Stačil mu jediný sestřel k vytouženému vyznamenání. Franz Stigler ale nepřítele raději zachránil

Ludwig Franz Stigler se narodil 21. srpna 1915 v bavorském Amberku. Jeho otec sloužil za první světové války jako pilot a pozorovatel. Franz se k létání dostal už jako dvanáctiletý chlapec, kdy začal létat na kluzácích. V roce 1933 poprvé pilotoval dvouplošník a ve třicátých letech létal pro společnost Deutsche Luft Hansa, předchůdkyni dnešní Lufthansy.

Později se stal civilním instruktorem pro Luftwaffe a mezi jeho žáky patřil i budoucí letecký eso Gerhard Barkhorn. V roce 1940 Stigler vstoupil do Luftwaffe. Za války přišel o bratra Augusta, což byla ztráta, kterou si nesl po zbytek konfliktu.

Podle některých pozdějších pramenů zvažoval i kněžské povolání. Jisté je především to, že do války nevstupoval jako člověk, který by toužil po násilí. Byl pilotem od dětství, mužem vychovaným v letecké tradici, kterého válka postupně zavedla z civilního létání do kokpitu stíhačky.

Stigler sloužil v severní Africe po boku slavného esa Han­se-Joachima Marseilleho, přezdívaného Hvězda Afriky. Jeho velitelem byl zkušený stíhací pilot Gustav Rödel, který mladému letci před první bojovou misí řekl větu, na kterou Stigler nikdy nezapomněl:

„Pokud kdy uslyším nebo uvidím, že jsi vystřelil na muže v padáku, sám tě zastřelím.“

Rödel tím nemluvil o milosrdenství jako o slabosti. Mluvil o hranici, za kterou už z bojovníka zůstává jen vrah. Stigler si tuto zásadu spojoval s vlastním pojetím cti: pravidla války člověk nedodržuje kvůli nepříteli, ale kvůli tomu, aby sám neztratil lidskost.

Prošel bojišti severní Afriky, Sicílie i obrany samotného Německa proti stále početnějším svazům amerických bombardérů. Létal na stíhačkách Messerschmitt Bf 109 a až do konce války zůstával aktivním bojovým pilotem.

Dne 20. prosince 1943 měl Stigler na kontě 28 potvrzených vítězství. Už toho dne sestřelil dva čtyřmotorové americké bombardéry B-17. V tehdejším systému Luftwaffe se těžký čtyřmotorový bombardér počítal za dvě vítězství, a Stigler tak byl jediný další bombardér od hranice, po níž mohl získat Rytířský kříž.

Ve stejnou chvíli se nad Brémami potácel těžce poškozený americký bombardér B-17F Flying Fortress se sériovým číslem 42-3167 a přezdívkou Ye Olde Pub. Pilotoval ho jednadvacetiletý poručík Charles „Charlie“ Brown, syn farmáře ze Západní Virginie, na své první bojové misi jako velitel letounu. Po jeho boku seděl druhý pilot Spencer „Pinky“ Luke.

Brown chtěl na svou desetičlennou posádku působit zkušeněji, než ve skutečnosti byl. Tvrdil jim, že je mu pětadvacet. Ve skutečnosti mu bylo jednadvacet a vedl posádku do jedné z nejnebezpečnějších operací, jaké americké letectvo nad Německem podnikalo.

Cílem náletu byla továrna Focke-Wulf ve Brémách, kde se vyráběly stíhačky Fw 190. Bombardéry měly letět v těsné formaci, která byla jejich hlavní obranou. Brownův stroj měl původně obsadit nebezpečnou pozici na kraji sestavy, přezdívanou Purple Heart Corner, tedy roh Purpurového srdce. Kvůli technickým poruchám tří jiných bombardérů byl ale posunut dopředu.

Náletový úsek trval deset minut a probíhal ve výšce kolem 8 300 metrů, při teplotě zhruba minus 60 stupňů Celsia. Ještě před odhozením pum zasáhla Ye Olde Pub těžká protiletadlová palba. Roztříštila prosklenou příď, vyřadila jeden motor, druhý vážně poškodila a poškodila i řízení.

Po shozu pum už Brown nedokázal udržet krok s formací. Osamocený bombardér pak napadlo dvanáct až patnáct německých stíhaček Bf 109 a Fw 190. Útok trval přes deset minut.

Zahynul zadní střelec Hugh „Ecky“ Eckenrode. Brown utrpěl zranění pravého ramene. Další členové posádky byli zraněni nebo vyřazeni mrazem a nedostatkem kyslíku. Třetí motor dával jen poloviční výkon, elektrický, hydraulický i kyslíkový systém byly poškozené a z jedenácti obranných kulometů zůstaly použitelné jen tři.

Brown se bránil, jak mohl. Když se německé stíhačky přiblížily, otáčel bombardér proti nim, aby jim ztížil zaměření. V jednu chvíli se při prudkém manévru dostal do vývrtky a letoun letěl obráceně, pod tisícem stop nad zemí. Brown později vzpomínal, že se probral ve chvíli, kdy se Ye Olde Pub zázrakem znovu srovnal.

Stigler byl právě na letišti Jever, kde dotankovával a znovu vyzbrojoval svůj Bf 109 G-6. Když nad letištěm proletěl osamocený, nízko letící bombardér, okamžitě poznal příležitost.

Vzlétl za ním a přiblížil se zezadu. Čekal, až zadní střelec zvedne kulomety. Jenže zbraně se nepohnuly. Stigler se přiblížil ještě víc. Uviděl mrtvého střelce přes jeho vlastní kulomety. Uviděl díry v trupu, poškozenou ocasní část, muže uvnitř letadla, kteří se mezi zraněnými kamarády zoufale pohybovali a snažili se je ošetřit.

