Článek
V sobotu 27. října 1962 hluboko pod hladinou poblíž Kuby otřásala trupem sovětské ponorky B-59 série explozí. Posádka slyšela opakované rány – „jako by někdo bušil palicí do železného sudu,“ líčil později svědek z paluby. Americké námořnictvo totiž shora shazovalo malé cvičné hlubinné nálože v naději, že ponorku donutí vynořit se k identifikaci.
Uvnitř stísněného plavidla panovalo nesnesitelné vedro a rostoucí hladina oxidu uhličitého – ponorka byla už několik dní bez kontaktu s velitelstvím a zůstávala ukrytá v hlubině. Kapitán Valentin Savickij netušil, že Američané používají jen varovné nálože malé ráže.
Po dnu plném napětí uvěřil, že možná právě vypukla třetí světová válka, a rozhodl se připravit k odpálení speciální zbraně. Ponorka B-59 měla na palubě jaderné torpédo s odhadovanou silou kolem 10 kilotun TNT – zhruba tolik, co atomová bomba svržená na Hirošimu.
Rozkaz k odpalu
Savickij vydal rozkaz k přípravě jaderného torpéda, které chtěl vypálit na americkou flotilu nad sebou. Pokud by stiskl spoušť, zničil by pravděpodobně nejen nejbližší americkou loď, ale rozpoutal i jadernou odezvu Spojených států. Ke spuštění takové zbraně však sovětská pravidla vyžadovala souhlas všech tří nejvyšších důstojníků na palubě.
Vedle kapitána a politického důstojníka tak musel souhlasit i náčelník štábu eskadry, který byl na B-59 přítomen: kapitán 2. stupně Vasilij Alexandrovič Archipov.
V malé velitelské místnosti ponorky se odehrála ostrá výměna názorů. Dva ze tří přítomných důstojníků – kapitán Savickij a politruk Ivan Maslenikov – byli pro odpálení torpéda. Pouze Vasilij Archipov zůstal proti. Navzdory stresu a fyzickému vyčerpání posádky trval na svém nesouhlasu. Místo jaderného útoku prosazoval jiné řešení: vynořit se a vyčkat na rozkazy z Moskvy.
Archipov nebyl na palubě náhodou a jeho slovo mělo váhu. Byl nejzkušenějším členem posádky a formálně nadřízeným kapitána jako náčelník štábu celé ponorkové flotily vyslané ke Kubě. Jen rok předtím navíc prokázal chladnou hlavu při vážné nehodě na jiné sovětské ponorce.
V červenci 1961 sloužil na palubě jaderné ponorky K-19, které selhalo chlazení reaktoru. Archipov tehdy pomáhal zvládnout krizovou situaci – přispěl k opravě provizorního chlazení a uklidnil posádku, čímž patrně zabránil panice či vzpouře na poškozené ponorce. Za svou odvahu tehdy zaplatil vysokou dávkou radiace a několika jeho kolegům incident přivodil smrt. Tato pověst muže se železnými nervy teď na B-59 posílila jeho autoritu v klíčové debatě.
ponorka B-59
Po několika minutách vypjaté diskuse dokázal Vasilij Archipov kapitána Savického přesvědčit. K odpálení jaderného torpéda nakonec nedošlo. Místo toho osazenstvo ponorky B-59 uposlechlo Archipovova návrhu: odhodili krycí síť a pomalu se vynořili na hladinu mezi americkými plavidly.
Návrat beze slávy
Pro sovětskou ponorku to znamenalo konec bojové mise. Američané kolem B-59 s úlevou zaznamenali, že se vzdává dalšího manévrování, a nechali ji odplout z karibských vod. Archipov a ostatní důstojníci mezitím navázali radiové spojení s velením. Krátce po vynoření přišel z Moskvy jednoznačný rozkaz: akce je ukončena, všechny ponorky se mají vrátit zpět do Sovětského svazu.
Posádka B-59 se vrátila domů začátkem listopadu 1962, krátce po uklidnění celé kubánské krize. Místo uznání je však čekal spíše chlad a kritika. Každý z kapitánů čtyř nasazených ponorek musel podat podrobnou zprávu přímo ministru obrany.
Nemocného maršála Malinovského zastupoval jeho zástupce Andrej Grečko. Když Grečko vyslechl, že utajené dieselové ponorky byly Američany snadno odhaleny, neovládl hněv. Praštil brýlemi o stůl a rozbité brýle tak rázně ukončily jeho výstup.
