Článek
V roce 1984 odvysílala Československá televize seriál Sanitka, který sledovaly statisíce diváků týden co týden. Jednu z nejvýraznějších vedlejších postav v něm ztvárnil Vladimír Krška – notorického alkoholika a krkavčího otce, jehož dcera, kterou hrála mladičká Zlata Adamovská, ho musela znovu a znovu vytahovat z hospody, zatímco na ni sypala výčitky za to, jak ničí rodinu. Byla to fiktivní zápletka jednoho televizního seriálu. Jenže síla Krškova hereckého výkonu byla tak přesvědčivá, že hranice mezi fikcí a skutečností se pro velkou část publika rozplynula úplně.
Lidé na ulici na něj pokřikovali. Někteří ho zastavovali přímo se sarkastickými poznámkami o tom, jestli zase míří na panáka. „Nikdy se nestal miláčkem publika“ – a právě tahle role z něj udělala jednoho z nejméně oblíbených televizních otců celé generace. Krška se tehdy obhajovat nemohl. Neexistovaly žádné talkshow ani sociální sítě, kde by mohl veřejnosti vysvětlit, že hraje jen postavu. Zůstal proto navždy „tím opilcem ze Sanitky“ – navzdory tomu, že jeho skutečný život vypadal úplně jinak.
Kluk, který měl být úředníkem
Vladimír Krška se narodil (pod jménem Vladimír Doležal) 18. července 1924 ve Starém Lískovci u Brna do slušné úřednické rodiny, která na svého syna kladla jasná očekávání – vzdělání, jistotu, seriózní kariéru. Do svých patnácti let neměl o herectví sebemenší zájem a všechno nasvědčovalo tomu, že z něj jednou bude úředník jako jeho otec. Zlom přišel díky jednomu jedinému člověku: gymnaziálnímu profesorovi češtiny, který byl sám nadšeným ochotnickým divadelníkem a v mladém studentovi nečekaně probudil lásku k dramatickému umění.
„Kdyby nebylo jeho, nikdy bych se k herectví nedostal,“ vzpomínal Krška o mnoho let později. Otec prý synovu novou vášeň zprvu nesl s určitými rozpaky – podle jedné z dochovaných vzpomínek mu za jeho rozhodnutí jít studovat na konzervatoř místo na váženou vysokou školu chtěl „dát pár facek“. Vladimír se ale nenechal odradit a po maturitě nastoupil na Státní konzervatoř v Brně, kterou absolvoval v roce 1944.
Byl to typický příběh generace, která dospívala na přelomu třicátých a čtyřicátých let – rodiče snící o jistotě úřednického stolu, syn, kterého k nečekané vášni přivedl jediný učitel, a nad tím vším se stahující mračna války, jež brzy zasáhla do plánů úplně každého. I Vladimír Krška patřil mezi ty, jejichž mladá dospělost se odehrávala v naprosto jiných kulisách, než jaké si původně představovali.
Ještě téhož roku získal svoje první angažmá v hranickém Beskydském divadle – a právě tam vyřešil kuriózní problém, který mu dal jméno, pod kterým ho dnes zná celá země. V souboru už totiž působil herec jménem Miroslav Doležal, tedy stejným příjmením, jaké nesl i mladý Vladimír.
Dva Doležalové v jednom divadle by dělali zmatek, a tak si Vladimír vzal příjmení své matky za svobodna – Krška. Vladimír Doležal tímhle gestem zmizel a na jeho místo nastoupil Vladimír Krška.
Slibně rozjetou kariéru mu ale téměř okamžitě přerušila válka. Byl totálně nasazen a odvezen do Třetí říše, kde musel za nelidských podmínek pracovat v továrně Junkers, vyrábějící válečná letadla. Bylo to totální nasazení, které formovalo celou jednu generaci mladých mužů – tvrdá škola, ze které si mnozí odnesli buď zlomenou psychiku, nebo naopak nezlomnou vnitřní sílu. Krška patřil ke druhé skupině.
Herec, který byl vždycky ten druhý
Po válce prošel Krška oblastními divadly v Ostravě (1945–1949) a v plzeňském Divadle J. K. Tyla (1949–1960), kde ještě zažil i hlavní role – hrál třeba samotného Švandu ve Strakonickém dudákovi. Jenže v roce 1960 přestoupil do pražského Divadla na Vinohradech, kde působil až do odchodu na odpočinek v devadesátých letech – a tady se jeho osud jako herce definitivně ustálil. V silné vinohradské sestavě, plné výrazných hereckých osobností, byl Krška takřka soustavně odsouzen k vedlejším rolím.
Jeho fyzické dispozice mu ale paradoxně otevíraly dveře k mimořádně široké škále postav. Menší, zavalitá postava a kulatá, ostře řezaná tvář ho předurčovaly jak k dobráckým, komickým figurkám s výrazem naivity, tak i k temným, podlým padouchům s těžkým osudem.
Dokázal drobnou změnou výrazu přejít z úsměvného hodňoučkého strýčka v bezcitného, vypočítavého člověka – a přesně tahle schopnost, kterou odborníci dodnes vyzdvihují jako důkaz jeho velkého hereckého umění, mu paradoxně vysloužila u obyčejných diváků nelibost. Byl příliš dobrý v tom, aby byl nesympatický.
