Článek
Když Jaroslava Tvrzníková s Martinem Štěpánkem v roce 1981 odjížděli z Československa, děti si myslely, že jedou na léčebný pobyt. Syn i dcera měli těžké astma a právě nemoc jim pomohla získat povolení k cestě. Dospělí ale věděli, že nejde o dovolenou.
Nemohli to říct dopředu ani dětem. Nemohli se rozloučit s rodiči tak, jak se člověk loučí, když odjíždí možná navždy. Na chalupě v Orlických horách všechno zavřeli, jako by se za pár týdnů měli vrátit. Příbuzným řekli běžnou větu o cestě a návratu. Pak sedli do auta a jeli k hranici. Teprve v Rakousku dětem řekli, že domů se nevracejí.
Pro herečku, kterou si lidé pamatovali z Robinsonky a z Národního divadla, tím nezačala žádná svobodná pohádka. V cizině nebyla hvězdou. Neznala jazyk a rodina musela začít od začátku. Jaroslava Tvrzníková tam nejdřív uklízela.
Vysočany
Narodila se 17. dubna 1940 v Praze. Dětství měla spojené hlavně s Vysočany, rodinou a malým bytem, kde se žilo těsněji, než si dnes člověk představí. Rodiče patřili k lidem, kterým po únoru 1948 nový režim změnil život. Byli živnosteníci a právě takový původ začal být po komunistickém převratu přítěží.
Jaroslava ještě nebyla dost stará na to, aby politice rozuměla, ale dítě často pozná, že doma se některé věci říkají jiným hlasem. K filmu se dostala brzy. Poprvé stála před kamerou v roce 1953 ve filmu Můj přítel Fabián. O tři roky později přišla Robinsonka. Byla ještě dospívající dívka, když ji vybrali do role Bláži Borové.
Bláža v příběhu přijde o matku a doma zůstane s otcem. Dítě musí začít dělat práci, kterou předtím dělala dospělá žena. Najednou má na starosti prádlo, kuchyni, nákupy, školní povinnosti, ostych před spolužáky a pocit, že se člověk musí naučit věci, na které ještě není připravený.
Tvrzníková v té době sama ještě chodila do školy. Natáčení ji na několik měsíců vytrhlo z běžného života, ale zároveň jí otevřelo svět, ke kterému se už pak opakovaně vracela.
Po škole se chtěla věnovat herectví vážněji. Termín přijímacích zkoušek na DAMU jí ale utekl. Mohla čekat další rok, jenže nechtěla. Dozvěděla se, že E. F. Burian zakládá herecké studio. I tam už bylo po zkouškách. Tvrzníková proto udělala něco, co hodně vypovídá o její povaze.
Šla k Burianovým domů a zazvonila. Otevřela jí Zuzana Kočová. Mladá dívka vysvětlila, že by chtěla ke zkouškám dodatečně. Burian jí to dovolil a do studia ji přijali.
Když později kvůli televizní práci narazila na zákaz hraní, napsala na DAMU a dostala možnost mimořádných zkoušek. Vzali ji. Musela sice začít znovu od prvního ročníku, ale byla studentkou. Na DAMU se brzy ukázalo, že nestačí umět hrát. Člověk se musel umět pohybovat i v prostředí, kde se každá otázka mohla obrátit proti němu.
Když se na školní schůzi řešil Ladislav Mrkvička a jeho vyloučení po majálesu, Tvrzníková se zeptala, co se vlastně stalo. Sama na majálesu nebyla, chtěla vědět, o čem má hlasovat. Za tu otázku se dostala do potíží. Ke zkoušce z marxismu-leninismu ji nepustili a školu dokončila později.
Národní divadlo
Po DAMU mohla jít různými směry. Nejdřív hrála v Divadle S. K. Neumanna v Libni, kde měla větší prostor. Po několika letech ale přišlo hostování v Národním divadle a s ním prostředí, které pro ni znamenalo jiný druh práce. Dostala se k režisérům a hercům, které předtím znala spíš z dálky. Práce s Alfrédem Radokem pro ni zůstala jednou z nejdůležitějších. V Národním divadle také potkala Martina Štěpánka.
Nebyl to jen syn slavného Zdeňka Štěpánka. Byl to herec s vlastní hlavou, silným hlasem a povahou, která se těžko vešla do poslušného doby normalizační kultury. Vzali se v roce 1969.
Byla to doba, kdy se po srpnové okupaci ještě mnoho lidí snažilo neztratit dech. V divadle, v rozhlase, mezi herci i kolem studentů se pořád mluvilo otevřeněji než později. Jenže po prvních měsících začal režim znovu utahovat šrouby.
