Článek
Blanka Waleská (vlastním jménem Blanka Wedlichová) se narodila 19. května 1910 ve středočeských Cerhenicích do rodiny sudetských Němců. Otec Alois byl bohém – malíř a básník – ale pokusy zajistit rodinu podnikáním mu nevyšly. V době hospodářské krize koupil hotel u Jičína a brzy zkrachoval.
Matka proto Blanku vedla praktickým směrem: poslala ji do rodinné školy v Kolíně, kde se učilo vaření, šití a péče o děti. Zároveň dceři domlouvala rychlý sňatek, aby byla existenčně zajištěná. Jenže tyto vyhlídky pro křehkou dívku, která milovala literaturu, hudbu a kreslení, byly nesnesitelné. Blanka měla něžnou duši a tíhla k umění – v maloměstě i ve vlastní rodině se však cítila nepochopená.
Rozhodla se proto vzepřít osudu, který jí nalinkovali druzí. Ještě jako náctiletá utekla do Prahy, aby byla blíž svému snu stát se herečkou. Přespávala u příbuzných a na živobytí si vydělávala jako služebná a vychovatelka – místo školních sešitů teď tahala těžká vědra uhlí do čtvrtého patra činžáku.
Díky zrzavým vlasům a průsvitné pleti si jí ale všiml známý malíř František X. Naske. Hledal právě takovou éterickou modelku s uhrančivýma očima a Blanku představil své manželce, herečce Národního divadla Růženě Naskové. Naske namaloval desítky Blančiných portrétů a dobře je prodával – honoráře z posezení před plátnem dívce pomáhaly přežít v cizím městě.
Ještě důležitější však bylo, že paní Nasková rozpoznala její talent. Podporovala Blanku, aby se přihlásila na pražskou konzervatoř, a dokonce jí pomáhala s přípravou na přijímací zkoušky. Blančina zarputilost i píle nakonec slavily úspěch – roku 1930 byla na dramatické oddělení konzervatoře přijata hned napoprvé.
Na studiích se ocitla po boku budoucích hvězd stříbrného plátna. Do stejného ročníku chodila kupříkladu okouzlující Lída Babková, známější pod uměleckým jménem Baarová. Zpočátku se s ní mladá Waleská nesměle poměřovala, možná si vedle sebevědomé krásky připadala nenápadná.
Blanka nebyla typickou filmovou star – působila spíš zvláštně éterickým dojmem než prvoplánově svůdným vzhledem. Chyběla jí i dravost, s jakou se jiné herečky draly za úspěchem. Na rozdíl od pověstně ctižádostivé Adiny Mandlové nebyla Blanka ochotná obětovat kariéře cokoli.
To ji možná stálo některé vysněné filmové role – například hlavní úlohu ve filmu Pacientka Dr. Hegla získala Mandlová, protože za okupace byla pro producenty zárukou zisku, zatímco nenápadnější Waleská zůstala stranou. Blanka Waleská zkrátka vynikala jinak: hlubokým prožitkem a lyrickým herectvím, které naplno rozkvetlo spíše na divadelních prknech než před kamerou.
První láska, naděje a ztráta
Na konzervatoři Blanka poprvé zakusila i milostné vzplanutí. Zájem mužů jí byl zpočátku příjemný – s několika nápadníky si dokonce romanticky dopisovala. Pořád ale nemohla najít „toho pravého“ a netušila přitom, že žádný takový muž pro ni vlastně neexistuje. Teprve spolužák Zdeněk Šavrda, talentovaný herec a režisér, si získal její srdce natolik, že s ním navázala vážný vztah.
Vypadalo to jako příběh s dobrým koncem: dvě mladé herecké duše bok po boku na cestě za uměním. Jenže osud zasáhl jinak. Ve svých 23 letech Blanka zjistila, že je s milovaným mužem těhotná. Psal se rok 1933 – konzervatoř ještě nedostudovala a zároveň právě dostala životní filmovou příležitost.
Režisér Miroslav J. Krňanský ji obsadil do jedné z hlavních rolí melodramatu Ze světa lesních samot. Před začínající herečkou se otevíral svět velkého filmu. Stála před krutým dilematem, které by otřáslo i vyzrálejší ženou. Mateřství, nebo vysněná herecká dráha? V konzervativních poměrech první republiky by svobodné mateřství znamenalo skandál a konec nadějné kariéry.
