Článek
Štefan Kvietik patřil k hercům, jejichž tvář a hlas dokázaly zaplnit celé plátno. Vysoký, výrazný muž s hlubokým hlasem uměl zahrát neústupného chlapa, romantického hrdinu i člověka, kterého osud semlel zevnitř. Slovenské publikum si ho spojilo s filmy Boxer a smrt, Medená věž, Červené víno nebo Tisícročná včela. Za tím vším ale stál život, v němž se velké úspěchy střídaly s ranami, které se nedaly přehrát ani na jevišti.
Kluk z Dolných Plachtinců
Narodil se 10. května 1934 v Dolných Plachtincích na jihu Slovenska. Pocházel z rodiny, ve které mělo divadlo své místo, ale jako dítě o herectví nesnil. Chtěl být lékařem. Později říkal, že medicína a herectví mají společné víc, než se zdá: obě profese se zabývají člověkem, jeho tělem, duší a složitostí.
Na cestu k divadlu ho přivedl herec Július Pántik, rodák z nedalekého kraje. Kvietik nakonec zamířil na bratislavskou VŠMU, kde studoval u osobností, jako byli Janko Borodáč, Viliam Záborský a Karol L. Zachar. Po absolutoriu v roce 1957 nastoupil do Armádního divadla v Martině, kde zároveň absolvoval vojenskou službu.
Právě v Martině dostal příležitosti, které by mladý herec jinde získával jen těžko. Vrcholem jeho zdejšího působení byl Shakespeareův Macbeth. Když v roce 1959 přišel do Slovenského národního divadla, přinesl si s sebou už vyhraněný projev, pevný hlas a schopnost obsáhnout velké dramatické postavy.
V SND pak strávil téměř čtyři desetiletí a vytvořil zde zhruba osmdesát rolí. Hrál Stanleyho Kowalského v Električce zvané touha, Nicka v Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Edmunda v Králi Learovi i Andreje Bolkonského ve Válce a míru. Divadlo pro něj nebylo vedlejší kolejí k filmu. Bylo laboratoří, kde si ověřoval každý odstín svého herectví.
Zlom přišel v roce 1962. Kvietik natočil Havraniu cestu Martina Hollého a především Solanův film Boxer a smrt. Ve válečném dramatu ztvárnil vězně Komínka, bývalého boxera v koncentračním táboře, kterého nacistický důstojník nutí stát se jeho sparingpartnerem.
Nebyla to jen další filmová role. Boxer a smrt získal mezinárodní ohlas a Kvietikův výkon otevřel dveře, které se tehdy slovenským hercům otevíraly jen vzácně. Sám vzpomínal na festival v irském Corku, kde po projekci přišel zahraniční producent s nabídkou financovat jeho další filmový projekt.
Kvietik prý nejdřív žertoval, že by mu stačilo auto Hillman Minx. Producent se ho ale vážně zeptal, kolik za film chce. Herec dostal nabídku, o jaké se v socialistickém Československu nemluvilo. Když pak producent navštívil pražský Filmexport, odešel s informací, že „v takovém filmu náš herec nemůže hrát“.
Tvář slovenského filmu
Doma mezitím vznikala kariéra, která nemusela závidět nikomu. S Martinem Hollým natočil Medenou věž a Orlí pírko, dva filmy, v nichž se setkal s Ivanem Rajniakem a Ivanem Mistríkem. Jejich horské příběhy se staly slovenskou klasikou a Kvietikův Pirin patří k jeho nejznámějším postavám.
S Emílií Vášáryovou vytvořil výrazný pár v adaptaci Červené víno. Hrál také v Romanci pro křídlovku, v historickém dramatu Skrytý pramen, v Jakubiskově Tisícročné včele i v řadě televizních inscenací a seriálů.
Kvietikovo herectví nebylo jen o fyzické autoritě. Uměl působit tvrdě, ale také křehce a zranitelně. Sám o své práci říkal, že chce, aby divák nezapomněl, kdo postavu hrál. „Mojím krédem bylo, aby divák nezapudol, že to hral Kvietik,“ shrnul jednou.
Nejtěžší kapitola jeho života ale neměla nic společného s kamerou. Souvisela s Ivanem Mistríkem, kolegou a přítelem, se kterým se potkával nejen ve filmu, ale i mimo něj.
Mistrík byl vynikající herec a miláček publika, přezdívaný slovenský Gérard Philipe. V soukromí však procházel těžkým obdobím. 8. června 1982 si přišel ke Kvietikovi pro svou legálně drženou pušku, kterou u něj měl uloženou kvůli dětem. Řekl, že jde na lov.
Kvietik mu zbraň vydal. Neměl důvod tušit, že Mistrík míří do svého bytu, aby si vzal život. Herec Ivan Palúch ho později našel mrtvého. Podle vzpomínek zveřejněných Slovenskou televizí a rozhlasem si Kvietik tuto chvíli vyčítal až do konce života. Přitom zbraň nebyla jeho a Mistrík si ji legálně vyzvedl.
Kvietik nemohl vědět, co jeho přítel plánuje. Vina ale nebývá racionální. Stačí jediná vzpomínka, jediná věta, jeden okamžik, který by člověk chtěl vrátit zpátky, a rozum už na něj často nestačí.
Od roku 1984 učil na VŠMU. Po roce 1989 vstoupil na čas do politiky a v letech 1990 až 1994 působil jako poslanec Slovenské národní rady, zvolený jako nezávislý kandidát za SNS. Sám později zdůrazňoval, že členem strany nebyl. Podporoval především tehdejší snahu o samostatné Slovensko.
Politika i změny po revoluci ale zasáhly do jeho vztahu k divadlu. V roce 1996 opustil Slovenské národní divadlo. Jeho poslední jevištní rolí byl biskup Georges Folliot v Anouilhově Becketovi aneb Čest Boží.
Ve filmu se naposledy objevil v Táboře padlých žen z roku 1997. O deset let později propůjčil hlas vypravěči ve snímku Rozhovor s nepřítelem. Pak už se držel spíš stranou veřejného života. Štefan Kvietik zemřel 21. března 2025 ve věku devadesáti let.
https://hradmodrykamen.sk/stefan-kvietik-jednoducho-legenda/
https://snd.sk/predstavenie/16601/hommage-a-stefan-kvietik/2025-05-22/18-30
https://www.theatre.sk/novinky/lucime-sa-s-hercom-stefanom-kvietikom
https://www.stvr.sk/novinky/filmy-a-serialy/425831/kto-dal-hercovi-pusku-s-ktorou-sa-zastrelil-vycital-si-to-az-do-konca-zivota
https://www.stvr.sk/novinky/osobnosti/396645/vo-veku-90-rokov-nas-opustil-velikan-slovenskeho-filmu-stefan-kvietik
https://www.pravda.sk/spravy/kultura/clanok/511526-horolezec-aj-boxer-so-smrtou-stefan-kvietik-ma-85-rokov/
https://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/002schuz/s002009.htm
