Článek
V pondělí 19. srpna 1991 ráno se Moskva probudila do nepřehledné situace. V ulicích se objevily tanky a v médiích zaznělo prohlášení, že prezident SSSR Michail Gorbačov ze zdravotních důvodů „nemůže vykonávat svou funkci“.
Veškerou moc převzal takzvaný Státní výbor pro mimořádný stav – osm vysokých představitelů Komunistické strany a státních orgánů v čele s šéfem KGB Vladimirem Krjučkovem, ministrem obrany Dmitrijem Jazovem a premiérem Valentinem Pavlovem. Místo Gorbačova byl dočasnou hlavou státu prohlášen viceprezident Gennadij Janajev.
Už první veřejné vystoupení pučistů však naznačilo jejich nejistotu: Janajev na tiskové konferenci působil nervózně, třásly se mu ruce a koktavě vysvětloval, že zásah je nutný, protože země prý směřuje do chaosu.
Ještě týž den dopoledne se před sídlem ruského parlamentu začali scházet lidé, kteří přišli bránit nastupující demokracii. Ruský prezident Boris Jelcin (Gorbačovův podřízený), zvolený teprve pár měsíců předtím, dorazil do budovy parlamentu i s nejužším vedením Ruské federace.
Krátce po poledni vyšel před dav a vylezl na jeden z tanků, které vojáci rozmístili kolem budovy. Sebevědomě z něj přečetl prohlášení odsuzující puč jako protiústavní uzurpaci moci. Davu i televizním kamerám zároveň oznámil, že rozkazy samozvaného výboru neplatí na území Ruska a vyzval občany ke generální stávce na protest proti tomuto „reakčnímu puči“.
Fotografie Jelcina stojícího na tanku obletěla svět. Okolo sídla parlamentu mezitím vyrostly provizorní barikády z kovových zábran, dlažebních kostek a převrácených aut. Tisíce Moskvanů tu zůstávaly přes noc a čekaly, zda armáda nezačne na rozkaz pučistů útočit.
Tři dny nejistoty
Samotnému puči předcházela dlouhá krize uvnitř sovětského vedení. Gorbačovovy reformy známé jako perestrojka a glasnosť uvolnily poměry v zemi, ale také povzbudily separatistické tendence v jednotlivých svazových republikách. Radikální komunisté varovali, že Sovětský svaz se rozpadne, pokud nezasáhne „silná ruka“.
Už v prosinci 1990 rezignoval ministr zahraničí Eduard Ševardnadze s varováním, že v Kremlu „se schyluje k převratu“. Gorbačov však takové obavy zlehčoval. V létě 1991 připravil návrh nové Unijní smlouvy, která měla dát republikám více autonomie – měl ji s jejich představiteli podepsat 20. srpna.
Právě to chtěli konzervativci zarazit. Když Gorbačov 4. srpna odjel s rodinou na letní sídlo v krymském Forosu, spiklenci se rozhodli udeřit.
Odpoledne 18. srpna přistálo u Gorbačovovy krymské vily speciální letadlo. Vystoupil z něj prezidentův aparátník Valerij Boldin a několik dalších vyslanců z Moskvy. Generálové a funkcionáři přijeli s jednoznačným ultimátem: buď Gorbačov vyhlásí výjimečný stav a předá jim otěže moci, anebo se musí vzdát úřadu.
Sovětský prezident rezolutně odmítl obojí. Delegace tak přikročila k akci – odpojila Gorbačovovi telefonní i telegrafické spojení se světem a zabavila kódy k jadernému arzenálu. Šokovaný Gorbačov zůstal uvězněn ve svém letním sídle, obklíčen jednotkami, které několik dní střežily celý areál.
V Moskvě mezitím pučisté rozeslali do médií lživou zprávu o prezidentově „nemoci“ a sami sebe prohlásili za prozatímní vládu. Netušili, jak silný odpor tím nakonec vyvolají.
V úterý 20. srpna vrcholilo napětí jak v ulicích, tak uvnitř armády. K barikádám u parlamentu proudily další stovky občanů, zatímco jiné Moskvany vývoj znepokojivě paralyzoval – v širším centru zely ulice prázdnotou. Na kterou stranu se armáda přikloní, nebylo zpočátku jasné.
Některé jednotky věrné pučistům zaujaly postavení na klíčových křižovatkách metropole, jiné vyčkávaly. Boris Jelcin v průběhu dne telefonicky hovořil s americkým prezidentem Georgem Bushem, aby ho ujistil, že demokratické síly v Rusku kladou odpor.
Západní státy mezitím vydaly prohlášení, že takzvanou Nouzovou komisi (GKČP) neuznávají jako legitimní vládu. Večer 20. srpna se stále ještě očekával možný útok armády na zabarikádovaný parlament.
Uvnitř budovy se rozdávaly lahve s benzínem na výrobu zápalných Molotovových koktejlů a obránci – včetně civilistů – připravovali strategii, jak případný výpad vojsk odrazit. Ruské vedení také veřejně slíbilo beztrestnost všem vojákům, kteří by rozkazy pučistů odmítli a přešli na stranu zákonné vlády.