Blanka se po bolestném zvažování rozhodla upřednostnit divadlo a film – těhotenství ukončil lékařský zákrok. Bylo to rozhodnutí vykoupené slzami. Mladá žena jej v sobě nesla jako jizvu, o níž však navenek mlčela. Tehdejší společnost podobné selhání neodpouštěla a Blanka se s bolestí vyrovnávala po svém – prací a ponořením do rolí.
Přestože tenhle tragický mezník jejich vztah poznamenal, s partnerem Šavrdou zůstali ještě nějakou dobu spolu. Po absolutoriu v roce 1934 odjela Blanka za prvním angažmá do Ostravy a Zdeněk ji následoval.
Prožili několik společných sezon – hráli v divadle Vlasty Buriana, krátce i u Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha. Dokonce si našli společné bydlení v pražské Korunní ulici a budovali zdánlivě normální život partnerů a kolegů. Blanka však pod povrchem cítila, že naplňuje spíš očekávání okolí než touhy vlastní duše. Její srdce jako by pořád hledalo něco jiného, stísněné v konvenčním svazku.
Hledání sebe sama ve stínu války
Koncem 30. let vypukla válka a život v protektorátu proměnil i divadelní svět. Blanka Waleská zůstala převážně na prknech – ve filmu dostávala jen menší role, zato na jevišti se vypracovala ve výraznou herečku s jemným, niterným projevem. Od roku 1941 hrála v pražském divadle Uranie v Holešovicích, kde našla více než jen umělecké uplatnění.
Seznámila se tam se dvěma výjimečnými osobnostmi a získala osudové přátele. Režisér Václav Krška byl známý svým svobodomyslným přístupem k životu a nijak neskrýval svou homosexuální orientaci. Herečka Marie Vášová zase otevřeně vzdorovala dobovým konvencím – dva syny měla s ženatým mužem s tichým souhlasem jeho manželky.
V této tolerantní a bohémské společnosti Blanka poprvé pocítila, že jinakost nemusí znamenat samotu ani zavržení. Krška i Vášová jí byli blízcí názory i srdcem. Díky nim se Waleská odhodlala pohlédnout pravdě do očí – uvědomit si, proč se po boku milujícího Šavrdy stejně cítí tak osamělá.
Během těch válečných let si v sobě ujasnila, kým doopravdy je. Zřejmě tehdy dospěla k poznání, že ji přitahují ženy, a nikoli muži – a že tedy sebe samu dosud nutila do cizí šablony. Vnitřní smíření s vlastní identitou nebývá snadné ani v pokojné době, natož pod tlakem okolního nebezpečí. Blanka to však dokázala.
Se Šavrdou, s nímž ji pojilo první mládí i společná bolest ze ztraceného dítěte, se nakonec rozešla. Oficiálně přátelům vysvětlovala, že je jí samotné lépe. Ve skutečnosti ale jen připravovala půdu pro lásku, kterou dosud nemohla žít otevřeně.
Láska ve dvou
Když skončila druhá světová válka, nadechla se celá země k novému začátku – a s ní i Blanka Waleská. V roce 1945 jí bylo třicet pět let. Po letech u divadel v regionech si konečně pořídila vlastní malý byt v Praze, v kultovní čtvrti Zvonařka nedaleko Vinohrad. A právě tam se odehrál zlom, který herečce převrátil život naruby, tentokrát v dobrém.
Do Blančina bytu – a zároveň do jejího srdce – se nastěhovala o osm let mladší Eva Soukupová. Vzdělaná rodačka z Písku, literárně nadaná a organizačně schopná žena, která stejně jako Blanka milovala divadlo a umění. Evina životní cesta nebyla lehká: brzy osiřela a všeho v životě dosáhla vlastní pílí. Vystudovala estetiku a českou literaturu na Karlově univerzitě a už při studiích pracovala na Ministerstvu informací a osvěty.
Byla také přesvědčenou komunistkou – do KSČ vstoupila hned po válce s idealistickou vírou v lepší svět. A Blanka, unesená poválečnou euforií stejně jako mnozí jiní, ji následovala i v této oblasti. Snad v tom byla i špetka kalkulu: oficiální stranická legitimace mohla dvě nekonvenční ženy částečně ochránit před podezřívavostí režimu.
