Článek
Je brzké ráno v únoru 1946 a do newyorského přístavu zahaleného zimním ledem vplouvá bílý parník. Na jeho palubě postává hlouček mladých žen s dětmi v náručí. Choulí se do kabátů a opatrně vyhlížejí k temnému panoramatu Manhattanu. Když loď zamíří k molu, na obzoru se rozsvítí silueta Sochy Svobody.
Ženy se tlačí k zábradlí a v mrazivém větru natahují krky, aby svůj nový domov spatřily jako první. „Dovedete si představit ten pocit?“ vzpomínala po letech jedna z nich, tehdy mladá nevěsta Vera z Anglie. „Po čtyřech letech válečné tmy vidíte Sochu Svobody celou rozzářenou jen pro nás. Byl to nádherný pohled.“
Dojaté mladé ženy na lodi Argentina právě zakončily cestu, na jakou se před nimi vydalo jen málo Evropanek. V následujících měsících se však podobných lodí objeví na východním pobřeží USA desítky - a válečné nevěsty z Evropy se stanou vítanou i obávanou senzací poválečné Ameriky.
Rychlé lásky za války
O dva roky dříve nic nenasvědčovalo tomu, že by se britská studentka Vera chtěla provdat do ciziny. Bylo jí 18 a žila s rodinou v Londýně sužovaném bombardováním. Toužila ale aspoň na chvíli zapomenout na hučící sirény a temné ulice s nataženými balóny proti leteckým náletům. Jednoho dne zahlédla ve výloze červené šaty s rozšířenou sukní - oslnivě krásné v šedi přídělů.
Její sestra kroutila hlavou, protože látkové kupóny byly drahocenné. Vera nakonec obětovala téměř celé roční poukázky na oblečení, aby si ty šaty mohla odnést domů. Oblékla si je na večírek do klubu Amerického červeného kříže poblíž obchodního domu Harrods, kde působila jako hosteska pro spojenecké vojáky.
Hned první večer v červených šatech za ní při tanci přišel americký seržant. Byli to právě takoví sebevědomí mladíci v uniformách, s nimiž britské dívky rády zapomínaly na válečný strach. Američtí vojáci tehdy zaplnili Londýn i další města v Anglii a místní pro ně měli své přízvisko: prý jsou „overpaid, oversexed and over here“ - ve volném překladu příliš bohatí, příliš hr a hlavně příliš početní.
Navzdory těmto vtípkům se však právě s americkými muži během války sblížily tisíce žen po celé Evropě. Z flirtů na tančírnách často vznikly vážné známosti a rychlá zasnoubení. Ve Spojeném království se do konce války provdalo za americké vojáky odhadem téměř 70 000 Britek. Další tisíce nevěst pocházely z Francie, Belgie, Nizozemska, Itálie či dokonce z poraženého Německa.
Už během války se velení americké armády pokusilo válečným sňatkům zabránit. Důstojníci varovali vojáky před „lehkými děvčaty“ a kaplani kázali, že ženit se uprostřed bojů není dobrý nápad. Armádní byrokracie zavedla na ženění přísná pravidla: voják v zahraničí musel žádat o povolení svého velitele a vyplnit patnáct různých formulářů, aby si vůbec směl vzít cizinku.
Vyřízení trvalo měsíce a řada velitelů jednoduše svatby zamítala s doporučením, aby si mladík raději počkal na nevěstu doma v Americe. Ani to ale lavinu románků nezastavilo. V evropských městech sloužily přes tři miliony amerických vojáků, často po dobu delší než dva roky, a vztahům s místními se nedalo vyhnout.
Když válka v Evropě skončila, narychlo uzavřené sňatky se začaly měnit v naléhavý praktický problém: co bude s tisíci nových manželek, zatímco jejich muži se vrátí přes oceán domů?
Cesta za oceán
Ve Washingtonu padlo rozhodnutí, že novomanželky amerických vojáků nemohou zůstat opuštěné v Evropě. Koncem roku 1945 proto Kongres schválil zákon přezdívaný War Brides Act, který usnadnil těmto ženám a jejich dětem vstup do Spojených států. Už 4. února 1946 zakotvila v New Yorku první loď v rámci armádní operace War Bride.
