V Kanadě brali indiánské děti rodičům. U škol se pak našly stovky neoznačených dětských hrobů

Koncem května 2021 se náhle pozastavila kanadská veřejnost nad zprávou z města Kamloops v Britské Kolumbii. Představitelé kmene Tk’emlúps te Secwépemc oznámili, že pomocí georadaru objevili na pozemku bývalé internátní školy pro indiánské děti známky možných neoznačených hrobů.

Podle prvotního vyhodnocení se v zemi mohlo nacházet až 215 pohřbů dětí, žáků kdysi odnesených z domovů. Místo, kde po desítky let potají odpočívaly, bylo na dohled od školní budovy – a přesto o něm širší kanadská veřejnost až do toho dne netušila.

Nález v Kamloops nebyl bohužel ojedinělý. Už o měsíc později oznámil kmen Cowessess v Saskatchewanu odhalení dalších 751 neoznačených hrobů v prostoru hřbitova u bývalé internátní školy Marieval. Krátce poté hlásily svůj smutný nález i komunity v různých částech Kanady: u areálu bývalé školy u města Cranbrook bylo v přilehlém komunitním hřbitově zjištěno 182 neoznačených hrobů, další stovky následovaly na jiných místech.

Během několika týdnů tak bylo lokalizováno přes 1 000 možných či neoznačených hrobů v areálech a u hřbitovů spojených s bývalými školami.

Aby bylo možné pochopit, proč jsou po celé Kanadě pohřbeni indiánští žáci, je nutné vrátit se na konec 19. století. V roce 1876 schválil kanadský parlament takzvaný Zákon o Indiánech (Indian Act), který mimo jiné umožnil vládě zásadně zasahovat do života původních obyvatel. Úřady získaly pravomoc rozhodovat o tom, že děti z domorodých rodin musejí docházet do školy určené vládou.

O pár let později začaly vznikat první státem financované internátní školy pro domorodé děti, spravované církvemi – zpočátku hlavně katolickou církví a Anglikánskou církví Kanady. Cílem tohoto systému – jak tehdejší politici a duchovní otevřeně prohlašovali – bylo „poangličtit a pokřesťanštit“ nové generace původních obyvatel a asimilovat je do bělošské většinové kultury.

Strategie byla jednoduchá a krutá: oddělit děti od jejich rodin, co nejdále od vlivu domorodých komunit. Tehdejší úředníci věřili, že jedině tak z „indiánských“ dětí vyrostou poslušní občané evropského stylu. První z těchto škol vznikly už v 80. letech 19. století.

V roce 1894 zákon posílil možnosti úřadů vynucovat školní docházku a v roce 1920 byla docházka do denních nebo rezidenčních škol pro indiánské děti školního věku prakticky povinná, pokud v jejich blízkosti nefungovala jiná státní škola.

Rodiče, kteří se pokusili své potomky ukrýt nebo odmítli jejich nástup, čelili trestům – včetně vězení. Do odlehlých osad vyráželi policisté a úředníci, aby odvedli školou povinné chlapce a dívky násilím. Pláč matek a dětí, které od sebe odloučili mnohdy na celý školní rok nebo i na řadu let, se stal pravidelnou kulisou takových akcí.

Na přelomu 19. a 20. století tak vznikla síť internátních škol, která pokryla většinu území Kanady od Nového Skotska po sever Britské Kolumbie. Provoz zajišťovaly hlavní církve s finanční podporou federální vlády. Celkem prošlo těmito zařízeními podle odhadů okolo 150 tisíc dětí. Pro mnohé z nich byl pobyt v internátu povinný po většinu dětství. Domů se dostaly třeba jen na pár týdnů v roce – a někdy ani to ne.

První dny v rezidenční škole znamenaly pro malé žáky šok. Z cest, které do neznámých ústavů často trvaly dlouhé dny, si mnozí pamatovali hlavně slzy, strach a zmatek. Po příjezdu čekalo děti ostříhání vlasů, převlečení do uniformy a přidělení čísla nebo nového „křestního“ jména. Mateřský jazyk byl zakázán.

Pokud malé chlapce a dívky vychované v kmenech Prvních národů nebo Inuitů někdo přistihl promluvit slovem v jejich rodné řeči, následoval tvrdý trest. Dochovaná svědectví absolventů škol popisují bití řemenem, poutání k posteli nebo i bolestivé pálení jazyka louhem. Účastníci si měli osvojit angličtinu (nebo francouzštinu v quebeckých školách) a víru v křesťanského Boha – za každou cenu.