V nové totalitní době totiž ani lesbické lásce doba nepřála – homosexualita byla až do roku 1961 v Československu nezákonná a i poté zůstávala tabu. Blanka a Eva budovaly svůj vztah diskrétně, ale pevně. Spojovalo je hluboké citové pouto a společná vášeň pro divadlo.
Soukupová měla navíc organizační talent a velké ambice změnit kulturu k lepšímu. V roce 1959 založila Divadelní ústav – dodnes jedinou specializovanou instituci, která dokumentuje a zkoumá veškeré dění na českých a světových jevištích. Eva se stala jeho první ředitelkou a tuto funkci zastávala až do roku 1984.
Waleská našla v Evě nejen životní lásku, ale i praktickou oporu: partnerku, jež dokázala uskutečňovat velké projekty a současně Blanku chápat a chránit. Veřejně se o jejich soukromí nemluvilo – oficiálně byly „přítelkyně“ či spolupracovnice. Ve společenských kruzích se však o soužití dvou významných žen vědělo a potichu tolerovalo.
Volný čas trávily nejraději mimo dosah zvědavců, uprostřed přírody. Na břehu řeky Otavy nedaleko Písku existovalo místo zvané Smetiprach, kde měly chatu desítky umělců, muzikantů, herců či architektů. Tady mohla Blanka s Evou volně dýchat. Ve stínu šumících stromů neexistovaly přetvářka ani předsudky, jen smích přátel a letní pohoda.
V 60. letech na Smetiprach začala jezdit i herečka Jiřina Štěpničková, kdysi hvězda první republiky, jež ovšem za pokus o emigraci strávila řadu let ve vězení. Když Štěpničkovou komunisté podmínečně propustili, chtěli z ní mít pokornou prodavačku v obchodě. Blanka Waleská se však rozhodla své staré kolegyni pomoci vrátit důstojnost i profesi.
Požádala Evu, aby využila své postavení, a společně se jim podařilo najít pro Jiřinu místo herečky v oblastním divadle v Kladně. Odtud se pak Štěpničková časem vrátila i na pražská jeviště. Byl to tichý triumf solidarity – dvě životní partnerky pomohly třetí ženě překonat křivdu osudu.
Stíny na jevišti
Profesní dráha Blanky Waleské mezitím plynula dál ve znamení divadla. Po válce odešly do emigrace či ústraní mnohé herečky její generace, a zdálo se, že teď čekají hlavní role právě na ni. Roku 1946 ji renomovaný režisér Martin Frič obsadil do výrazné úlohy ve filmu 13. revír a vzápětí i do adaptace Čapkových povídek. O rok později si ji režisér Jiří Krejčík vybral pro svůj debut Týden v tichém domě a další nabídku dostala od Vladimíra Čecha do válečného dramatu Nerozumím.
Konečně přišla i vysněná hlavní role na stříbrném plátně: v roce 1948 natočil Alfréd Radok působivý film Daleká cesta s Blankou v roli židovské lékařky Hany. Její hrdinka se z lásky provdá za „rasově čistého“ kolegu, aby unikla transportu do tábora smrti – a prožije s rodinou hrůzy holokaustu.
Waleská do této postavy vložila veškerou svou citlivost a zralé herecké umění. Film s tematikou nacistické perzekuce sice po komunistickém převratu putoval u nás do trezoru, zato v zahraničí slavil obrovský úspěch. Dojemný příběh ocenili diváci v mnoha evropských zemích i v Americe.
Ačkoli tedy Blanka nedosáhla lesku prvorepublikových filmových hvězd, uznání přišlo jinou cestou. Stala se členkou činohry Národního divadla v Praze a od roku 1948 až do odchodu do penze v roce 1976 byla věrnou oporou jeho souboru. Na „první scéně“ vynikla v plejádě klasických rolí: hrála světice i hříšnice, antické hrdinky, pohádkové princezny i uhrančivé osudové ženy.
