Článek
17. června 1885, připlula do newyorského přístavu francouzská válečná loď Isère. V jejím podpalubí se tísnilo 350 kusů měděné sochy pečlivě uložených ve 214 bednách. Neobvyklý náklad – rozložená socha Svobody, dar Francie americkému národu – urazil přes Atlantik dlouhou a nebezpečnou cestu.
Fregata Isère vyplula z francouzského Rouenu 21. května 1885 a téměř měsíc se prala s oceánem. Hned v počátku plavby ji zastihla zuřivá bouře. Vlny se valily přes palubu, vítr kvílel v lanoví a důstojníci se potmě modlili, aby se loď s drahocenným nákladem nepřevrátila.
V jistou chvíli to vypadalo, že se oceán promění v peklo, jež spolkne nejen loď, ale i naděje dvou národů. Isère však navzdory rozbouřeným živlům obstála – bouře ji nezlomila. Po 27 dnech na moři, včetně zastávky pro uhlí na Azorách, vplula francouzská loď do zátoky u New Yorku vyčerpaná, ale vítězná.
Přivítání, které Isère v Americe čekalo, nemělo obdoby. Když loď toho červnového rána zakotvila u Bedloeova ostrova, ozvaly se z pevnostních bastionů uvítací salvy. Nad hlavami se třepetaly francouzské trikolóry bok po boku s hvězdnatými americkými vlajkami. Dál od břehu zatím v mlze hlučně hvízdaly parníky.
Zpráva o příjezdu sochy Svobody se v New Yorku roznesla rychlostí blesku – a najednou jako by celé město vyplulo vstříc té francouzské lodi. Kolem Isère kroužila flotila stovek lodí a člunů, jejich paluby obsypané jásajícími lidmi. Na newyorských molech a nábřežích se tísnily davy – odhadem snad dvě stě tisíc nadšených Newyorčanů přišlo pozdravit vzácný dar z Evropy.
Ještě před rokem panovala v Americe lhostejnost a skepticismus – teď však lidé sborově vítali francouzské námořníky a jejich „dárek k nezávislosti“. Na uvítanou hrály orchestry Marseillaisu i Hail Columbia, zatímco francouzská kapela vyhrávala přímo z paluby lodě.
Generál Charles Pomeroy Stone, dozorující stavbu podstavce sochy, se toho rána prodíral jásajícím davem. Z novin už věděl, že loď dorazila s předstihem - měl za úkol uvítat kapitána De Saunea a oficiálně převzít sochu jménem amerického Výboru pro Sochu Svobody. Když spolu s delegací vystoupal na palubu Isère, dojatě salutoval a stiskl kapitánovi ruku.
Francouzský velitel jej zavedl pod můstek, kde na stole ležel slavnostně vyvedený dokument o předání sochy – nádherná listina na pergamenu opatřená pečetí Francouzské republiky a ozdobená kresbou sochy a hlavami Washingtona a Lafayetta.
Generál možná vzpomínal na předchozí rok, kdy práce na mohutném betonovém piedestalu uvázly na mrtvém bodě. Peníze došly a v Americe nebyla ochota posílat další. Po tolika letech příprav hrozilo, že slavná socha nebude mít na čem stát – že zůstane rozebraná ležet ladem, k hanbě obou národů.
Stone netušil, že na druhé straně oceánu mezitím po tváři Frédérica Augustea Bartholdiho stekla osamělá slza úlevy. Padesátiletý sochař, který tu měděnou bohyni stvořil, stál v Paříži u telegrafu a přijímal krátkou zprávu: „Socha Svobody dorazila. Vše v pořádku.“ Bartholdi prý mlčky sevřel ruce v pěst a pohlédl k nebi. Po dvaceti letech, kdy žil tímto projektem dnem i nocí, konečně mohl naplno odddechnout.
V duchu možná slyšel hlas přítele, který to vše začal. Édouard de Laboulaye, francouzský myslitel a idealistický historik, poprvé navrhl vybudovat pro Ameriku sochu Svobody už roku 1865. Bylo krátce po skončení americké občanské války – Unie byla zachráněna a otroci osvobozeni.
Laboulaye, který obdivoval americkou demokracii, tehdy nad sklenkou vína pronesl: „Kdyby ve Spojených státech vyrostl pomník na oslavu jejich nezávislosti, bylo by přirozené, aby byl postaven společným úsilím našich obou národů.“ Ten nápad zažehl v Bartholdim jiskru.