Filmografie Vladimíra Kršky čítá kolem padesáti titulů a desítky televizních a rozhlasových rolí – od Sňatků z rozumu přes Hříšné lidi města pražského až po Cirkus Humberto. V kontroverzním seriálu Třicet případů majora Zemana si ho oblíbil režisér Jiří Sequens natolik, že ho obsadil hned do tří různých rolí, včetně nezapomenutelného cukrovkáře Barvíře, který se v epizodě Loupež sladkého zapletl do šmeliny s inzulinem. Žádná z těch rolí ho ale nepřiblížila ke slávě, jaká přišla po roce 1984.
Táta, který toužil po synovi
Přesně v kontrastu ke svému televiznímu alteregu stál Krškův skutečný rodinný život. Byl šťastně ženatý s manželkou Vlastou a spolu měli dvě dcery. Podle vzpomínek jeho dlouholeté divadelní kolegyně Gabriely Vránové ale Krška vždycky toužil i po synovi – po pokračovateli rodu, s kterým by dcery neměly „takovou přesilovku“. Osud jim ale třetí biologické dítě nedopřál.
Krška a Vlasta se tehdy rozhodli pro krok, který v tehdejším Československu nebyl zdaleka běžný: osvojili si z dětského domova malého chlapce. Jmenoval se Jirka Brož a ke svým adoptivním rodičům přišel s malou, ale symbolickou hereckou zkušeností – zahrál si roli takzvaného „Maličkého“ ve slavném filmu Ať žijí duchové!, ještě předtím, než se oficiálně stal součástí Krškovy rodiny. Krška ho pak vychovával přesně tak, jako by byl jeho vlastní – s láskou, péčí a bez sebemenšího rozdílu vůči svým dvěma dcerám.
„Svou rodinu bezmezně miloval, byla pro něj vším,“ vzpomínala na to Vránová. „Když jim s manželkou osud třetího potomka nedopřál, vybral si z dětského domova chlapečka, aby, jak říkával, neměly holky tak velkou přesilovku.“
Je v tom až dojemná ironie – muž, kterého televizní diváci znali jako otce hodného nenávisti, byl ve skutečném životě mužem, který vědomě, dobrovolně a s otevřeným srdcem rozšířil svou rodinu o dítě, které jeho lásku nejvíc potřebovalo.
Kolegové na Kršku vzpomínají jednohlasně jako na příjemného, zvědavého a zábavného muže. „S Vláďou byla strašná legrace, byl to velice dobrý a veselý společník. Byl hodně zvědavý. Vždy, když se něco dělo, tak povídal: Co je? Co se děje? Pokaždé ho všechno hrozně zajímalo,“ vzpomínala Gabriela Vránová, která si s ním zahrála otce Lízala v legendární vinohradské inscenaci Maryši. Režisér Jiří Adamec, tvůrce Sanitky, který Kršku jako mladý kulisák Divadla na Vinohradech uctivě zdravíval, o něm mluvil jako o „inventáři“ divadla – muži, který v něm a pro něj celý život žil.
Adamec zároveň otevřeně přiznal, jak silně Krškova role zapůsobila: „Jeho notorický alkoholik, seriálový otec postavy, kterou hrála Zlata Adamovská, byla přesně ta role, pro kterou se na herce nezapomíná.“ Adamovská ztvárnila Elišku Šimáčkovou, později Janderovou, tedy Krškovu televizní dceru, která svého otce opakovaně tahala z hospody. Byla to hořká pochvala – dokonalý herecký výkon, který zároveň zničil hercovu veřejnou pověst.
Vladimír Krška zůstal profesionálem prakticky až do posledních dnů svého života. I ve vysokém věku a se zhoršujícím se zdravím přijímal role a odváděl svou práci se stejnou poctivostí jako celý život. Jedním z posledních filmů, ve kterém se objevil, byla Svatba upírů režiséra Jaroslava Soukupa, kde si zahrál po boku Rudolfa Hrušínského mladšího.
„Byl už sice nemocný, ale svoji práci odvedl naprosto profesionálně, tak jak u něj bylo zvykem. Bylo mi ctí, že jsem s ním mohl spolupracovat. Měl jsem ho rád, byl to báječný herec,“ vzpomínal na něj režisér Soukup. V roce 1995 obdržel Cenu Senior Prix, ocenění, které patří dlouholetým, zasloužilým hercům. Byla to jedna z mála oficiálních poct, které se mu za celou kariéru dostalo.
Vladimír Krška zemřel 12. února 1999 v Praze ve věku nedožitých pětasedmdesáti let. Odešel jako herec, kterého velká část veřejnosti dodnes zná v první řadě jako toho „alkoholika ze Sanitky“ – navzdory tomu, že to byla jen jedna epizodní role z jeho bezmála padesátileté kariéry, a navzdory tomu, že jeho skutečný život byl jejím naprostým opakem.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Kr%C5%A1ka
https://www.csfd.cz/tvurce/7274-vladimir-krska/biografie/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/5171/vladimir-krska
https://www.ceskatelevize.cz/lide/vladimir-krska/
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/63327/vladimir-krska-ze-sanitky-krkavci-otec-adoptoval-syna.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/94723/pred-15-lety-zemrel-herec-vladimir-krska-proc-ho-divaci-nemeli-radi.html
https://cnn.iprima.cz/show-time/krkavci-otec-ze-sanitky-vladimir-krska-si-k-dceram-adoptoval-syna-jaky-byl-v-soukromi-442894
https://www.super.cz/clanek/retro-krkavci-otec-74-ze-serialu-sanitka-byl-vzornym-tatou-ke-dvema-vlastnim-dceram-adoptoval-syna-z-detskeho-domova-1506419
