Článek
Robert McGee se narodil v září 1843 v Baltimoru v Marylandu jako syn Jamese McGeeho a Ellen Wrightové. V roce 1864, kdy mu bylo čtrnáct let, se rodina rozhodla vydat na západ za lepším životem, jak to tehdy dělaly tisíce dalších amerických přistěhovaleckých rodin lákaných vidinou levné půdy a nového začátku na hranici civilizace.
Připojili se ke karavaně směřující do kansaského Leavenworthu. Cestou ale oba Robertovi rodiče zemřeli a chlapec zůstal sám, coby sirotek uprostřed cizí, nebezpečné krajiny, bez jediného příbuzného, na kterého by se mohl obrátit.
Ve Fort Leavenworth se pokusil přihlásit do armády, ale odmítli ho jako příliš mladého — rozhodnutí, které mu sice v tu chvíli zabránilo zapojit se do právě probíhající občanské války, ale nedokázalo ho ochránit před mnohem osobnějším a bezprostřednějším nebezpečím, jaké na něj čekalo jen o pár měsíců později.
Nakonec našel zaměstnání u přepravní společnosti H. C. Barreta, která najímala vozky pro karavanu s moukou směřující do Fort Union v Novém Mexiku.
Cesta, která skončila u Walnut Creeku
Prvního července 1864 vyrazila Barretova karavana po Santa Fe Trail, doprovázená vojenským doprovodem, jehož přítomnost měla cestujícím zajistit alespoň základní pocit bezpečí na trase, o které bylo dobře známo, že skrz ni pravidelně procházejí i nepřátelsky naladěné indiánské skupiny.
I přes několik menších potyček s indiánskými skupinami cestou zvládala karavana ujet zhruba šestnáct mil denně, tempo, které pro naložené vozy tažené voly nebo mulami představovalo poměrně slušný výkon. Osmnáctého července, vyčerpaní vedrem, se cestující utábořili poblíž Walnut Creeku, nedaleko Fort Zarah, blízko dnešního města Great Bend v Kansasu.
Blízkost pevnosti ale u vozků i doprovodu vyvolala falešný pocit bezpečí — vojenský doprovod utábořil zhruba míli od samotné karavany, a bezpečnostní opatření se výrazně uvolnila, jako by přítomnost nedaleké pevnosti sama o sobě dokázala zaručit ochranu před útokem, který nakonec přišel rychleji, než by si kdokoliv z přítomných dokázal představit.
Kolem páté hodiny odpolední zaútočilo na tábor přibližně sto padesát bojovníků kmene Brulé Siouxů, údajně pod velením náčelníka Malé Želvy. Útok byl bleskový a nesmírně brutální — bojovníci zaskočenou, nepřipravenou karavanu rychle přemohli, aniž by osadníci a jejich doprovod měli reálnou šanci se organizovaně bránit.
Během útoku zahynuli všichni členové karavany a jejich těla byla skalpována, vozy zničené, zásoby rozházené po cestě nebo spálené — bojovníci po sobě nenechali prakticky nic, co by se dalo považovat za kořist nebo důkaz, kromě samotných těl a trosek vypálených vozů.
Chlapec, který zůstal ležet tváří k zemi
Robert McGee patřil mezi nejtěžeji zraněné, a přesto přežil. Podle pozdějších lékařských záznamů utrpěl při útoku kolem čtrnácti samostatných zranění na hrudi, pažích i břiše. Ležel tváří k zemi, když ho zasáhlo několik šípů, výstřel z pistole do zad a rána tomahawkem. Řada bojovníků do něj navíc podle dochovaných svědectví ještě bodala kopími a noži v rámci takzvaného počítání zásahů, tradičního rituálu prokazujícího odvahu přímo v boji.
Podle legendy, která se kolem případu později vytvořila, ho osobně skalpoval sám náčelník Malá Želva, zatímco byl chlapec stále při vědomí. Odřízl mu šedesát čtyři čtverečních palců kůže i s vlasy, počínaje těsně za ušima — siouxští bojovníci byli známí tím, že brali mnohem větší kusy skalpu než příslušníci jiných kmenů, a tahle skutečnost jen znásobovala hrůzu, jakou tenhle konkrétní typ zranění u přeživších i pozorovatelů dobově vyvolával.
McGee byl podle vlastního pozdějšího líčení natolik zesláblý, že se ani nedokázal bránit, ale zůstal při smyslech po celou dobu útoku, schopný později v nemocnici podrobně popsat, co přesně prožil.
Je třeba dodat, že se přesný počet jeho zranění v pozdějším dobovém tisku postupně nafukoval — některé novinové verze později hovořily až o osmnácti střelných ranách, zatímco podle střízlivějších odhadů byl zřejmě zasažen kulkou jen jednou nebo dvakrát, což jen dokládá, jak snadno se z reálné tragédie postupem let stávala legenda, obrůstající detaily, jaké se s každým dalším převyprávěním rozrůstaly.
Velitel Fort Larned se od svých zvědů dozvěděl, že jsou Siouxové na válečné stezce, a vyslal na průzkum malou skupinu vojáků pod vedením náčelníka zvědů. Ti narazili na stopu karavany a dorazili na místo masakru jen dvě hodiny poté, co bojovníci odtáhli — načasování, které se s odstupem let jeví jako mimořádně kruté, protože o pouhých pár hodin dřív by možná dokázali útoku ještě zabránit nebo alespoň zasáhnout přímo v jeho průběhu.
