Článek
Byla osmdesátá léta a Perlová ulice v centru Prahy, lidově Perlovka, žila po setmění vlastním životem. Kousek od Václavského náměstí a od ulice Na Příkopě, tam, kudy proudili zahraniční turisté s tvrdou měnou v kapse. Ulice měla podle pamětnických výpovědí svou přesnou hierarchi
i. Na začátku stály holky, které nasedaly rovnou do aut. O kus dál zóna, kde se mísily ženy i muži. Ještě dál priváty. A na konci výlohy, za kterými se dívky nabízely za sklem. Každá znala své teritorium a nikdo ho nepřekračoval. Přes den byla tahle ulice normální. V noci to byl jeden z nejznámějších trhů s placenou láskou ve střední Evropě, ve státě, který tvrdil, že u nás nic takového není.
Oficiálně to neexistovalo
Prostituce byla pro komunistický režim ideologický problém. Podle učení šlo o zvrhlost kapitalismu, o vykořisťování, které socialistická společnost logicky nemohla plodit. Takže se prostě prohlásilo, že u nás vymizela. Realita byla pochopitelně jiná, jen se přestěhovala do stínu.
Se zlořádem se komunisté rozhodli zatočit po svém, tedy silou. V prosinci 1948, pár měsíců po únorovém převratu, sebrali řadu známých pražských prostitutek a odvezli je do převýchovných táborů. Na Slovensku takový tábor fungoval v prostoru Novák. Měly se z nich stát řádné budovatelky socialismu. Mnohé z nich se ale po čase vrátily k tomu, co uměly, jen tišeji a opatrněji. Nevěstince zmizely, řemeslo zůstalo. Přesunulo se do bytů, do hotelů, do barů.
Právě tady je zakopaný pes. Prostituce jako taková v trestním zákoně přesně definovaná nebyla. Zato tam byl § 203, příživnictví, zavedený trestním zákonem z roku 1961. Kdo se vyhýbal poctivé práci a žil z nekalých zdrojů, byl vinen. A přesně na tohle režim lehké holky chytal. Nebylas u verpánku, tak jsi příživník. Hrozilo jim vězení.
Ženy si proto musely obstarat krytí. Většina z nich prostituci kombinovala s obyčejným zaměstnáním. Ve dne dělnice ve fabrice nebo sestra v bílém plášti na nemocniční směně, večer druhá směna v hotelu. Jedna z pamětnic vzpomínala, že celý týden pracovala v pražské nemocnici za slušných osmnáct set korun měsíčně a k Perlovce si odskočila jen v pátek a v sobotu. Papírově čistá pracující, na kterou zákon nemohl. Schizofrenní život a dvě identity.
Být viděn s prostitutkou přitom mohlo znamenat pořádný malér, a to i pro zákazníka. Kdo se zapletl, mohl zapomenout na kariéru, jeho děti mohly mít rázem problém dostat se na vysokou a jméno rodiny bylo poznamenané. Jenže právě z téhle hrozby udělal režim nástroj. Kdo se ocitl v kompromitující situaci, se z ní často mohl vykoupit. Stačilo začít spolupracovat se Státní bezpečností.
Nad obyčejnou pouliční prostitucí stála úplně jiná liga. Dívky, kterým se říkalo tuzexové slečny nebo dolarové dívky. Nechodily na Perlovku, lovily v luxusních hotelech, kde bydleli cizinci, v Alcronu, Jaltě nebo v interhotelech. Braly víc peněz, ale nesly i větší riziko.
A hlavně nebyly placeny korunami. Braly odměnu ve valutách, v markách a dolarech, v bonech do Tuzexu. To z nich v zemi věčných front dělalo aristokracii. Zatímco běžný člověk stál hodiny na banány, na maso, na toaletní papír, který stejně často nebyl, ony měly přístup k západní kosmetice, značkovému oblečení, elektronice. Nedostatkové zboží se často ani neplatilo penězi, sex se směňoval přímo za pašované šaty ze Západu nebo kvalitní alkohol.
Právě proto si dodnes ti dříve narození při pohledu na nápadně oblečenou ženu neodpustí tu známou neslušnou poznámku. V době, kdy měl každý na sobě šedou konfekci, byla elegance skoro důkazem viny. Kdo byl takhle oblečený, musel se k tomu zboží nějak dostat.