Transportní parník SS Argentina přivezl ze Southamptonu 452 nevěst (převážně z Británie) a také 173 dětí, které se jim mezitím narodily. Byl to teprve začátek masivní akce: během pouhých pěti měsíců přeplulo Atlantik na přestavěných válečných lodích přes 70 000 válečných nevěst s dětmi.
Například slavná zaoceánská loď Queen Mary vypravila od jara 1946 do léta 1947 celkem šest speciálních plaveb a převezla na nich téměř 13 000 manželek amerických vojáků a jejich potomků do nového domova ve Spojených státech a Kanadě.
Nejvíce žen nastupovalo na lodě v britských přístavech, další transporty vyplouvaly z Francie a Německa. V Evropě mezitím panoval chaos odsunů a poválečných přesunů obyvatel a pro nevěsty z pevniny vznikla dočasná sběrná střediska. Americká armáda v nich prováděla úřední registrace, lékařské prohlídky a organizovala přepravu do přístavů.
O tom, jak silně se chtěly cizinky dostat za svými muži, svědčí vzpomínka pracovníků Červeného kříže z jednoho tábora v Německu. Když se tam v únoru 1946 osmdesátka žen dozvěděla, že na nejbližší loď se jich dostane jen deset, propukla panika a hlasité protesty.
Rodiny nevěst doma v Evropě mezitím sledovaly odjezdy svých dcer s obavami. Ve Velké Británii se příbuzní odloučených novomanželek dokonce začali sdružovat v klubech, kde si vzájemně dodávali útěchu - mnozí rodiče se obávali, že svou dceru, provdanou za cizince, už nikdy neuvidí.
Na palubě lodí nevěst se mladé ženy poprvé vymanily z válečného nedostatku. Plavba přes oceán pro ně byla zdarma a americká armáda jim poskytla plné pohodlí, jaké tehdy neměli ani doma v Evropě. Večeře na Argentině doprovázely pochoutky, které se za války prakticky nedaly sehnat: čerstvé pomeranče, steaky, vejce se slaninou.
Nevěsty a jejich děti se jich nemohly dosyta nabažit - většina z nich neochutnala takové jídlo celé roky. Na lodích fungovaly i malé prodejny a kantýny. Podle dobových reportáží tam ženy ve volných chvílích skupovaly přepychové drobnosti, jako byly voňavá mýdla, rtěnky nebo hedvábné punčochy, aby v novém domově nevypadaly chudě.
Nový domov
Po více než týdnu plavby a dlouhých hodinách čekání v přístavu se válečné nevěsty ocitaly na americké půdě - obvykle poprvé v životě. Vojenští úředníci je rozdělili do vlaků podle cílových států, odkud nevěsty pokračovaly v cestě do vnitrozemí. Vysněné shledání s manželem proběhlo často až po dalších několika dnech, v regionálních centrech Armády spásy nebo na místních nádražích.
Ty šťastnější z žen tam už nedočkavě vyhlíželi jejich muži ve vojenské uniformě. Jiným se představila i stinná stránka cizí země: jedna osmnáctiletá Angličanka po příjezdu do státu Virginie nevěřícně zjistila, že sedí v čekárně „jen pro barevné“. Teprve manžel jí vysvětlil, že na americkém Jihu platí rasová segregace - pro dívku z Evropy to byl zcela nový a zarážející koncept.
Kulturní rozdíly začínaly u jazyka a sahaly až k nečekaným drobnostem každodenního života. Evropanky si po letech strádání musely zvykat na nadbytek - třeba na to, že v obchodech mohou kupovat tropické ovoce nebo nylonové punčochy bez lístků. Zároveň však většinou zamířily do menších měst a vesnic, které byly v lecčem konzervativnější než kosmopolitní velkoměsta Evropy.
Řada novomanželek prvních pár měsíců bydlela v rodině svého muže. Spojené státy tehdy řešily bytovou krizi a mladé páry často neměly jinou možnost než se tísnit u rodičů. Tchánové a tchyně tak poznávali snachy, které vyrostly na jiném kontinentu.