Později řekl, že to byl „nejvíc poškozený letoun, který jsem kdy viděl a který ještě dokázal letět“.

A pak si vzpomněl na Rödelovu větu ze severní Afriky. Bezbranný bombardér plný raněných mužů pro něj najednou nebyl cílem. Byl obdobou pilota visícího v padáku.

„Pro mě to bylo úplně stejné, jako by byli v padáku,“ vysvětloval po letech. „Viděl jsem je a nedokázal jsem po nich vystřelit.“

Místo aby zahájil palbu, přiletěl Stigler k bombardéru tak blízko, že na sebe s Brownem viděli přes okna kabin. Posádka Ye Olde Pub zůstala v první chvíli ochromená. Domnívala se, že německý pilot přiletěl jejich letadlo dorazit.

Rádiové spojení mezi nimi neexistovalo. Zbývala jen gesta. Stigler nejprve Brownovi ukazoval, aby přistál na německém území a vzdal se. Brown odmítl. Poté se Stigler snažil naznačit směr ke Švédsku, tehdy neutrální zemi, kde by posádka dostala lékařskou pomoc a byla internována do konce války.

Brown významu gest neporozuměl. Dál mířil na západ, přes Německo k Severnímu moři a Anglii. Stigler se tehdy rozhodl, že rozbitý bombardér doprovodí alespoň k pobřeží. Letěl vedle něj tak, aby němečtí protiletadloví střelci viděli siluetu vlastního Bf 109 a nestříleli na americký stroj ze strachu, že zasáhnou i jeho.

Společná cesta trvala zhruba deset až dvacet minut. Stigler měl přitom málo paliva i munice a dobře věděl, že by případné odhalení jeho rozhodnutí mohlo mít vážné následky.

Když se oba stroje dostaly nad Severní moře, německý pilot se ještě jednou podíval na Browna, zasalutoval a otočil svůj Messerschmitt zpátky k Německu.

Ye Olde Pub pak musela překonat dalších přibližně 250 mil nad Severním mořem. Brown měl k dispozici pouze jeden motor s plným výkonem a další motor, který dával jen omezený tah. Posádka ve vzduchu ošetřovala raněné, bojovala s chladem i s nedostatkem kyslíku a doufala, že se zničený bombardér vůbec dostane k anglickému pobřeží.

Nakonec přistál v Seethingu v Anglii, kde tehdy sídlila 448. bombardovací skupina. Přistání bylo samo o sobě mimořádným výkonem. Bombardér byl prakticky vrak, jeho systémy nefungovaly správně a přesto se Brownovi podařilo dostat devět přeživších mužů na zem.

Po výslechu byla zpráva o setkání s německou stíhačkou z neznámého důvodu označena jako tajná. Brownovi nadřízení nechtěli, aby se mezi letci šířil příběh nepřítele, který se zachoval lidsky.

Stigler se po návratu na základnu nemohl nikomu pochlubit tím, co udělal. Ušetřit nepřátelský bombardér mohl nacistický vojenský systém považovat za neplnění povinnosti. Hrozil by mu válečný soud a v krajním případě i poprava.

Později vzpomínal, že když se s bombardérem loučil, v duchu mu přál: „Hodně štěstí. Teď jste v rukou Božích.“

Příběh zůstal desítky let utajený. Charlie Brown po válce pokračoval v kariéře amerického letectva, pracoval i ve vojenské rozvědce a později odešel do civilu. Na neznámého německého pilota ale nezapomněl.

V roce 1986 se rozhodl, že ho zkusí najít. Pátral v archivech amerického letectva, psal do veteránských organizací a nakonec zveřejnil dopis v časopise německých bývalých stíhacích pilotů. V roce 1990 se mu ozval muž žijící ve Vancouveru v Kanadě.

Byl to Franz Stigler. Stigler se do Kanady přestěhoval až v roce 1953. Když Brownovi odepsal, dokázal přesně popsat místo, letoun, gesta i poslední salutování nad Severním mořem. Nebylo pochyb, že právě on byl mužem, který mohl Ye Olde Pub sestřelit, ale rozhodl se jinak.

Když se po sedmačtyřiceti letech setkali osobně, vzniklo mezi nimi okamžité pouto. Stigler později říkal, že se cítil, jako by potkal ztraceného bratra. Oba muži se stali blízkými přáteli, společně vystupovali, vyprávěli svůj příběh a zůstali v kontaktu až do smrti.

Franz Stigler zemřel 22. března 2008. Charlie Brown zemřel 24. listopadu 2008, osm měsíců po něm. Příběh později podrobně zpracoval spisovatel Adam Makos v knize A Higher Call z roku 2012. Inspiroval také píseň No Bullets Fly švédské kapely Sabaton.

Stigler absolvoval během války přibližně 487 bojových misí, dosáhl 28 potvrzených vítězství, byl sedmnáctkrát sestřelen a na konci války létal také s tryskovým Messerschmittem Me 262. Rytířský kříž nikdy nezískal.

https://www.airandspaceforces.com/article/valor-when-an-enemy-was-a-friend/

https://379thbga.org/war_stories.htm

https://www.379thbga.org/Looking4%201110-1101%20p11.htm

https://wvencprod.wvnet.edu/entries/2372

https://static.dma.mil/usaf/csafreadinglist_2014/a-higher-call.html

https://penguinrandomhousehighereducation.com/book/?isbn=9780425255735

https://www.sabaton.net/historical-facts/charlie-brown-and-franz-stigler/