Naskytl se jim otřesný pohled — všichni členové karavany byli mrtví a skalpovaní, vozy vyrabované a z velké části spálené, majetek roztroušený po okolní krajině. Mezi mrtvými těly ale při jejich sbírání k pohřbení objevili známky života — Robert McGee a ještě jeden další chlapec zázrakem přežili, navzdory zraněním, jaká by podle veškeré logiky měla znamenat jistou smrt.
Vojáci jim ovázali rány, jak nejlépe uměli v polních podmínkách, a co nejrychleji je odvezli do Fort Larned, kde jedině mohli dostat skutečnou lékařskou péči.
Tři měsíce mezi životem a smrtí
Druhý přeživší chlapec zemřel už během několika hodin po příjezdu do nemocnice. Robert McGee ale zůstal naživu a podstoupil zdlouhavou, bolestivou léčbu pod dohledem posádkového lékaře, který na jeho zranění vynaložil veškeré své tehdejší lékařské znalosti a zkušenosti. Podle dochovaného oficiálního záznamu, zachovaného v kongresovém tisku k jeho pozdější žádosti o odškodnění, zůstal pod jeho péčí zhruba tři měsíce.
Během léčby ho osobně navštívil generál Curtis, který lékaři nařídil věnovat chlapci mimořádnou péči a zajistil mu i potřebné oblečení skrze intendantskou správu — gesto, které svědčí o tom, jak mimořádně neobvyklý a pozoruhodný se McGeeho případ zdál i zkušeným vojenským velitelům té doby.
Když nemocnici nakonec opouštěl, byl podle záznamů ještě velmi slabý — celé dvě třetiny povrchu lebky mu stále nebyly zahojené, pokrývala je jen tenká vrstva granulační tkáně, která krvácela při sebemenším podráždění, a k tomu se přidávalo ještě zranění levého lokte, které se hojilo souběžně s ostatními čtrnácti ranami po celém těle.
McGee svůj boj o život navzdory všem očekáváním vyhrál, ale zůstal doživotně a nezvratně znetvořený. Přední chirurgové na něm později experimentovali ve snaze obnovit alespoň částečný růst vlasů na zjizvené oblasti hlavy, ale nikdy se jim to nepodařilo. Zůstal jedním z mála doložených případů v dějinách amerického Divokého západu, kdy člověk přežil odstranění téměř celé pokožky hlavy.
Fotografie, která šokovala celou zemi
V roce 1890, tedy zhruba šestadvacet let po masakru, ho vyfotografoval fotograf E. E. Henry. Portrét zachycující McGeeho zjizvenou, bez vlasů zůstávající hlavu se stal jedním z nejikoničtějších snímků spojovaných s násilím na americké hranici devatenáctého století. Dnes je fotografie uložená ve sbírkách Kongresové knihovny a dodnes koluje internetem jako mrazivá připomínka brutality, jaké byli osadníci směřující na Západ vystaveni.
Dobový tisk McGeeho začal přezdívat „muž se čtrnácti životy“ a pomohl mu vybudovat si na vlastním znetvoření skutečnou živnost — kariéru veřejných vystoupení, při kterých divákům předváděl vlastní jizvy a vyprávěl příběh svého přežití, jak to tehdy dělala řada dalších lidí poznamenaných nejrůznějšími neobvyklými zraněními nebo tělesnými zvláštnostmi, kteří v podobných vystoupeních nacházeli způsob, jak proměnit vlastní odlišnost v obživu.
V roce 1893 se objevil v Pittsburghu v Pensylvánii, kde vystupoval jako „největší žijící indiánský zvěd“ s rozsáhlou sbírkou „indiánských kuriozit“, vstupné bylo deset centů — částka, jaká si tehdy mohla dovolit i dělnická rodina, a Robert McGee se tak stal na čas jednou z atrakcí, které si lidé z celého okolí přicházeli prohlédnout na vlastní oči.
Byl to typický osud řady přeživších násilných událostí na tehdejší hranici — proměnit vlastní utrpení ve zdroj obživy, protože veřejnost byla ochotná platit za možnost na vlastní oči spatřit muže, který přežil něco tak nepředstavitelného, jako bylo takřka úplné odstranění vlastní pokožky hlavy.
O mnoho let později zbohatl na Západě jeden z McGeeho strýců a pokusil se od náčelníka Malé Želvy skalp odkoupit zpátky, aby ho mohl vrátit synovci — pokus, který ale skončil neúspěchem. McGee se v roce 1883 oženil s Mary Rebeccou Disneyovou v rodném Baltimoru a zemřel v roce 1908, po více než čtyřiceti letech života se zraněními, jaká by podle veškeré medicínské logiky té doby měla znamenat jistou smrt na místě.
Příběh Roberta McGeeho zůstává dodnes jedním z nejpozoruhodnějších svědectví o brutalitě i nečekané odolnosti lidského těla v dějinách amerického Divokého západu.
https://www.kansashistory.gov/kansapedia/walnut-creek-massacre/12139
https://www.kansashistory.gov/p/kansas-historical-quarterly-the-ranch-at-walnut-creek-crossing/13210
https://digitalcommons.law.ou.edu/indianserialset/8476/
https://www.loc.gov/item/92514276/
https://www.nps.gov/fols/index.htm
https://www.thelostsandcreek.com/robert-mcgee-was-scalped-as-a-teenager-by-indians/
