Článek
V countryové mytologii se o Krisu Kristoffersonovi vypráví scéna, která zní skoro jako z filmu: na travnaté zahradě domu legendárního zpěváka Johnnyho Cashe právě přistává vrtulník. Zaskočená manželka June Carter Cashová v první chvíli znejistí, zda nejde o policejní razii – před pár lety u jejího muže objevili nepovolené léky a od té doby žili v obavách z nenadálých kontrol.
Z kabiny vrtulníku však nikdo v uniformě nevyskakuje. Místo ozbrojeného komanda se objeví osamělý pilot v olétané kombinéze. Johnny Cash později s nadsázkou vyprávěl, že ten „blázen přistál s pivem v jedné ruce a pásem s nahrávkou v druhé.“ Pilotem nebyl nikdo neznámý – alespoň ne pro Cashe.
Měl jím být třiatřicetiletý Kris Kristofferson, chudý začínající písničkář a bývalý kapitán americké armády, který podle legendy právě využil své vojenské letecké zkušenosti, aby upoutal Cashovu pozornost.
Příběh se později vyprávěl tak, že v zoufalé snaze prosadit své písně riskoval všechno: bez ohlášení přiletěl za svým idolem s kytarovým demem. Cash naštěstí nepopadl pušku ani nevolal šerifa. Místo toho údajně přijal demo pásek, který mu vetřelec podal.
Sám Kristofferson ovšem později tuhle slavnou historku uváděl na pravou míru. Přiznával, že s vrtulníkem u Cashova domu skutečně přistál, ale Cash tehdy nebyl doma, rozhodně neletěl s pivem v ruce a páska podle něj neobsahovala „Sunday Mornin’ Comin’ Down“, nýbrž jinou píseň, kterou nakonec nikdo nenatočil. Přesto se právě tahle zveličená legenda stala symbolem Kristoffersonovy tvrdohlavosti.
Nešlo ani tak o doslovný začátek jeho kariéry, jako spíš o dokonalý obraz muže, který se odmítal nechat přehlédnout. Cashovi se nakonec Kristoffersonovy písně skutečně dostaly do rukou a slavný „Muž v černém“ dal neodbytnému autorovi šanci. Nezbývalo než čekat, jestli vytrvalost přinese ovoce.
Nashville místo West Pointu
Čtyři roky předtím, v roce 1965, stál Kris Kristofferson před zásadním rozhodnutím. Jako nadějný důstojník americké armády dostal nabídku učit literaturu na prestižní akademii West Point. Pro ambiciózního vojáka by to byla čest a skvělá kariérní příležitost. Jenže Kristofferson záhy zjistil, že formální výuka podle osnov není nic pro něj – „znělo mi to jako peklo,“ přiznal později.
Touha psát a zpívat nakonec převážila nad jistotami armádní dráhy. V roce 1965 se proto rozhodl uniformu nadobro svléknout, i když tušil, že tím popudí vlastní rodinu. Jeho otec, vysoce postavený generál letectva, to neunesl: rodina plná hrdých veteránů zavrhla syna a přerušila s ním styky. Za pár let ho opustila i první manželka, která Kristoffersona od mládí provázela – volba nejisté umělecké dráhy zničila jejich vztah.
Kristofferson tak ve svých 29 letech zamířil do Mekky country hudby. Přestěhoval se do Nashvillu, kde tehdy nikoho neznal. Pomohlo mu ale vojenské kamarádství: přes známého z armády se seznámil s producentským vizionářem „Cowboyem“ Jackem Clementem a získal zákulisní vstup na slavný pořad Grand Ole Opry.
Právě tam poprvé zahlédl svého idola Johnnyho Cashe – nervózně postávajícího za oponou, než měl jít na jeviště. Tahle krátká exkurze do světa showbyznysu Kristoffersonovi stačila. Definitivně rezignoval na armádní kariéru a usadil se v Nashvillu jako začínající skladatel písní. Na dálku ho inspirovali písničkáři nové generace – třeba Bob Dylan, který mu ukázal, že psát odvážné osobní texty může být úctyhodné poslání.