Měla úžasný, kultivovaný hlas, který miloval rozhlas i dabing. Televizní diváci si ji oblíbili v pohádkách a inscenacích. Na rozdíl od jiných kolegyň nezískala titul „národní umělkyně“ ani ji režim nepropagoval jako celebritu – pro Blanku však bylo největší poctou samotné hraní. Herectví pro ni nebylo cestou ke slávě, ale posláním pro duši.
V zákulisí si přesto uchovala rovnou páteř a schopnost jít za svým svědomím. Přes své někdejší politické nadšení prožila i zklamání. V srpnu 1968, když okupační tanky rozdrtily naděje Pražského jara, ztratila Waleská poslední iluze. Na protest proti invazi veřejně vrátila stranickou legitimaci KSČ.
Bylo jí 58 let a tohle gesto ji mohlo stát kariéru. V normalizačních 70. letech pak skutečně dostala méně příležitostí – ocitla se na indexu těch nepohodlných. Je symbolické, že právě tehdy ji režisér Otakar Vávra obsadil do filmu Kladivo na čarodějnice (1969) jako hrdou hraběnku de Galle, ženu odsouzenou inkvizicí v době honů na čarodějnice.
Snad v tom byla skrytá paralela: Blanka sama se ocitla v moderním čarodějnickém procesu – stala se persona non grata pro mocipány kvůli svému postoji. Nakonec se ale na výsluní ještě jednou vrátila. Roku 1973 získala další výraznou roli (baronka v detektivce Tajemství zlatého Buddhy) a pokračovala až do poloviny 70. let ve své herecké pouti. Tehdy už však její zdraví začalo haprovat.
Poslední dějství života
Ve stáří dohnalo Blanku Waleskou to, před čím dříve utíkala – klid a pomalé životní tempo. Srdeční potíže ji donutily stáhnout se z divadla a pečovat o sebe. Po tolika letech na výsluní reflektorů se ocitla stranou zájmu. Neměla žádné pokrevní příbuzné, které by zajímal její každodenní život, ale nepřipadala si opuštěná.
Po boku jí totiž věrně zůstávala její životní družka Eva a také čtyřnohý přítel – malý psík, se kterým chodívala na procházky do parku. Waleská se proměnila ve vlídnou dámu s šedivými prameny ve vlasech, jež vypadají jako stříbrná svatozář. Večery trávila s knihou nebo klidným povídáním v útulném obývacím pokoji, kde na stěnách visely obrazy, které jí kdysi věnovali přátelé malíři.
Nikdo z vnějšího světa tehdy netušil, jaké tajemství celý život střežila – a ona sama o tom stále nemohla otevřeně mluvit. Tehdejší režim nepřál podobným zpovědím a Blanka byla příliš diskrétní na to, aby svou orientaci veřejně přiznala. Svou pravou lásku našla až u ženy, ale před veřejností musela svou odlišnost tajit.
Dne 6. července 1986 se však i pro ni opona definitivně zavřela. Blanka Waleská zemřela ve věku 76 let, tiše a bez velkých poct na rozloučenou. Vedle smutečních věnců z Národního divadla stála u její rakve neokázale žena, která ji držela za ruku v posledních chvílích. Eva Soukupová přežila svou partnerku o dvě desetiletí – zemřela až roku 2006, do posledních chvil opatrovala odkaz milované Blanky a uchovávala její památku.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Blanka_Walesk%C3%A1
https://www.csfd.cz/tvurce/1431-blanka-waleska/prehled/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/126981/blanka-waleska
https://www.mlp.cz/katalog/osoba/waleska-blanka/1236521
https://ipac.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-p0202655-Waleska-Blanka-19101986/
https://dvojka.rozhlas.cz/poklady-narodniho-divadla-o-cem-snila-blanka-waleska-jako-16leta-nahlednete-do-7481411
https://nfa.cz/cs/25409-daleka-cesta
https://www.divadlo.cz/clanky/zemrela-dlouholeta-reditelka-divadelniho-ustavu-a-generalni-komisarka-prazskeho-quadriennale-phdr-eva-soukupova/
https://slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz/component/mdictionary/?id=6687&task=record.record_print&tmpl=component
https://plus.rozhlas.cz/homosexualita-nebyla-za-socialismu-trestna-spolehalo-se-na-lidove-soudy-a-ty-8608654