Jiný vysoce postavený admirál posádce B-59 vyčetl, že „bylo lepší jít ke dnu i s lodí, než se nechat Američany odhalit a donutit k vynoření.“ Pro námořnictvo znamenalo odhalení ponorek fiasko – mise měla zůstat skrytá.
Vasilij Archipov ani ostatní členové posádky se tehdy nemohli veřejně hájit, jelikož průběh operace podléhal přísnému utajení. Archipov sám o karibském incidentu později téměř nemluvil ani v rodině. Jeho manželka Olga vzpomínala, že o epizodě na B-59 nerad hovořil – cítil, že nadřízení neoceňovali, čím si posádka prošla.
Přesto pokračoval dál ve službě. Po kubánské krizi dostal menší samostatné velení a v dalších letech stoupal v hodnostech. V 70. letech už velel celé eskadře ponorek a v roce 1981 dosáhl hodnosti viceadmirála. Armádu opustil koncem osmdesátých let, na prahu rozpadu sovětského bloku.
Odhalení po čtyřiceti letech
Až dlouho po skončení studené války se svět dozvěděl, co se vlastně v hlubinách Karibiku onu říjnovou sobotu odehrálo. Vasilij Archipov odešel do penze a v roce 1998 zemřel, aniž by o jeho činu věděla široká veřejnost. Teprve v říjnu 2002 byly odtajněny a zveřejněny informace, které celou epizodu odhalily.
Při příležitosti 40. výročí kubánské krize uspořádali historici ve spolupráci s vládami bývalých soupeřů setkání pamětníků v Havaně. Zúčastnil se ho i někdejší člen posádky B-59, důstojník radiotechnického zpravodajství Vadim Orlov. Ten na konferenci otevřeně popsal dramatické hodiny, kdy se jejich ponorka ocitla pod americkými náložemi a kapitán zvažoval odpálit jaderné torpédo.
Právě Archipovův nesouhlas podle Orlova zabránil nevratné tragédii. Krátce poté vystoupil Orlov i veřejně na tiskové konferenci v Moskvě a potvrdil, že sovětské ponorky u Kuby nesly jaderné zbraně a že právě rozhodnutí jediného muže uchránilo svět od jaderné války.
Američtí představitelé na konferenci v Havaně zůstali stát v šoku. Bývalý americký ministr obrany Robert McNamara tam tehdy pronesl: „Byli jsme neuvěřitelně blízko – blíž, než jsme si tehdy vůbec uvědomovali.“ Teprve z ruských archivů a úst očitých svědků se Američané dozvěděli, že zatímco oni sami 27. října 1962 analyzovali sestřelení špionážního letounu U-2 nad Kubou a zvažovali invazi, pod hladinou se mezitím bez jejich vědomí rozhodovalo o odpálení jaderné zbraně.
Osobnost Vasilije Archipova začala postupně vstupovat do povědomí veřejnosti. Dnes je v historických analýzách často zmiňován jako „muž, který zachránil svět.“ Sám Archipov přitom žádné fanfáry nezažil – své zásluhy dlouho tajil, považoval je za samozřejmou součást služby. Teprve v 21. století mu začala být prokazována veřejná pocta.
V roce 2017 převzala jeho dcera Jelena a vnuk Sergej mezinárodní Cenu Future of Life Award, udělovanou za hrdinské činy, které přispěly k záchraně lidstva. Archipova ocenili jako člověka, který v kritické chvíli jednal správně navzdory enormnímu tlaku.
Jeho dcera při té příležitosti uvedla, že otec nikdy nepovažoval svůj čin za hrdinství – pouze udělal to, co musel, aby odvrátil jadernou pohromu.
Zdroje:
https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/russia-programs/2022-10-03/soviet-submarines-nuclear-torpedoes-cuban-missile-crisis
https://en.wikipedia.org/wiki/Vasily_Arkhipov
https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB75/
https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB399/docs/asw-II-16.pdf
https://www.theguardian.com/commentisfree/2012/oct/27/vasili-arkhipov-stopped-nuclear-war
https://futureoflife.org/fla-award/future-of-life-award-2017/
https://www.pbs.org/wnet/secrets/the-man-who-saved-the-world-about-this-episode/871/
https://www.kpbs.org/news/arts-culture/2012/10/19/secrets-dead-man-who-saved-world