Krátce po půlnoci z 20. na 21. srpna se v temnotě začala přesouvat kolona obrněných vozů směrem k barikádám. Když lidé na hlídce zaslechli rachot motorů, dav ztichl a zpozorněl. Z mlhy se vyřítily bojové transportéry a nákladní automobily s vojáky. Došlo k prvnímu střetu: část protestujících se snažila vozidlům zahradit cestu vlastními těly.
Ozvala se střelba a tři mladí muži zůstali ležet mrtví – dva zastřeleni, jeden usmrcen pásy tanku. Byly to první a naštěstí i poslední oběti tohoto převratu. Na obránce parlamentu ale tato ztráta nešťastných životů zapůsobila jako signál k zoufalému protiútoku. Demonstranti zapálili jeden z útočících obrněnců a další vojáci se náporu lekli. Kolona se chaoticky stáhla zpět a už se nepokusila znovu zaútočit. K rozhodné bitvě o Moskvu nakonec nedošlo.
Konec sovětské éry
Už ráno 21. srpna bylo zřejmé, že puč selhal. Velení některých armádních jednotek v terénu začalo otevřeně ignorovat rozkazy pučistů a vyčkávalo, jak se věci vyvinou. V Moskvě i jinde se objevovala prohlášení generálů a politiků na podporu Jelcinovy vlády. Ještě téhož dne došlo k zatýkání hlavních aktérů spiknutí. Někteří z nich se pokusili utéct – například sovětský ministr vnitra Boris Pugo se raději zastřelil, když pro něj přišli kolegové z KGB.
Nad Moskvou mezitím začaly mizet poslední symboly starého režimu. Dav demonstrantů před sídlem tajné policie na Lubjance strhl bronzovou sochu Felixe Dzeržinského, zakladatele nechvalně proslulé Čeky. Po více než sedmdesáti letech nepřetržité moci přišla sovětská komunistická strana o svůj monopol – Boris Jelcin vzápětí pozastavil její činnost a nařídil zapečetit stranické archivy.
Pro Gorbačova mezitím Rusové vyslali vládní letadlo. Prezidenta našli v pořádku, byť odříznutého od světa pod dohledem ozbrojených stráží. Když ho delegace přiletěla 22. srpna vyzvednout z Forosu, byla s ním i skupina zahraničních novinářů. Ti později popsali, že sovětskému vůdci spadl viditelně kámen ze srdce – po třech dnech izolace a nejistoty se prý Gorbačov z neútěšného výrazu rozzářil úlevou.
Ještě ve vládním speciálu na cestě do Moskvy však brzy pochopil, že poměry se změnily. Zatímco on byl odstřižený na Krymu, Boris Jelcin se v Moskvě stal hrdinou okamžiku. Po příletu se Gorbačov sice vrátil do Kremlu a formálně znovu převzal úřad prezidenta SSSR, reálnou politickou iniciativu už ale držel někdo jiný. „Iniciativa přešla plně na ruské vedení, které obhájilo demokracii a pochopitelně se teď cítilo v sedle,“ poznamenal později hořce sám Gorbačov.
V následujících týdnech se Sovětský svaz doslova rozpadal pod rukama. Jedna republika po druhé využívala chaosu a oznamovaly, že už neuznávají centrální vládu v Moskvě. Litva, Lotyšsko a Estonsko – tři pobaltské země okupované od dob Stalinovy éry – vyhlásily samostatnost a rychle ji získaly i mezinárodní uznání. Největší rána pro jednotu impéria ale přišla z Ukrajiny.
Ta sice už v létě rovněž deklarovala nezávislost, ale teprve referendum 1. prosince 1991 to stvrdilo drtivou vůlí obyvatel. Více než 90 % Ukrajinců se v referendu vyslovilo pro odtržení, a zároveň si zvolili vlastního prezidenta. Za této situace pozbyl původní Gorbačovův plán transformace federace smysl – druhá nejlidnatější republika dala jasně najevo, že se samostatnosti nevzdá.
„Podepsáno na pařezu“
Na počátku prosince 1991 tedy zbývalo dořešit už jen formality konce státu, který mizel z mapy. Boris Jelcin pozval ke společnému jednání nejvyšší představitele Běloruska a Ukrajiny, aby společně rozhodli, co dál. Všichni tři státníci se sešli 7. prosince v loveckém zámečku uprostřed hustých lesů běloruské Beloveže.
K jednání dorazili bez fanfár a bez jasného plánu. Původně chtěli řešit praktické otázky spolupráce, zejména zásobování energetickými surovinami. Rychlý vývoj ale jejich neformální schůzku změnil v dějinný mezník. Ukrajinský prezident Leonid Kravčuk hned na úvod prohlásil, že nemá mandát couvnout od nezávislosti, kterou jeho národ právě odhlasoval.
Společně s Jelcinem a běloruským lídrem Stanislavem Šuškevičem se proto během večera fakticky domluvili na tom, že Sovětský svaz musí skončit. Ručně načrtnutý návrh dohody prý Jelcinovi poradci strčili v noci pode dveře sekretariátu, aby ho ráno přepsal – jenže listiny se omylem zmocnila uklízečka a vyhodila ji do koše.