Po čase se oba dostali pod tlak kvůli svým postojům. Odmítali vstoupit do komunistické strany a Martin Štěpánek postupně přicházel o práci. V roce 1973 musel odejít z Národního divadla.
U Jaroslavy Tvrzníkové to dlouho nebylo tak viditelné. Nevyhodili ji hned, ale práce ubývala. Nesměla do televize, přišla o dabing, v divadle dostávala alternace, které jí moc nepomáhaly. V domácnosti byly děti a peněz nebylo nazbyt.
Člověk si zákaz často představí jako jeden papír s razítkem. U herce to ale může vypadat jinak. Nezavolají. Roli dostane někdo jiný. Televize už s vámi nepočítá. Nabídky na dabing zmizí. Jméno zůstane oficiálně v souboru, ale práce je méně a méně.
Rozhodnutí odejít
Doma se pořád vracela stejná otázka: jak dlouho se takhle dá žít. Martin Štěpánek se po vyhazovu z Národního divadla pokoušel uchytit jinde, ale tlak se opakoval. Když někdo nesplnil, co se po něm chtělo, potíže se táhly dál. Nebylo to jen jedno divadlo, jeden ředitel, jedna komise.
Tvrzníková měla děti, práci v divadle a rodiče doma. Odchod ze země nebyl jednoduchý. Znamenal neříct pravdu nejbližším lidem, nechat za sebou byt, chalupu, známé, jazyk i možnost kdykoli se vrátit.
Šance přišla přes zdravotní stav dětí. Astma jim otevřelo cestu k léčebnému pobytu. Kdyby doma řekli, že se chystají emigrovat, neodjeli by. Proto mlčeli.
Rakousko bylo náročné. Děti byly nemocné, rodina neměla jistotu a Jaroslava Tvrzníková začala dělat práci, která neměla nic společného s Národním divadlem. Uklízela. Po určité době přišla nabídka z Mnichova.
Martin Štěpánek dostal práci ve Svobodné Evropě. Rodina se přesunula do Německa a konečně se začalo zdát, že se dá znovu žít lépe. Jenže ani tam nebyli úplně mimo dosah minulého režimu.
Kvůli práci ve Svobodné Evropě přicházely výhrůžky. Tvrzníková později vzpomínala na anonymní dopisy a policejní ochranu. Děti musely chodit do školy s doprovodem.
Jaroslava se mezitím učila fungovat v novém prostředí. Jazyk, práce, děti, domácnost, přátelé mezi exulanty. Postupně se dostala zpět k divadlu, učila herectví a také spolupracovala se Svobodnou Evropou..
Po listopadu 1989 se otevřela možnost návratu. Pro lidi v exilu to vypadalo jednoduše jen zvenku. Doma padl režim, hranice se otevřely, člověk může jet zpátky. Jenže domov po letech není stejné místo.
Když se Tvrzníková se Štěpánkem vrátili poprvé na návštěvu, vítali je přátelé, objímání, radost a pocit, že se stalo něco, čemu ještě před pár lety nikdo nevěřil. Potkávali lidi z divadla, chodili po Praze a dívali se na město, které znali, ale už v něm třináct let nežili. Definitivně se vrátili až v roce 1994.
Národní divadlo ji podle jejích pozdějších vzpomínek přijalo slušně, ale roli jí nenabídlo. Řekli, že kdyby něco bylo, ozvou se. Neozvali se. Ve filmu už si po návratu nezahrála. Musela si najít práci jinde. Spolupracovala s Českým rozhlasem, učila herectví, dabovala a hrála v divadle. Tvrzníková v roce 2020 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.
S Martinem Štěpánkem prožila víc než čtyři desetiletí. Divadlo, zákazy, děti, emigraci, Rakousko, Mnichov, výhrůžky, návrat i zklamání z toho, že doma po letech nečeká jen otevřená náruč. Po návratu do Česka měl Martin dál silné názory a ne každý je chtěl slyšet. Do jeho života postupně vstoupila nemoc, alkohol, operace a únava ze života, kterou okolí ne vždy vidí včas. V září 2010 zemřel vlastní rukou.
Zdroje:
https://www.pametnaroda.cz/cs/tvrznikova-jaroslava-1940
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/212562210800017/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-po-emigraci-celila-vyhruzkam-herecka-tvrznikova-o-drsne-zkusenosti-s-komunisty-274989
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/36295/jaroslava-tvrznikova
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396251/robinsonka
https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/2658302
https://www.luxor.cz/v/2105278/jaroslava-tvrznikova