Uklízeč ve studiu CBS
Následující čtyři roky prožil Kristofferson v Nashvillu spíš jako nádeník než jako hvězda. Aby se uživil, bral, co bylo: létal s vrtulníkem pro ropnou společnost v Louisianě, pracoval u silničářské čety, dokonce pomáhal hasit lesní požáry na Aljašce. Především ale uklízel v nahrávacím studiu CBS – místo honorářů za koncerty bral do ruky koště a kýbl.
Tu dřinu snášel s jediným cílem: být u muziky co nejblíž. Ve studiu vynášel odpadky a vařil kávu výměnou za to, že mohl stát u nahrávání, když zrovna zpíval Johnny Cash, Bob Dylan nebo jiná velká osobnost. Své demo snímky s písničkami nechával nenápadně ležet na stole ve střižně v naději, že si jich producenti všimnou.
Po městě jezdil na otlučené motorce, bydlel v levném podnájmu a hudbě obětoval veškerý čas – na úkor vlastní rodiny. Zanedbané soukromí a dlouhé noci ve studiu nakonec definitivně rozvrátily jeho první manželství.
Občas ale přišlo drobné povzbuzení, které ho udrželo nad vodou. V roce 1969 si jedné Kristoffersonovy písně všiml známý zpěvák Billy Walker: skladbu s ironickým názvem „From the Bottle to the Bottom“ zařadil do svého repertoáru.
Respektovaný textař Tom T. Hall tehdy dokonce Kristoffersonovi citoval zpaměti oblíbený verš z téhle písně a vysekl mu poklonu: „Panebože, to je skvělá skladba!“ Sám Kristofferson přiznal, že takové uznání stačilo, aby pokračoval dál. Nashville ho však stále bral jako neznámého nováčka a úspěch v nedohlednu začal být ubíjející.
Koncem 60. let proto Kris Kristofferson zvažoval radikální krok. Měl sice na kontě několik dobrých písní v šuplíku, ale žádný hit. Shodou okolností mu však zůstala i licence pilota vrtulníku. V roce 1969 se proto rozhodl obě své nesourodé dovednosti propojit a bez ohlášení přistál přímo u domu Johnnyho Cashe. Tenhle příběh už byl řečen – a stejně jako mnoho historek z hudebního zákulisí se časem zvětšil skoro do mýtických rozměrů.
Cash se tehdy na neodbytného autora nehněval, i když podle Kristoffersonovy pozdější verze u přistání vůbec nebyl. Podstatné bylo něco jiného: „Muž v černém“ se postupně stal Kristoffersonovým ochráncem a dal mu prostor, který v Nashvillu zoufale potřeboval. Krátce poté už slavný zpěvák představoval Kristoffersona publiku jako novou tvář country scény.
Sunday Mornin’ Comin’ Down
Brzy se ukázalo, jak moc se Cashova podpora vyplatila. Johnny Cash nazpíval „Sunday Mornin’ Comin’ Down“ a vystoupil s ní ve svém televizním pořadu na stanici ABC. Píseň už předtím v roce 1969 nahrál Ray Stevens, ale teprve Cashova verze z ní udělala velký hit. Navzdory tlaku cenzorů odmítl Cash v textu vypustit výraz o marihuaně („Wishing, Lord, that I was stoned“) – v té době něco neslýchaného.
Píseň slavila úspěch: v roce 1970 dosáhla na první místo americké country hitparády a získala cenu Country Music Association jako skladba roku. Kristofferson byl rázem z nezaměstnaného poslíčka hvězdou mezi nejlepšími autory v Nashvillu.
V krátkém období okolo let 1970 a 1971 prorazilo hned několik jeho dalších písní: hitparádu ovládla balada „For the Good Times“ v podání zpěváka Raye Price, zpěvačka Sammi Smith uspěla s něžnou prosbou „Help Me Make It Through the Night“ a Roger Miller už předtím nazpíval energickou „Me and Bobby McGee“. Z té se záhy stala doslova nesmrtelná píseň – v lednu 1971 vyšla na albu Janis Joplinové a posmrtně pro ni dobyla první místo popové hitparády.