Každodenní režim v internátní škole byl přísný a drsný. Malí žáci byli už od útlého věku zvyklí na lovecký nebo kočovný život se svou rodinou, ale tady na ně čekala uniformita a vojenská kázeň. Denně mnoho hodin trávili na modlitbách a náboženské výuce.

Fyzické tresty byly běžnou součástí výchovy. Hlad a chlad také patřily k častým vzpomínkám pozdějších svědků: školy byly podfinancované, jídlo bývalo nekvalitní a v zimě se šetřilo palivem. V některých ústavech musely děti pracovat na polích, v dílnách či při údržbě areálu – za minimální stravu. Starší žáci se starali o mladší místo chybějícího personálu. City a individuální péče byly v takovém prostředí vzácné.

Mnozí absolventi později popsali také sexuální zneužívání, kterého se na nich dopouštěli členové personálu a duchovní dozorci. Tyto traumatické zkušenosti vycházely najevo postupně, jak se dospělí přeživší po letech svěřovali terapeutům nebo rodinám. Desítky kněží, mnichů či zaměstnanců rezidenčních škol byly už v 90. letech a po roce 2000 obviněny či odsouzeny za znásilňování a ničení dětských životů v těchto institucích. Mnohem více jich ale uniklo spravedlnosti – buď proto, že se jejich zločiny nikdy neprokázaly, nebo proto, že se jich oběti vůbec nedožily.

Silným symbolem toho, oč děti v internátech přicházely, se stal příběh šestileté dívky Phyllis Webstad, která nastoupila do církevní školy v roce 1973. Od babičky tehdy dostala novou oranžovou košili, aby jí první školní den dodal odvahu. Hned po příjezdu do internátu jí však košili odebrali a už nikdy nevrátili. O mnoho let později Phyllis vzpomínala, jak se jako dítě cítila poníženě a bezcenně – její oblíbená věc zmizela stejně jako svoboda a domov. Právě na její počest se dnes v Kanadě 30. září připomíná Den oranžové košile, kdy si lidé připomínají osudy dětí odtržených od rodin.

Internátní školy měly z domorodých dětí vychovat „civilizované“ křesťany, místo toho se však mnohé z nich staly doslova pastí na životy. Už v roce 1907 varoval vládní lékař Peter Bryce své nadřízené, že úmrtnost indiánských žáků v některých internátech dosahuje děsivých rozměrů.

Ve zprávě pro ministerstvo vnitra uvedl, že v řadě škol podle jeho zjištění zemřela velmi vysoká část žáků – především na tuberkulózu z rychle se šířících infekcí a z celkového vyčerpání. Podobná situace panovala i jinde: děti, oslabené podvýživou a stresem, nezvládaly odolávat nemocem, které se v chladných a hustě nacpaných internátech šířily velmi snadno.

Bryceova alarmující zpráva byla politickými představiteli zametena pod koberec. Financování škol pokračovalo a jejich počet rostl. Neoznačené hroby začaly přibývat u mnoha ústavů po celé zemi – malé dřevěné křížky, pokud vůbec existovaly, časem zetlely nebo je správci odstranili.

Rodičům někdy škola ani nesdělila, že jejich syn či dcera zemřeli. Děti se prostě nevrátily domů a rodiny se nikdy nedozvěděly pravdu. Již v této době se v některých komunitách mluvilo o „národním zločinu“, jak vystihl Bryce, spáchaném na původních národech. Kanadská vláda však tehdy jeho zprávu i ostrá slova ignorovala.

Tragédií přibývalo i v pozdějších dekádách. V zimě roku 1937 utekli z internátu Lejac ve střední Britské Kolumbii čtyři malí chlapci ve věku od sedmi do devíti let – chtěli se pěšky vydat za rodiči. V teplotách hluboko pod bodem mrazu však daleko nedošli. O několik dní později objevili záchranáři jejich těla zmrzlá na zamrzlém jezeře nedaleko školy.

Podobné příběhy útěků se opakovaly. V říjnu 1966 nalezli železniční dělníci u trati v Ontariu vyhublého dvanáctiletého chlapce, který zemřel vysílením a zimou. Jmenoval se Chanie Wenjack a rozhodl se utéct z internátní školy Cecilia Jeffrey, aby došel domů do oblasti Ogoki Post vzdálené stovky kilometrů. Jeho zoufalá smrt se stala prvním případem, který pronikl do kanadského tisku.