Mladý sochař si představoval maják v lidské podobě – novodobý Kolos, jenž bude v Newyorské zátoce vítat lodě z celého světa, jako kdysi dávno bájný Rhódský kolos vítal mořeplavce ve Středomoří. V Bartholdim se zrodila vize obří ženy – bohyně Libertas s pochodní v pravici – zosobnění Svobody, která osvětluje svět.
Práce na soše ovšem začaly až o deset let později, když padl císař Napoleon III. a Francie se stala opět republikou. Bartholdi nejprve cestoval do Ameriky a v roce 1871 osobně vybral maličký Bedloeův ostrov u New Yorku jako ideální místo pro budoucí monument. Pak se pustil do díla doma v Paříži.
V roce 1876 dokončil pravou paži sochy s pozlacenou pochodní a nechal ji převézt do Ameriky, kde se vystavovala na výstavě ve Filadelfii – Američané poprvé viděli kousek budoucí sochy na vlastní oči. O dva roky později vytvořil Bartholdi soše hlavu a ramena, které ukázal na Světové výstavě v Paříži.
Měděné plechy kolosální ženy vznikaly technikou repoussé – kovotepci ručně vyklepávali tvar každého dílu podle dřevěných forem. Vnitřní opěrnou konstrukci navrhl inovativně slavný inženýr Gustave Eiffel: železnou věžovitou kostru, která umožní tenké měděné kůži sochy bezpečně se roztahovat a smršťovat podle počasí.
Roku 1881 začala v Paříži finální montáž – jako obří puzzle sochu kompletně sestavili, aby přesně označili každou z 350 částí číslem a šipkami, jak budou patřit k sobě. 43 metrů vysoká socha (bez podstavce) se v roce 1884 tyčila v plné kráse nad Paříží. Tehdy, 4. července 1884, ji Francouzi oficiálně předali americkému velvyslanci – a poté ji zase rozebrali na kusy.
Zatímco se ve Francii slavilo, na druhé straně Atlantiku nastaly starosti. Úkolem Američanů bylo postavit pro sochu důstojný podstavec. Jenže veřejnost v USA dlouho nejevila zájem. Navzdory příspěvkům bohatých filantropů se sbírka vlekla a v roce 1884, kdy už Francouzi měli hotovo, zely základy podstavce na Bedloeově ostrově prázdnotou.
Hrozba blamáže byla reálná. Na jaře 1885 stavební práce dokonce zastavily – pokladna zela prázdnotou. V té chvíli nastoupil na scénu Joseph Pulitzer, newyorský novinář maďarského původu. Ve svém listu New York World rozpoutal v květnu 1885 bezprecedentní kampaň: vyzval obyčejné Američany, aby na podstavec přispěli drobnými částkami, a slíbil, že jméno každého dárce, byť by dal jen cent, zveřejní v novinách.
Do redakce začaly proudit dopisy s mincemi – od farmářů, přistěhovalců, služebných, dělníků i školáků. Byly jich tisíce. „Posílám jen dolar, víc nemohu, jsem chudá vdova…“ psala jedna žena. „Dávám pět centů ze svého kapesného,“ stálo na dětském lístku nejistou rukou. Každý chtěl cítit, že také pomohl postavit Sochu Svobody. Během pěti měsíců drobných darů se stalo něco zázračného: 120 000 lidí společně vybralo částku 102 000 dolarů.
A plných 80 % z nich posílalo méně než jeden dolar. Síla drobných příspěvků najednou předčila u dary boháčů. Amerika promluvila hlasem lidu. Ještě 11. srpna 1885 noviny triumfálně oznamovaly dosažení cílové sumy – a stavba podstavce mohla pokračovat. V den příjezdu sochy, byl piedestal téměř dokončen - práce na něm měly skončit počátkem roku 1886.
Dřevěné bedny mezitím putovaly z paluby Isère na pevninu. Jeřáby je opatrně skládaly na čekající čluny, které bedny převážely na Bedloeův ostrov. Uvnitř byly části sochy pečlivě obaleny prkny a slámou. Nejlehčí díly vážily kolem 70 kg, nejmohutnější části až 4 tuny. Aby zvědavci neriskovali, postavili vojáci na ostrově provizorní sklad a bedny uložili dovnitř – veřejnost k nim nesměla.
Nějakou dobu zůstala měděná Libertas rozložená a skrytá před zraky světa. BTeprve na jaře 1886, když byl základový sokl konečně dostavěn, započala znovu montáž sochy. První na řadu přišla Eiffelova železná kostra – montéři ji ukotvili šrouby k ocelovým nosníkům zalitým v betonu piedestalu. Potom začali na kostru připevňovat měděné pláty jeden po druhém.
