Článek
Frank Finlay se narodil 6. srpna 1926 ve Farnworthu nedaleko Boltonu v Lancashiru jako Francis Finlay. Jeho otec Josiah byl řezník, matka Margaret, rozená Griffinová, pocházela z rodiny s irskými kořeny. Finlayovi předkové přišli do severní Anglie v devatenáctém století za prací do přádelnických měst.
Frank chodil do školy svatého Řehoře Velikého, ale už ve čtrnácti letech ji opustil. Nastoupil do učení jako řezník a pracoval také jako pomocník v obchodě s potravinami. Budoucnost se zdála jasná: pokračovat po otci v poctivém řemesle, živit rodinu a zůstat v rodném kraji.
Byla to běžná cesta chlapce z dělnické severoanglické rodiny. Divadlo se tehdy mohlo zdát jako něco vzdáleného, skoro nedostupného. Finlay však brzy zjistil, že ho víc než řeznický pult přitahuje jeviště.
K ochotnickému divadlu se dostal ještě jako mladý muž ve Farnworthu. V roce 1951 se stal členem souboru Farnworth Little Theatre a objevil se ve hrách Miranda a Trespass. Právě tam se ukázala jeho povaha: nesnášel polovičatost a chtěl mít každou roli promyšlenou do posledního detailu.
V ochotnickém souboru potkal také svou budoucí manželku Doreen Shepherdovou. V Mirandě hrála titulní roli, zatímco Finlay ztvárnil sira Paula Martina. Vzali se v roce 1954 a zůstali spolu více než padesát let, až do Doreeniny smrti v roce 2005. Měli tři děti: syny Stephena a Daniela a dceru Cathy.
Finlayova profesionální kariéra začala téhož roku, kdy nastoupil do dvoutýdenního repertoárového angažmá ve skotském Troonu. Následovaly dlouhé sezony v Halifaxu a Sunderlandu. Nebyl to rychlý vzestup ke slávě, ale tvrdá škola provinčních divadel, kde herec hrál večer co večer a učil se zvládnout všechno od komedie po tragédii.
V roce 1953 získal stipendium na Královské akademii dramatického umění, slavné RADA v Londýně. Do školy přišel s výrazným severoanglickým přízvukem, který tehdejší divadelní svět příliš neoceňoval. Musel si osvojit standardní jevištní výslovnost, aby obstál v repertoárovém systému, jenž byl stále silně ovlivněný londýnskými zvyklostmi.
Po boku Laurence Olivier
Finlayova kariéra nabrala skutečné tempo v šedesátých letech. Hrál v repertoárových divadlech v Boltonu a Guildfordu, účinkoval na turné a postupně si budoval pověst herce, který dokáže z malé role vytěžit víc než jiní z hlavní.
Zásadním momentem bylo spojení s Royal Court Theatre a s dramaty Arnolda Weskera. Ještě větší význam pro něj ale mělo angažmá v rodícím se Národním divadle, které vedl Laurence Olivier. Finlay patřil k zakládajícím členům souboru a dostal se přímo do středu britského divadelního světa.
Hrál hrobníka v Hamletovi po boku Petera O'Toola. Objevil se jako Dogberry v Zeffirelliho inscenaci Mnoho povyku pro nic, v Millerových Čarodějkách ze Salemu i v Brechtově Matce Kuráži.
V roce 1964 dostal roli, která ho navždy spojila s Olivierem: Jaga v Othellovi. Olivier hrál titulní postavu, Maggie Smithová Desdemonu a Finlay ztělesnil muže, jehož závist a manipulace rozloží životy všech kolem.
Sedmdesátá léta z Finlaye udělala televizní hvězdu. V roce 1971 ztvárnil titulní roli v šestidílném seriálu BBC Casanova podle scénáře Dennise Pottera. Nehrál lehkovážného bonvivána, ale muže, kterého vlastní sexualita spíš trápí, než osvobozuje.
Jeho Casanova byl svůdník plný provinilého smutku, závislý na ženách a zároveň hluboce osamělý. BBC měla během natáčení potíže sehnat herečky ochotné odhalit se v scénách s prostitutkami. Pro britskou televizi začátku sedmdesátých let to bylo stále nezvyklé.
V roce 1973 přišel další extrém: Finlay ztvárnil Adolfa Hitlera v televizním dramatu The Death of Adolf Hitler. S parukou, knírkem a podivně sevřeným výrazem vytvořil postavu diktátora, která nepůsobila jako karikatura, ale jako člověk rozkládající se pod vlastní posedlostí.
