Článek
Ostrov Sunday (dnešní Raoul) patří do nehostinného souostroví Kermadeckých ostrovů. Má rozlohu asi 30 km² a je to vrchol podmořské sopky obklopený strmými útesy. Na pevninu Nového Zélandu je to odtud přes 1100 kilometrů oceánu. V prosinci 1878 sem připlul Thomas Bell s rodinou přesvědčený, že našel svůj vysněný kout světa.
Původem farmář z anglického Yorkshiru přišel do koloniálního Nového Zélandu už jako dospívající mladík. Vyzkoušel mnoho povolání – provozoval mlýn na len, obchod i hotely – a zkoušel hospodařit na různých místech Severního ostrova. Většího úspěchu však nedosáhl a dlouho nikde nevydržel.
V roce 1877 spravoval hostinec na Samoae, kde vyslechl vyprávění známého o neobydleném ostrově Sunday. Ten soused popisoval Sunday Island jako opuštěný ráj s úrodnou sopečnou půdou, kde roste téměř vše, co se zasadí. Bell se rozhodl dát odvážnému snu šanci. Najal malou plachetnici Norval a její kapitán McKenzie souhlasil, že rodinu na ostrov dopraví. Bellovi – Thomas, Frederica a jejich šest dětí ve věku od tří do jedenácti let – se nalodili s veškerým majetkem, bednami zásob a nářadím. Loď zakotvila u ostrova 9. prosince 1878. Kapitán vyložil rodinu i náklad v zátoce Denham na západním pobřeží ostrova. Ještě před odplutím od něj Thomas Bell nakoupil za nemalých 200 liber slibované zásoby potravin a domluvil se, že pokud život na ostrově bude nad jejich síly, loď je zase odveze.
Krátce nato však Norval odplula a Bellovi zůstali na břehu sami – s improvizovaným táborem, několika zbraněmi a hlavně s otráveným zjištěním, že většina dovezených potravin je zkažená.
Zkažené zásoby a první hlad
První noc na ostrově rodina proseděla u ohně. V tropech rychle zapadá slunce a v divočině Kermadeckých ostrovů se po setmění ozývaly neznámé zvuky. Bellovi neměli žádný dům ani útočiště – jen plachty a pár dek jako provizorní přístřeší. Další dny strávili stavbou chatrče z narychlo pokácených stromů a velkých kapradin.
Thomas Bell byl zručný a rozhodnutý uspět i v těchto provizorních podmínkách. Spolu se staršími dcerami Henriettou (Hettie) a Bessie vysadil první semena zeleniny, která zachránili z plesnivých zásob. Ukázalo se ale, že ostrovní půda není jediný faktor úspěchu. Do políček se okamžitě pustily kolonie všudypřítomných krys a zrnka sežraly dřív, než stačila vzejít. Krysy, zavlečené sem pravděpodobně dřívějšími námořníky, zaplavily v následujících týdnech obydlí Bellových i jejich skromná pole. Thomas s dívkami nastražili pasti a na noc věšeli zbylé jídlo ve vacích na větve, ale hubit stovky hladových hlodavců bylo marné úsilí.
Strmost ostrova činila problém i při obstarávání masa. Po pobřeží volně pobíhala stáda zdivočelých koz, vysazených tu kdysi velrybáři jako budoucí zdroj potravy. Bell puškou několik koz ulovil, ale samotný lov byl nebezpečný – zvířata se zdržovala vysoko na útesech, kam bylo nutné šplhat 60 i 70 metrů nad moře. Thomas Bell přesto brával na tyto výpravy i své dvě nejstarší dcery, jedenáctiletou Hettie a devítiletou Bessie.
Společně zdolávali skalní římsy, kde se místy museli sunout po břiše nad strmým srázem, a stahovali zastřelené kozy dolů do údolí. Každý úlovek znamenal na pár dní maso pro celou rodinu, ale museli s ním šetřit – nebylo jisté, kdy se poštěstí příště. Bellovi zkusili i rybolov v pobřežních vodách. V tropickém Pacifiku sice moře oplývalo rybami, mušlemi a dalšími plody, jenže v prvních měsících často přišly prudké bouře, které drobnou zátoku proměnily v nebezpečný příboj. Při rozbouřeném moři nemohli na člun ani k vodě. V obdobích, kdy se nedalo lovit ani rybařit, zkoušeli rodiče nasytit rodinu sběrem planě rostoucích plodů. Jedli divoké pomeranče a kořeny kapradin, z nichž se dal získat škrob.