Brzy po příjezdu čekala mnohé páry také zkouška finanční reality. Ideály hrdinství z válečné doby mohly vzít za své, když muž v civilu nastoupil do běžné práce. Z výsadního postavení osvoboditele se stal mladý manžel s obyčejným platem, který musel uživit rodinu.
A cizí manželka, byť plná odhodlání, se na začátku v nové zemi musela obejít bez podpory přátel a příbuzných. Některé Evropanky v sobě objevily mimořádnou vnitřní sílu a časem zapustily v Americe kořeny. Jiné však stesk po domově a neshody v partnerském životě zlomily.
Štěstí, nebo zklamání
Oficiální statistiky, kolik válečných manželství vydrželo, neexistují. Nepřímá svědectví však naznačují, že většina párů nápor času a změn ustála. Podle odhadu jedné pamětnice se rozvodem rozpadlo jen kolem osmi procent svazků, které začaly za války romancí s cizincem. Domů přes oceán se ale vracely i ženy zklamané, někdy už po několika měsících.
Pro britskou vládu to bylo natolik palčivé téma, že zřídila zvláštní fondy na pomoc vlastním občankám v nouzi za velkou louží. Pokud se Angličanka v USA ocitla bez prostředků nebo musela utéct od manžela, mohla se v prvním roce po příjezdu vrátit do Evropy na účet státu.
Později už musely nešťastné manželky volit obtížnější cestu: zůstat v cizině třeba i bez podpory, nebo riskovat rozvod o děti, které se mezitím v Americe narodily. Zákony totiž upřednostňovaly americké občany a matka, která by s potomkem odjela do ciziny, se mohla lehce připravit o možnost vídat své dítě.
Osudy jednotlivých válečných nevěst se tak po roce 1946 rozcházely do velmi odlišných příběhů. Některé ženy vystoupily v americkém přístavu a zjistily, že jejich manžel vůbec nepřijel - prostě zmizel a na dálku manželství zrušil. Jiné s hrůzou poznaly, že důstojník, kterého si vzaly, má ve Spojených státech původní rodinu a svazek s cizinkou pro něj byl jen románek navíc.
Na každou válečnou nevěstu, která to vzdala, však připadaly desítky jiných, jež v Americe zůstaly. Časem založily rodiny a z „děvčat z Evropy“ se staly americké matky a babičky. Dodnes ve Spojených státech existují spolky válečných nevěst, kde se scházejí pamětnice a jejich potomci, aby oslavili společné kořeny.
Britky v Kalifornii nebo Australanky v Texasu tam společně připravují národní jídla a vyměňují si novinky z domova. Poválečné nevěsty také vedly pečlivé kroniky svého neobyčejného mládí. Na zažloutlých fotografiích z 40. let pózují v elegantních šatech a s úsměvem po boku mužů v uniformě. Při pozdějších setkáních po letech si ukazovaly tyto snímky a připomínaly si, co všechno tenkrát opustily a získaly.
https://en.wikipedia.org/wiki/War_bride
https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/2006/02/12/here-came-the-war-brides-span-classbankhead60-years-ago-a-vast-wave-of-british-women-followed-their-new-loves-to-a-new-landspan/d124f32f-9298-4f92-a20e-05dbfce30096/
https://www.washingtonpost.com/archive/politics/2005/07/10/war-brides-recall-their-turning-points/c08aa4a0-52ef-457f-8b1b-cfae4ac07e86/
https://www.nationalww2museum.org/war/articles/war-brides-act-1945
https://www.history.com/this-day-in-history/february-4/operation-war-bride-wwii-immigration
https://www.queenmary.com/timeline-stats–fun-facts.htm
https://maritimearchaeologytrust.org/wp-content/uploads/2021/03/14th-Major-Port-Southampton-War-Brides-and-Dependents-Ships_Roger-Burns-HW_WEB.pdf
https://immigrationhistory.org/item/war-brides-acts-1945-1947/