V dubnu 1970 vydal Kristofferson své první sólové album. Prostě nazvaná deska Kristofferson obsahovala většinu jeho stěžejních skladeb z předchozích let – od „Sunday Mornin’ Comin’ Down“ přes „Me and Bobby McGee“ a „Help Me Make It Through the Night“ až po drsný protestsong „Blame It on the Stones“. Kritika ocenila autentické texty i neškolený, chraplavý zpěv, který dával písním surovou sílu.
Přitom sám Kristofferson si coby zpěvák příliš nevěřil. Když mu šéf vydavatelství Fred Foster navrhl, aby album nazpíval sám, Kris se zdráhal: „Já přece zpívám jak žába,“ namítal. „Jo, ale jako žába, která se umí domluvit,“ opáčil mu na to producent Foster a přesvědčil ho. Debutová deska z Kristoffersona zpočátku neudělala velkou prodejní hvězdu – původní vydání komerčně spíše zapadlo. Až po úspěchu Janis Joplinové byla znovu vydána jako Me and Bobby McGee a tehdy si našla mnohem širší publikum.
Hudební publicisté začali zpětně připomínat, že Kristoffersonův literární talent se projevil dávno před Nashvillem: už jako osmnáctiletému mu časopis Atlantic Monthly otiskl rané texty poté, co vyhrál literární soutěž. Bob Dylan později prohlásil, že Nashville lze rozdělit na období „před Krisem a po Krisovi“.
Kristoffersonovy písničky s folkovým duchem si našly posluchače i mezi publikem, které do té doby country opovrhovalo. Propojil světy, které dosud stály odděleně – intimní poezii pódia honky-tonk baru přenesl až na přední místa popových žebříčků. „Díky Krisovi se country hudba změnila,“ zhodnotil jeho vliv hudební publicista Mikal Gilmore.
Zlatý glóbus a boj s alkoholem
V polovině 70. let byla kariéra Krise Kristoffersona na vrcholu. Nezůstal jen u hudby: renomovaný režisér Sam Peckinpah ho obsadil do westernu Pat Garrett & Billy the Kid (1973), kde Kristofferson ztvárnil legendárního psance Billyho Kida. V roce 1976 si zahrál po boku Barbry Streisandové v romantickém filmu Zrodila se hvězda a za roli rockového zpěváka získal prestižní cenu Zlatý glóbus.
Jako populární tvář se objevil snad v každé talk show – vysoký, zarostlý, s ustaraným pohledem a kytarou v ruce působil dojmem autentického rebela, kterého si média zamilovala. V roce 1973 se podruhé oženil: jeho ženou se stala zpěvačka Rita Coolidge, s níž koncertoval po světě a nazpíval několik romantických duetů.
Zdálo by se, že pro Kristoffersona nastalo šťastné období. Uvnitř však prožíval velkou krizi. Později se netajil tím, že právě léta největší slávy pro něj byla zároveň jedněmi z nejtěžších. Zápasil s depresemi a utápěl je v alkoholu. Už v roce 1971 o sobě s nadsázkou napsal skladbu „The Pilgrim, Chapter 33“, v níž použil verš „He’s a walking contradiction, partly truth and partly fiction“ – „je chodící rozpor, zčásti pravdivý a zčásti vymyšlený“.
Tím anonymním poutníkem myslel především sebe. Koncem 70. let vyčerpání a pití narůstaly; manželství s Ritou Coolidge se rozpadlo a nové desky už neměly úspěch prvních hitů. Kristofferson své pocity beznaděje vyzpíval v písni „Shipwrecked in the 80s“ (1981): „Temnota mě žene dál od břehu, hoďte mi rým či důvod se snažit jít dál,“ napsal v ní. Tou „temnotou“ popisoval démony, s nimiž zápasil ve skutečném životě.