Dokonce vykopávali jedlé dužnaté části kmenů stromů přezdívaných „kapa“ neboli „ostrovní zelí“. Na takové stravě však nebylo možné dlouhodobě udržet osm členů rodiny v dobré kondici. Každý další den bez vydatného jídla vyčerpával jejich síly a nad rodinou stále visela reálná hrozba hladovění.
Nekonečné čekání na návrat kapitána McKenzieho nepřineslo žádnou odpověď. Rok 1879 strávili Bellovi na ostrově v naprosté izolaci. O okolním světě nevěděli nic a nikdo netušil o jejich kritické situaci. Thomas Bell na kapitána Norvalu spoléhal marně – loď se nikdy nevrátila.
Rodina se mezitím přesunula z krysy zamořené zátoky Denham do tábora na opačné straně ostrova. Tam jim sice hrozily méně časté nájezdy hlodavců, ale odříznutí od světa zůstávalo stejné. Situace se změnila teprve po osmi měsících nedobrovolného trosečnictví. V červenci 1879 spatřila Frederica Bellová z pláže kouř na obzoru – k ostrovu se blížila velrybářská loď.
Thomas rozdělal velký oheň, aby na sebe upozornil. Americká velrybářská loď Canton skutečně zaregistrovala kouřové signály a zakotvila u ostrova. Když její posádka zjistila, v jakých podmínkách tu rodina žije, poskytla Bellovým trochu nezbytných zásob – zejména mouku, suchary a další trvanlivé potraviny.
Kapitán Cantonu je ale nemohl vzít na palubu a odvézt do civilizace, ani kdyby o to stáli. Loď mířila na dlouhou výpravu do odlehlých lovišť velryb a neměla na palubě volné místo. Když se Canton opět vzdálil na širé moře, Bellovým začalo další období nejistoty. Tentokrát však měli aspoň základní potraviny, nářadí a nové oblečení, které jim velrybáři věnovali.
Signál pro loď
Bellovi se nevzdali původního plánu ostrov osídlit. Thomas a Frederica si zvykli na všudypřítomnou vlhkost i tropické bouře. Děti pomáhaly s prací a prostředí ostrova zakrátko znaly jako vlastní zahradu. Na ostrově nebyli žádní predátoři kromě divokých prasat, a tak se rodina pohybovala volně po pobřeží i ve vnitrozemském pralese.
Občas nad jejich hlavami prošla zemětřesení – ostrov leží v seizmicky aktivní oblasti, kde menší otřesy přicházejí téměř každý rok. Už v prvních dvou letech zažili Bellovi několik zemětřesení, která jim shodila chatrč a popraskala půdu na zahrádkách. Rodina ale stále věřila, že může na ostrově dlouhodobě žít.
Thomas Bell tak vytrvale hledal způsob, jak se zásobit trvalejším jídlem a nástroji. Kromě nečekané návštěvy Cantonu se v okolí ostrova dlouhé měsíce žádná loď neobjevila. V roce 1880 proto Bell začal chystat plán, jak se spojit se světem: rozhodl se, že pokud uvidí na obzoru další loď, na nic nečeká a osobně se na ní vydá pro pomoc.
Po dlouhých dvaceti měsících strávených na Sunday Island došlo konečně na tuto variantu. V polovině roku 1880 zahlédla rodina na horizontu plachty další kolem plující lodi. Thomas tentokrát neváhal – na pláži rozdělal hustě dýmící oheň a skutečně dosáhl svého: posádka malého kolem plující škuneru Sissy kouř zaregistrovala a loď zamířila k ostrovu.