Nakonec dokument museli narychlo sepsat znovu. Měl pouhých 14 vět, ale jeho dopad byl obrovský. V textu se suše konstatovalo, že „Svaz SSR jako subjekt mezinárodního práva a geopolitická realita ukončuje svou existenci.“ Místo něj lídři dohodli volné Společenství nezávislých států.
V neděli 8. prosince 1991 dopoledne pak všichni tři v Zámečku Viskuli podpisem stvrdili, že sovětská říše po 69 letech končí. Bez konzultace s kýmkoliv dalším tak rozhodli o osudu obrovské země – legendy později s nadsázkou líčily, že dějinný verdikt byl „podepsán na loveckém pařezu“ uprostřed lesa. Gorbačov se to dozvěděl s několikahodinovým zpožděním. Když mu Jelcin zatelefonoval, že právě zrušil Sovětský svaz, zůstal prezident oněmělý.
Ještě před Vánoci nastal i poslední symbolický akt. 25. prosince 1991 vystoupil Michail Gorbačov v televizi a oznámil svou rezignaci na funkci hlavy státu – „z důvodů zásadních změn politické reality“. Sovětský svaz přestal fakticky i formálně existovat 31. prosince téhož roku. Rozsáhlá mnohonárodnostní říše, která po většinu 20. století představovala mocenskou protiváhu Spojeným státům, se rozpadla překvapivě klidně a takřka bez odporu.
Pád do chaosu
Historikové dodnes diskutují, jak je možné, že zánik tak ohromné supervelmoci proběhl tak nenápadně. Faktem je, že většina sovětských občanů tehdy změny přijala spíše s úžasem a obavami než s nadšením. Mnozí politici i prostí lidé se ještě dlouho nemohli smířit s rozpadem společného státu. Boris Jelcin se stal prvním prezidentem nově vzniklé Ruské federace a převzal pod svou kontrolu jaderný arzenál i trvalé křeslo v Radě bezpečnosti OSN – jako nástupnická mocnost SSSR.
I ostatních dvanáct postsovětských republik se osamostatnilo a vykročilo vlastní cestou. Na rozdíl od Jugoslávie či jiných říší minulosti se obří sovětský kolos rozložil téměř bez boje. To ovšem neznamenalo, že by odchod komunismu a rozpad plánovaného hospodářství proběhl bezbolestně. Právě naopak. Následující ekonomický rozvrat a společenský chaos si v postsovětském prostoru vyžádaly možná až miliony životů – byť ne v přímých bojích, ale v propadu životní úrovně a zdravotní péče.
Rusko se v 90. letech propadlo do hluboké krize: hrubý domácí produkt klesl o desítky procent, průmysl i zemědělství se otřásly a miliony lidí spadly do chudoby. První roky po rozpadu SSSR provázela hyperinflace, nezaměstnanost a také dramatický nárůst úmrtnosti. Během pouhých tří let poklesla průměrná délka života ruských mužů o celých šest let.
Demografové spočítali, že v první polovině 90. let zemřely v Rusku v důsledku prudkého zhoršení životních podmínek více než dva miliony lidí nad běžný očekávaný rámec. Podobný šok zažily i další nově vzniklé státy. Kromě ekonomického kolapsu musely řešit i první etnické a národnostní konflikty, které komunistický režim dříve potlačoval silou.
V Moldavsku, Gruzii, Ázerbájdžánu či středoasijském Tádžikistánu propukly ozbrojené střety o podobu nových republik. Také v samotném Rusku zanedlouho vypukla válka – v roce 1994 se naplno rozhořel konflikt v separatistickém Čečensku.
Devadesátá léta v postkomunistickém světě tak prověřila, že rozbít staré mocenské struktury jde někdy ze dne na den, ale vybudovat z trosek fungující společnost je nesrovnatelně složitější úkol. Než se země bývalého Sovětského svazu stabilizovaly, stály je transformační otřesy vysokou cenu.
Pád sovětského impéria sice proběhl bez velké války, ale i tak ovlivnil osudy milionů rodin a nezřídka je uvrhl do nejistoty či přímo ohrozil jejich přežití. Pokud snad v srpnu 1991 někdo doufal, že konec komunismu přinese rychlou prosperitu a svobodu bez chaosu, brzy musel čelit realitě. .
https://www.britannica.com/topic/1991-Soviet-coup-attempt
https://history.state.gov/milestones/1989-1992/collapse-soviet-union
https://www.rferl.org/a/1097161.html
https://www.wilsoncenter.org/article/somewhere-beyond-the-barricade-there-world-you-long-to-see
https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB345/index.htm
https://www.venice.coe.int/webforms/documents/?pdf=CDL%281994%29054-e
https://worldhistorycommons.org/mikhail-gorbachevs-resignation-speech
https://daviscenter.fas.harvard.edu/insights/reflections-how-stanislau-shushkevich-made-forgotten-history
https://www.bmj.com/content/327/7421/964
https://www.rand.org/pubs/research_briefs/RB5056.html
