodby, odkud zahlédl světlo. O několik metrů dál viděl ve tmě obrys lidské postavy ve skafandru.
Záchranář proplouval útrobami lodi, ale byl stále daleko a otáčel se k odchodu. Okene věděl, že tohle může být jeho jediná šance. Prudce se odrazil od stěny a pustil se temnou vodou směrem ke světlu. Pár vteřin klouzal zatopeným koridorem naslepo, jen s nádechem, který stihl popadnout. Potápěč však zmizel dřív, než k němu stačil doplavat. Okene se ocitl v úplné tmě, bez vzduchu, desítky metrů od své vzduchové kapsy.
V poslední chvíli se obrátil a hmatem zamířil zpět do známé místnosti. S hořícími plícemi doplaval ke svému improvizovanému „voru“ a zoufale zalapal po dechu. Světlo i potápěč byli pryč. Naděje na vysvobození se v tu chvíli zase ztratila.
Záchrana po třech dnech
Záchranné práce u potopeného Jasconu-4 mezitím skutečně probíhaly. Zapojil se do nich tým specializovaných potápěčů holandské společnosti DCN Global Diving, který byl v té době shodou okolností nasmlouvaný na jiné práci poblíž. K plavidlu na dně se dostali potápěči až s odstupem dvou dnů od nehody – do té doby se nigerijské námořní orgány soustředily převážně na pátrání po případných přeživších ve vodě.
Jascon-4 však spočíval v relativně velké hloubce, a proto byl přivolán zahraniční profesionální tým s odpovídajícím vybavením. Všichni předpokládali, že půjde jen o vyproštění těl. Ještě před třetím dnem akce potápěči vytáhli z vraku čtyři utopené námořníky, a spolu s dříve nalezenými oběťmi tak evidovali už většinu posádky mezi mrtvými. Proto když speciální podvodní kamera objevila lidskou ruku, nikdo nepředpokládal nic jiného.
Na zmíněném videozáznamu, který se později dostal na veřejnost, je vidět, jak potápěč opatrně přibližuje svou ruku k nehybné dlani ve vodě. Vtom však hledaná ruka stiskne tu jeho. Operátor na druhém konci spojení zpočátku nechápal, co se děje – na monitoru v doprovodné lodi viděl pohyb, který do té chvíle u žádné z obětí neviděli. „Potápěč hlásil, že vidí ruku… a najednou se ta ruka pohnula a chytila ho,“ popsal později vedoucí operace Tony Walker.
Na videu je slyšet překvapené zaklení z potápěčova interkomu, na které bezprostředně navázal jásot. Celá posádka podvodního modulu pochopila, že v útrobách lodi je skutečně někdo naživu. Harrison Okene se z posledních sil vynořil z vody, vyšplhal zpět na svou provizorní plošinu a uviděl, že potápěč, kterého před chvílí marně pronásledoval, se vrátil zpět do kabiny. Okene k němu vztáhl ruku.
Potápěč mu stiskl dlaň a rychle mu pod vodou nasadil na obličej dýchací masku s přívodem kyslíku. „Ucítil jsem horkou vodu – začali mě polévat, abych se zahřál,“ popisoval Okene první okamžiky záchrany. Aby ho dostali ven, použili potápěči koš a lano. Opatrně ho vytáhli z trosek a dopravili do tzv. potápěčského zvonu, což je speciální přepravní komora. Tou Okeneho převezli na hladinu.
Na palubě lodi už čekala dekompresní komora, kde musel přeživší strávit další dva dny. Po 62 hodinách strávených v přetlaku si jeho tělo zvykalo na normální atmosférický tlak pozvolna, aby nevznikly smrtící embolie. Až po bezpečném vyrovnání tlaku mohl Harrison Okene komoru opustit jako definitivně zachráněný muž. Zpráva o zázračném nálezu se mezitím rozšířila mezi členy posádek a rodinami.
Okeneho příbuzní už byli smíření s nejhorším – a najednou se dozvěděli, že Harrison žije. On sám byl ještě několik dalších dnů pod lékařským dohledem. Byl silně dehydrovaný, podchlazený a místy popálený od soli, ale jinak v pozoruhodně dobrém stavu. Jako jediný z dvanácti mužů na palubě vyvázl živý. Jedenáct jeho kolegů (včetně jednoho Ukrajince, který velel plavidlu) neštěstí nepřežilo.
Deset těl potápěči postupně vyzvedli, jeden námořník zůstal pohřešovaný, pravděpodobně navždy ztracený v moři. Okene brzy po svém zotavení veřejně prohlásil, že za svůj život vděčí božímu zásahu. V rozhovorech skromně popisoval, že nemohl dělat nic jiného než čekat a modlit se. Záběry z jeho vyproštění potápěči zveřejnili s půlročním odstupem a v prosinci 2013 obletěly světová média jako senzace.
Návrat k oceánu
Harrison Okene se po této události stal známým po celém světě. Sám však musel zápasit s následky traumatického zážitku. V prvních měsících po záchraně trpěl nočními můrami – mnohokrát se probouzel zbrocený potem, s pocitem, že se znovu topí v uzavřeném prostoru plném tmy. Nějaký čas se stranil větších vodních ploch a nemohl se zbavit vzpomínek na těla svých přátel ve vraku.
Neobyčejná zkušenost jako by změnila jeho pohled na život. Okene byl dlouho odhodlaný, že se k moři už nikdy nevrátí. Povolání námořníka pro něj po tragédii přestalo existovat – jednak kvůli prožité hrůze, jednak kvůli respektu ke kolegům, kteří štěstí neměli. Jenže časem se jeho stav zlepšil a trauma postupně odeznělo. Pochopil, že před mořem nedokáže utéct navždy.
„Rozhodl jsem se zahnat svůj strach tím, že mu vyjdu vstříc,“ vysvětlil po letech. Jeho nejbližší z toho zpočátku nebyli nadšení. Bratr i další příbuzní ho varovali, aby se k práci pod hladinou neupínal – obávali se o něj. Harrison Okene se přesto nevzdal. Několik let po neštěstí se zapsal do kurzu komerčního potápění a podstoupil náročný trénink.
Roku 2015 se však jeho osobní život ocitl v krizi. Manželství s Akpos se rozpadlo a Okene upadl do depresí. V rozhovoru pro zahraniční média přiznal, že zůstal osamělý, bez rodiny a bez práce, kterou by měl rád. Svůj zážitek z oceánského dna v sobě stále nosil a zdálo se mu, že jedině návrat k moři mu dá znovu smysl. Zkušenost z hranice života a smrti nakonec proměnil v motivaci začít znova.
Dokončil potápěčskou školu a získal kvalifikaci pro podmořské práce. Po čase našel uplatnění v další ropné společnosti, tentokrát už jako profesionální potápěč. S ironií sobě vlastní poznamenal, že nyní se při práci běžně potápí do hloubek až 50 metrů – tedy ještě hlouběji, než kde ležel vrak Jasconu-4. „Moře miluji víc než dřív,“ říká dnes muž, který v něm málem zahynul.
https://explorersweb.com/great-survival-stories-harrison-okene-the-accidental-aquanaut/
https://eu.uticaod.com/story/business/economy/2013/12/03/man-survives-3-days-at/41629281007/
https://www.theguardian.com/world/2013/dec/03/video-rescue-ships-cook-three-days-under-water
https://www.reuters.com/article/lifestyle/nigerian-cook-survives-two-days-under-sea-in-shipwreck-air-bubble-idUSBRE95B0M2/
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2023/sep/26/i-survived-three-days-in-a-capsized-boat-on-the-ocean-floor-praying-in-my-air-bubble