Úmrtnost dětí v rezidenčních školách zůstávala vysoká po většinu existence systému. Komise pro pravdu a usmíření zdokumentovala 3 201 úmrtí; pozdější registry uvádějí přes 4 000 jmen a odhady historiků mluví až o zhruba 6 000 dětech. Většina z nich zemřela do 50. let 20. století, než se zdravotní péče v Kanadě celkově zlepšila.

Některé školy zaznamenávaly až 30% úmrtnost svých svěřenců v průběhu jediné dekády. Žáci umírali hlavně na nemoci, jako byla tuberkulóza, chřipka či spála, často v důsledku zanedbání péče. Nemalou část úmrtí ale způsobily také úrazy, nehody při útěcích, nebo dokonce násilí.

V 50. a 60. letech 20. století začal systém rezidenčních škol pomalu ustupovat. Kanadská vláda pod tlakem měnících se společenských postojů a na doporučení odborníků zvolna přecházela k modelu jiných forem vzdělávání původních obyvatel.

Přesto poslední internátní škola pro domorodé děti zavřela až v roce 1996 (byla jí škola Gordon Residential School v provincii Saskatchewan). Za více než sto let existence systému jím prošly generace dětí. Když program skončil, ocitly se v celé zemi desítky tisíc přeživších, poznamenaných ztrátou rodinných vazeb, traumaty z dětství a často také závislostmi či jinými potížemi, které si z internátů odnesli.

O zkušenostech dětí z rezidenčních škol se však ještě dlouho nemluvilo. Mnozí absolventi se za své dětství plné násilí a zneužívání styděli nebo je vytěsnili. Kanadská většinová společnost zůstávala k jejich osudu po desetiletí netečná – příběhy z internátů se nevyučovaly ve školách, nedostávaly se do učebnic ani do muzeí.

Někteří politici na provinční i federální úrovni stále tvrdošíjně obhajovali, že internátní školy měly své oprávnění a že většinové populaci „civilizovaly divošské děti“. Tento narativ oficiálně přetrvával hluboko do 80. let. Až do sklonku 20. století tak Kanada žila v jakési kolektivní amnézii ohledně osudů desítek tisíc domorodých dětí.

Zlom začal přicházet pozvolna s tím, jak prvním generacím přeživších internáty dospěly děti a vnoučata. Mladší indiánské aktivisty a intelektuály už drásala vyprávění, která slyšeli doma, natolik, že je chtěli zveřejnit. V 80. letech se tak objevily jedny z prvních soudních žalob na kanadskou vládu a církevní řády za systematické zneužívání a zanedbávání v internátních školách.

Jednotliví svědci začali vystupovat v médiích a otevřeně popisovat, co se za zdmi škol dělo. Jejich hlas sílil a postupně se přidávaly stovky a tisíce dalších. Některé historicky první žaloby byly sice soudy zamítnuty pro promlčení, ale tlak veřejného mínění stoupal.

V roce 1990 pronesl kanadský politik původem z Krí (Cree) Phil Fontaine emotivní řeč, v níž se veřejně označil za oběť sexuálního zneužívání v církevní škole a vyzval další, aby prolomili mlčení. Fontaine se později stal velkým mluvčím přeživších rezidenčních škol a jednou z vůdčích osobností boje za oficiální omluvu a odškodnění.

Pod rostoucím tlakem tisíců soudních žalob a medializovaných svědectví přistoupila kanadská vláda na historický krok. V roce 2006 uzavřela s organizacemi původních obyvatel tzv. Dohodu o narovnání otázky rezidenčních škol. Stát i církve v ní uznaly svou odpovědnost a zavázaly se mimo jiné k vyplacení finančních odškodnění bývalým žákům.

https://publications.gc.ca/site/eng/9.807830/publication.html

https://publications.gc.ca/collections/collection_2015/trc/IR4-9-4-2015-eng.pdf

https://nctr.ca/missing-children-and-unmarked-burials-initiative/

https://www.rcaanc-cirnac.gc.ca/eng/1524504992259/1557512149981

https://www.cbc.ca/news/canada/british-columbia/tk-emlups-te-secw%C3%A9pemc-215-children-former-kamloops-indian-residential-school-1.6043778

https://www.theguardian.com/world/2021/jun/24/canada-school-graves-discovery-saskatchewan

https://www.vaticannews.va/en/pope/news/2022-07/canada-pope-reiterates-shame-for-indian-residential-schools.html

https://orangeshirtday.org/about/phyllis-story/