A co na to soudruzi?
Tady přichází ta nejpikantnější část. Zatímco režim prostituci oficiálně stíhal a tabuizoval, tajná policie ji naopak milovala. Rychle jí totiž došlo, jak neuvěřitelně užitečná dokáže být. S raným zaváděním téhle praxe bývá spojován jeden ze zakladatelů StB, Kamil Pixa, který už na počátku padesátých let přišel s nápadem nasazovat prostitutky jako spolupracovnice tajné policie.
Sexuální agentky se pouštěly hlavně na západní diplomaty a novináře. Lovilo se zejména v Alcronu. Recepce, číšník, taxikář, holka a policajt, celá parta v jednom hotelu. Jak vzpomínal jeden bývalý estébák, policajt to kryl a zároveň sbíral kompromitující materiál na toho, koho zrovna potřebovali.
Scénář býval jednoduchý a účinný. Půvabná dívka svede cizího diplomata, schůzka se natočí skrytou kamerou a druhý den má dotyčný na stole fotografie a jasnou volbu. Buď skandál a konec kariéry, nebo tichá spolupráce a nic se nikam nehlásí.
V polovině osmdesátých let takhle StB zlomila portugalského konzula Carlose Mirandu, kterému nasadila spolupracující prostitutku Lindu. Získané materiály se dostanou k pracovníkům vašeho úřadu, a tedy i k vaší manželce, vysvětlil mu důstojník. Konzul pochopil.
Ne vždycky to ovšem vyšlo. Když estébáci ukázali francouzskému vojenskému atašé snímky, jak leží v posteli s prostitutkou, plukovník se jim vysmál do očí. Poprosil je, jestli by mu tu fotku nemohli darovat. Chtěl ji ukázat manželce, aby viděla, jaký je ještě pořád chlapík.
A pak tu byla ta úplně nejšpinavější tečka. Ze zaznamenaných materiálů se stala i zábava. Ve stížnosti v jednom kádrovém spisu si estébák postěžoval, že filmy z kompromitujících schůzek se promítaly na bujarých večírcích, kterých se účastnili i sovětští poradci, jen jemu, který celý případ dotáhl do konce, bylo dívat se zakázáno.
K tomu méně známá politická prostituce, kdy se zasloužilým soudruhům při oslavách přidělovaly společnice jako odměna. Muži, kteří kněžky lásky veřejně odsuzovali jako přežitek shnilého Západu, si je v soukromí objednávali jako povyražení a jako zbraň.
Za tou fasádou hierarchie, valut a špionáže byly ale pořád obyčejné ženy. Většina se k řemeslu nedostala z touhy po dobrodružství, ale z dluhů, z nouze, z lákadla mít to, co jinak neměl skoro nikdo.
V osmdesátých letech k tomu všemu přibyl nový strach. Ze Západu přicházely zprávy o nové nemoci, AIDS, na kterou se umíralo a před kterou nebyla obrana. Zkušené holky trvaly na ochraně, jenže ne každý klient chtěl.
Nejstarší řemeslo přežilo první republiku, která věřila, že prostituci omezí osvětou a zákonem o pohlavních nemocech. Přežilo válku. A přežilo i čtyři desetiletí režimu, který o sobě tvrdil, že dokáže přetvořit samotnou lidskou povahu. Komunisté zavřeli nevěstince, poslali holky do táborů, vymysleli paragraf o příživnictví a do statistik napsali nulu. A přesto to celou dobu fungovalo dál. Nejen navzdory režimu, ale často přímo v jeho službách.
https://www.barrandov.tv/rubriky/zpravy/domaci/prostitutky-ve-sluzbach-stb-inspirovala-se-u-kgb_2742.html
https://www.retromania.sk/cs/letopocet-1940-1949/prostituce-v-cssr
https://digilib.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/4570/%C5%A1talmachov%C3%A1_2007_bp.pdf?sequence=1
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/101808/120313372.pdf?isAllowed=y&sequence=1
https://www.svetzeny.cz/zabava/prostituce-za-socialismu-prevychova-v-taborech-nucena-spoluprace-s-stb-i-vyplata-v-podobe
https://edu.ceskatelevize.cz/video/14509-byl-v-ceskoslovensku-sex-business