V Denham Bay spustila Sissy člun a dovezla k břehu dva muže, kteří vyslechli Bellův naléhavý vzkaz. Thomas Bell požádal kapitána Sissy, aby jeho rodinu vyzvedli při zpáteční cestě, a sám se nechal převézt na palubu i s několika listy papíru popsanými seznamem nejnutnějších věcí.
Svou ženu a děti nechal na ostrově samotné – věřil, že jen na pár týdnů. Sissy byla na cestě na Nový Zéland a kapitán souhlasil, že Bellovi pomůže. Po téměř dvou letech izolace tak Frederica Bellová poprvé zůstala na ostrově bez svého muže, obklopená pouze dětmi.
Thomas Bell se plavil na Sissy do Aucklandu necelý měsíc. Na Novém Zélandu zajistil vše, co rodině scházelo: železné nádrže na uchovávání pitné vody, odolné pevné plachty, trvanlivé osivo, zemědělské náčiní i teplé oblečení. Oslovil také několik dělníků z polynéského ostrova Niue, kteří byli ochotni na Sunday Island odjet pomoci s obděláváním půdy.
Hned na konci roku 1880 se Thomas Bell vracel zpět. Na loď jménem Orwell naložil veškerý nakoupený materiál a pět Niuejců, kteří souhlasili, že Bellovým do začátku upraví terasovitá políčka a vysadí nové plodiny. Orwell pak zamířil přímo k ostrovu Sunday, kde už na břehu vyhlížela Frederica s dětmi plachty na obzoru.
Thomas Bell se vylodil zpět u rodiny zkraje roku 1881. Dovezl s sebou vše potřebné k tomu, aby se izolovaná osada mohla stát soběstačnou. Pro Fredericu a děti znamenal jeho návrat doslova záchranu – přivezl nové zásoby jídla i naději, že na ostrově dokážou natrvalo přežít.
Tropická farma uprostřed Pacifiku
Po Bellově návratu se život rodiny na Sunday Island od základů změnil. Díky polynéským pomocníkům se Bellovi naučili využívat mimořádně úrodnou půdu ostrova naplno. Domorodí zemědělci z Niue s sebou přivezli řadu užitečných rostlin – například banánovníky a kořeny manioku – a přímo na místě ukázali Thomasovi, jak je pěstovat v tropickém klimatu.
Během několika let se svahy ostrova zazelenaly novými plodinami. Bellovi pěstovali banány hned ve čtrnácti různých odrůdách, vysadili také ananasy, cukrovou třtinu, kávovníky a dokonce čajovník.
Zanedlouho měla rodina vlastní zdroj obilí a zeleniny a na mýtině za domem se ujaly sazenice ovocných stromů – papája, guava, granátovník nebo chlebovník. Z ostrova, který je zpočátku málem zahubil hladem, se tak postupně stala soběstačná farma obklopená divokou přírodou Pacifiku.
Příštích zhruba 30 let zůstával Thomas Bell se svou rodinou na Sunday Island téměř nepřetržitě. Po roce 1885 už nežili na ostrově sami: narodily se jim tu další čtyři děti. Syn Roy (původním jménem Raoul Sunday Bell) přišel na svět v únoru 1882 jako vůbec první evropské dítě narozené na tomto ostrově.
V pouhých několika týdnech ale bohužel zemřel. Bellovi však brzy drželi v náručí dalšího syna a dali mu stejné jméno: Raoul Sunday Bell. Tomuto druhému Royovi se už podařilo přežít a později prožil dlouhý život. V roce 1884 porodila Frederica dceru Fredu, roku 1886 další dceru Adu a v roce 1889 ještě syna Williama, jemuž se v rodině říkalo King. Celkem tak na ostrově vychovávali deset dětí – šest potomků, které přivezli z Nového Zélandu, a čtyři nově narozené ostrovany.
Bellova osada stála zpočátku jen na dřevěné chatrči se střechou z palmových listů. Postupně si ale rodina vylepšovala obydlí i zázemí. V 90. letech 19. století už měli na ostrově několik obytných chatek, kuchyni s pecí a dokonce malou kapli pro nedělní modlitby. Thomas a Frederica učili děti sami – vštěpovali jim základy čtení, psaní i počítání, jak nejlépe dovedli.