Za televizní práci z roku 1973 získal v následujícím roce cenu BAFTA pro nejlepšího televizního herce. Ocenění se vztahovalo k jeho výkonům v The Death of Adolf Hitler, The Adventures of Don Quixote a Candide.
V The Adventures of Don Quixote si zahrál Sancha Panzu po boku Rexe Harrisona jako Dona Quijota. Zatímco Harrisonův rytíř byl bláznivý a snový, Finlay vytvořil z Panzy praktického, komického a lidského protivníka.
Filmovým divákům po celém světě se ale nejvíc vryl do paměti jako Porthos v Lesterových Třech mušketýrech z roku 1973. Po boku Michaela Yorka, Olivera Reeda a Richarda Chamberlaina vytvořil siláckého, dobrosrdečného mušketýra, v němž se mísila fyzická síla, komika a věrnost přátelům.
Na roli navázal ve filmu Čtyři mušketýři z roku 1974 a po patnácti letech i ve snímku Návrat mušketýrů z roku 1989. Natáčení posledního dílu poznamenala tragická smrt Roye Kinneara, představitele Plancheta. Kinnear spadl při jízdě z koně, utrpěl těžká zranění a později zemřel.
„Zdá se, že hraju samé parchanty“
Finlay byl celý život hluboce věřící katolík. Patřil ke Katolické asociaci scénických umění a zastával v ní funkci viceprezidenta. O to nápadnější byl kontrast mezi jeho soukromím a rolemi, které dostával.
Hrál Jaga, Napoleona, Jindřicha VIII., Hitlera, morálně pochybná individua i muže, jejichž rodiny rozkládá posedlost a žárlivost. Sám to jednou glosoval větou: „Zdá se, že hraju samé parchanty.“
Velký televizní úspěch přišel v roce 1976 se seriálem Bouquet of Barbed Wire. Finlay v něm hrál Petera Mansonа, otce posedlého vlastní dcerou a neschopného pustit ji do samostatného života. Seriál šokoval britské publikum a sledovaly ho desítky milionů diváků.
Jeho vzhled tomu nahrával. Propadlé tváře, výrazné lícní kosti, hluboko posazené oči a postupně bělající vlasy z něj dělaly ideálního představitele lidí, kteří v sobě něco skrývají.
Finlayova filmografie zahrnuje přes stovku filmových a televizních rolí. Objevil se v kriminálkách, historických dramatech, adaptacích klasiky i v dobrodružných filmech.
Jednou z nejvýraznějších rolí jeho pozdní kariéry byl otec hlavního hrdiny v Polanského Pianistovi z roku 2002. Finlay v něm hrál otce židovské rodiny, jejíž život rozdrtí nacistická okupace Varšavy.
Celý život se vracel i do divadla. Hrál Dogberryho, Bruta, kapitána Blighe i Salieriho v Amadeovi. Nebyl však Salierim v úplně prvním uvedení hry Petera Shaffera v Národním divadle, kde tuto postavu vytvořil Paul Scofield. Finlay roli převzal později při londýnském uvedení ve West Endu.
Za přínos britskému umění byl Finlay v roce 1984 jmenován komandérem Řádu britského impéria. Ani ve vysokém věku nepřestal pracovat. Mezi jeho poslední televizní vystoupení patřily seriály Prime Suspect: The Final Act, Johnny and the Bomb, Merlin a minisérie Four Seasons.
Manželka Doreen zemřela v roce 2005. Jejich syn Stephen zemřel o rok dříve, v roce 2004. Finlay tak v posledních letech života nesl bolest a sám zemřel 30. ledna 2016 ve svém domě ve Weybridge v hrabství Surrey. Bylo mu devětaosmdesát let.
https://www.theguardian.com/stage/2016/jan/31/frank-finlay
https://www.independent.co.uk/life-style/interview-frank-finlay-getting-over-the-barbed-wire-1146625.html
https://www.screenonline.org.uk/people/id/873575/index.html
https://frankfinlay.net/new_biography.html
https://www.telegraph.co.uk/news/obituaries/12134279/Frank-Finlay-actor-obituary.html
https://www.bafta.org/awards/television/actor-television/
https://www.oscars.org/oscars/ceremonies/1966