Záchranu nakonec našel v nenápadném gestu soukromého štěstí. V roce 1983 se potřetí oženil – vzal si právničku Lisu Meyersovou a společně začali budovat klidnější rodinný život na venkovském ranči v Kalifornii. S Meyersovou měl v následujících letech pět dětí a poprvé se naplno věnoval roli otce.
Sám přiznával, že své tři starší potomky z 60. a 70. let, kdy se hnál za kariérou, příliš nevídal. Nyní to chtěl napravit. Díky klidnému zázemí a podpoře nové manželky se mu podařilo zkrotit i problémy s alkoholem a depresemi. Kristofferson se stáhl z bulvárního dění a užíval si běžný život na farmě – sekal trávu, vozil děti do školy a skládal písně jen tehdy, když chtěl.
1985
V polovině 80. let se Kris Kristofferson symbolicky ocitl bok po boku svých idolů. V roce 1985 spojil síly s Johnnym Cashem, Willie Nelsonem a Waylonem Jenningsem a společně založili superskupinu The Highwaymen. Čtveřice countryových legend společně nahrávala i koncertovala; pro Kristoffersona to znamenalo návrat jeho hlasu do rozhlasového éteru, tentokrát v harmoniích s přáteli, které kdysi obdivoval.
Na koncertech občas pronášel otevřené názory na americkou politiku, kritizoval války a zastával se veteránů – a díky The Highwaymen je teď slyšely plné haly fanoušků. „Pokaždé, když vidím fotku Willieho, Johnnyho, Waylona a sebe, připadá mi neuvěřitelné, že tam pustili i toho uklízeče,“ smál se v jednom rozhovoru. Narážel tím na svou vlastní minulost – kdysi odpadkový koš v ruce, teď kytara na krku vedle tří ikon country hudby.
Už v roce 1977 uvedli Kristoffersona do Nashvillské síně slávy skladatelů a v roce 1985 se dočkal i uvedení do celostátní Songwriters Hall of Fame.
Ještě ve svých osmdesáti letech stával Kris Kristofferson sám na pódiu jen s akustickou kytarou a harmonikou. Pokud mu občas vypadl text některé z jeho starých písní, publikum pohotově doplnilo slova za něj – a on se pousmál, zabral do strun a zpíval dál. Kristofferson koncertoval neúnavně až do svých 83 let. Už několik let předtím se potýkal s vážnými zdravotními potížemi – ztrátou paměti a orientace.
Lékaři mu nejprve mylně diagnostikovali Alzheimerovu chorobu či jiný typ demence, ale v roce 2016 se ukázalo, že příčinou potíží byla podle tehdejších zpráv lymská borelióza. Celosvětová pandemie covidu v roce 2020 zastavila jeho nekončící turné a v roce 2021 oznámil odchod z pravidelného vystupování. Poslední léta strávil převážně v ústraní na svém ranči na havajském ostrově Maui, obklopen rodinou. Zemřel 28. září 2024 ve svém domě na Maui, bylo mu 88 let a rodina nezveřejnila příčinu smrti.
https://en.wikipedia.org/wiki/Kris_Kristofferson
https://kriskristofferson.com/biography/
https://www.guitarplayer.com/guitarists/kris-kristofferson-lands-helicopter-in-johnny-cash-s-yard
https://apnews.com/article/kris-kristofferson-dead-47becf20fecd41aba66840af2e1275db
https://www.countrymusichalloffame.org/hall-of-fame/kris-kristofferson
https://www.cbsnews.com/news/kris-kristofferson-misdiagnosed-alzheimers-has-lyme-disease/
https://goldenglobes.com/person/kris-kristofferson/
https://www.songhall.org/profiles/kris-kristofferson
https://nashvillesongwritersfoundation.com/Site/inductee?entry_id=2186
https://americansongwriter.com/the-heartbreaking-reason-kris-kristoffersons-mother-called-him-an-embarrassment/
https://www.grammy.com/artists/kris-kristofferson/9938