Jednou ročně se Bellovi pokusili navázat spojení s okolním světem pomocí velkého signálního ohně na pláži. Lov velryb v Pacifiku však koncem 19. století postupně ustával, a tak kolem ostrova připlouvalo méně lodí než dřív. Přesto se čas od času některá náhodná plachetnice u Sunday Island zastavila.
Velrybáři se od Bellových vždy rádi dozvěděli, jak se žije na tak odlehlém místě – a rodině většinou zanechali dárkem nové nástroje, látky nebo třeba slepice na chov. Z ostrovní farmy si na oplátku odváželi zvěřinu, čerstvé ovoce a sudy pitné vody ze zdejších pramenů.
Občas se Bellovým poštěstilo prožít na ostrově i několik týdnů s návštěvníky. Koncem 90. let zakotvila u ostrova například americká velrybářská loď California, na níž se plavila i manželka kapitána Lizzie Brightmanová. Byla to první žena, kterou Frederica Bellová potkala a mohla si s ní popovídat po více než dvou letech naprosté ženské samoty. Velrybář Brightman a jeho žena zůstali s rodinou v kontaktu celý život – jejich malá dcera, která se později narodila na jiné výpravě, dokonce odpočívá na nedalekém Norfolk Island, stejně jako syn velitele HMS Herald kapitana Denhama, jenž zemřel na Sunday Island už v roce 1854.
Mezi velrybáři, kteří do zátoky Denham občas zavítali, byl i nezdolný mořeplavec George „Parkins“ Christian, potomek slavného rebela z lodi Bounty a rekordman v lovu vorvaňů. Parkins se s Bellovými spřátelil a při návštěvách celé rodině barvitě líčil příběhy o obřích bílých velrybách, které dokázaly svými čelistmi rozlousknout rybářské čluny vedví. Izolovaným dětmi Bellových, které vyrůstaly bez knih, školy a vrstevníků, tyto vzácné návštěvy přinášely aspoň na chvíli spojení s velkým světem tam venku.
Ve stínu tohoto dobrodružného života číhaly na Bellovy také další nebezpečné živly. Ačkoli tropické ovocné háje dávaly hojnost potravy, ostrov Sunday zasahovaly opakovaně cyklony a zemětřesení. Prudká bouře v jediném dni často zničila to, co rodina pracně vybudovala za několik let. Hurikány dokázaly vichrem srovnat se zemí celé pole banánovníků a smést střechy chatrčí do moře.
Proto Thomas Bell svépomocí zpevňoval obydlí kmeny stromů a kolem farmy vysazoval odolné „větrolamy“ z keřů. Občas otřásla země a na svazích se objevily sesuvy půdy, jindy sopečný ostrov zahalil deštivý monzun na dlouhé týdny. Tehdy nastaly opět krušné chvíle a Bellovi byli na ostrově často téměř soběstační trosečníci. Přesto zůstávali – Sunday Island byl po letech dřiny jejich domovem a živitelem.
Někdy kolem roku 1889 se rodina dočkala i prvních „sousedů“. Zpráva o úrodném ostrově v Kermadeckém souostroví se donesla až na Nový Zéland a australský kontinent, a několik odvážných osadníků se rozhodlo vytvořit na Raoulu (tehdejším Sunday Island) novou kolonii.
Dvě menší rodiny se spolu s Bellovými usadily na ostrově kolem roku 1889. Vydržely tu však pouhých pět měsíců. První silnější cyklón a časté zemětřesení nově příchozí osadníky odradily od dalších pokusů. Zabalili svůj tábor a nechali Sunday Island opět Bellovým a jejich kozám. Thomas Bell dokázal s rodinou překonat to, co jiní vzdali.
Válka na obzoru
Klid Bellovy rodiny na Sunday Island nakonec nenarušila příroda, ale dramatické události ve světě. Už roku 1887 formálně připadlo souostroví Kermadec Novému Zélandu. Úřady toho času neuplatňovaly na odlehlém ostrově žádnou správu – Bellovi tam bydleli nadále dle vlastních pravidel.