Nebylo možné vztyčit kolem sochy lešení, protože vrchol podstavce byl příliš úzký. Dělníci tedy viseli na lanech vysoko nad zemí a v rukou společně třímali těžké kusy kovu, které usazovali a nýtovali k sobě. Vítr bičoval ostrov, moře pod nimi burácelo – stačila jediná chyba, uklouznutí, a člověk by letěl desítky metrů střemhlav. A přesto se nikomu nic nestalo. Celá ta nebezpečná skládačka proběhla bez jediné oběti na životech.
Na podzim 1886 bylo dílo u konce. Zbrusu nová Socha Svobody osvětlující svět stála na svém místě – vysoká 93 metrů i s podstavcem, zářící čerstvým leskem tepané mědi. Nastal čas ji představit světu. 28. října 1886 se New York probudil do chladného, deštivého dne. Přesto ulicemi města pochodoval ohromný průvod a kolem trasy stály stovky tisíc lidí. V čele jízdy jel prezident Grover Cleveland na bílém koni, po boku generála Stonea.
Ve 12:45 vyplula z přístavu flotila lodí, jachet a člunů směrem k Bedloeovu ostrovu. Z palub stříkalo šampaňské a hudba se mísila s hvízdáním sirén. Přes sychravé počasí panovala slavnostní nálada naplněná pýchou a dojetím. Masy lidí obsypaly nábřeží na Manhattanu, Brooklynský most i břehy New Jersey – z dálky chtěli zahlédnout majestátní siluetu sochy, až bude odhalena.
Přímo na ostrov však běžní lidé nesměli. Úřady se obávaly tlačenice, a tak se slavnosti na místě účastnili jen pozvaní hosté: politici, diplomaté, mecenáši… a jedinými ženami byly manželka sochaře Bartholdiho a malá vnučka hraběte de Lesseps.
Bartholdi stál uvnitř sochy, vysoko v hlavě, a tiskl dlaní lanko, které vedlo ven nad podstavec. Na něm visela velká francouzská vlajka – zakrývala Soše Svobody obličej až po bradu. Dole pod sochou právě dozníval projev senátora Evartse. Podle protokolu měl Bartholdi vlajku spustit až po jeho doslovu, ale sochař nahoře špatně rozuměl.
Když řečník udělal dramatickou pauzu, Bartholdi si vyložil ticho jako signál a neváhal: prudce zatáhl za lanko. Zástava se ladně snesla k zemi – a odhalila tvář, kterou před 16 měsíci vybalili z bedny dělníci na tomhle stejném místě. Teď se však ta tvář dívala volně do světa z výšky několika desítek metrů.
Ústa zůstávala pevně sevřená, oči mířily k obzoru. Jako by se měděná bohyně klidně a přesto naléhavě rozhlížela po lidském hemžení pod sebou. Na vteřinu zavládlo ticho z šoku – a pak se z tisíců hrdel kolem ostrova zvedl ohlušující jásot. Lidé na lodích mávali klobouky a americkými vlaječkami, a na pozdrav zazněly salvy děl. Řečník Evarts už se ke slovu nedostal - jeho proslov zanikl v bouři nadšení.
O chvíli později prezident Cleveland stanul před davem a pronesl k shromáždění krátký, rozechvělý projev. Mluvil o tom, co všechno socha symbolizuje – o přátelství s Francií, o svobodě a naději pro budoucí generace. „Proud světla této sochy prořízne temnotu nevědomosti a útlaku, dokud Svoboda neosvítí celý svět,“ prohlásil slavnostně.
V té chvíli slova amerického prezidenta možná zanikala v poryvech větru, ale jejich význam se vryl do paměti všech přítomných. Socha Svobody byla oficiálně předána Spojeným státům. V deštěm zmáčeném New Yorku se zrodil nový symbol.
https://en.wikipedia.org/wiki/Statue_of_Liberty
https://www.smithsonianmag.com/smart-news/statue-liberty-arrived-350-pieces-180955920/
https://rarehistoricalphotos.com/unboxing-statue-liberty-1885/
https://encyclopedia.pub/entry/58502
https://www.scientificamerican.com/article/arrival-of-the-statue-of-liberty/
https://blogs.loc.gov/loc/2017/06/this-day-in-history-statue-of-liberty/