Před první světovou válkou se však strategická situace v Tichomoří začala měnit. Ve vodách okolo začali operovat němečtí námořníci, kteří prozkoumávali vzdálená zákoutí oceánu. V roce 1913 se na Raoulu objevilo hned několik nových kolonistů podporovaných novozélandskou vládou. Bellovým se tak přes třiceti letech izolace zjevila na ostrově civilizace v podobě dalších osadníků a budoucích administrátorů novozélandské kolonie. Thomas Bell v té době dospělým dětem nebránil, pokud chtěly ostrov opustit. Starší synové a dcery skutečně někteří odešli – například Raoul Sunday Bell, zvaný Roy, se v roce 1911 přestěhoval na větší Norfolk Island, kde se usadil jako přírodovědec. Thomasovi a Frederice ale patřil Sunday Island dál. Ani s příchodem jiných rodin se ho nemínili vzdát, dokud to šlo.
Začátkem léta 1914 se přes Pacifik přehnala zpráva o válce v Evropě. Z pohledu koloniálních úřadů přestal být vzdálený Raoul bezpečným místem: hrozilo, že jej navštíví nepřátelské německé lodě, nebo že izolovaným farmářům odříznou válečné události přístup k trhu.
Thomas Bell dostal z pevniny doporučení, aby ostrov opustil. Po 36 letech nepřetržitého pobytu se tedy Bellovi byli nuceni rozhodnout pro evakuaci. V té době už na ostrově zůstávali jen Thomas, Frederica a několik mladších dětí – většina starších potomků byla pryč a nově příchozí osadníci se rovněž stáhli na pevninu.
Bellovi zabalili to nejdůležitější, naložili bedny se svými věcmi na palubu přistavené lodi a naposledy zamkli dveře srubu v zátoce Denham. Dne 4. července 1914 přistála rodina v Aucklandu. Po připlutí na Nový Zéland zaplnily noviny zprávy o válce a cesta zpět na milovaný ostrov se uzavřela nadobro.
Zpátky v civilizaci
Návrat do civilizace nebyl pro Thomase Bella jednoduchý. Rodina zpočátku bydlela pohromadě v Aucklandu a snažila se zapojit do běžného života. Frederica Bellová si zvykla rychle a ve velkém městě nakonec zůstala natrvalo. Thomas ale po letech na opuštěném ostrově nedokázal najít klid. Na pevnině nebyl spokojený, stýskalo se mu po tropické samotě a manželství se začalo rozpadat. Po čase se Bell s manželkou odloučili. Děti se rozběhly vlastními cestami: některé zůstaly na Novém Zélandu, jiné odešly do Austrálie a syn Roy se stal uznávaným sběratelem přírodnin a fotografem na ostrově Norfolk.
Thomas Bell, kdysi neúnavný hospodář a vizionář z Sunday Island, se usadil na novozélandském venkově poblíž městečka Pahiatua. Dožíval tam u své nejstarší dcery Hettie, která se o něj ve stáří postarala.
Podle Hettie její otec nikdy nepřenesl přes srdce, že musel svůj milovaný ostrov opustit.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Raoul_Island
https://ndhadeliver.natlib.govt.nz/webarchive/20210104000423/http://nzetc.victoria.ac.nz/tm/scholarly/tei-MorCrus.html
https://www.dailymail.co.uk/travel/travel_news/article-6011397/Thomas-Bell-Yorkshireman-moved-family-volcanic-island-Pacific.html
https://www.norfolkisland.net/raoul-sunday-bell-the-island-and-the-man/
https://www.nzherald.co.nz/travel/incredible-photos-the-bell-family-of-raoul-island-the-kiwi-robinson-crusoe/L7I52VTTSWCNDNOW6GVS263B4U/
https://www.thesun.co.uk/news/6925681/incredible-story-of-brit-who-moved-family-from-yorkshire-to-uninhabited-pacific-island-and-lived-there-alone-for-30-years/
https://www.nzgeo.com/stories/island-of-dreams/
https://teara.govt.nz/en/kermadec-islands/page-4
https://paperspast.natlib.govt.nz/newspapers/ODT19261019.2.69
https://paperspast.natlib.govt.nz/newspapers/PBH19140707.2.86
