Výbuch v tajné plutoniové továrně Majak zamořil Ural. Evakuace začala až 7 dní po katastrofě

Podvečer 29. září 1957 probíhala na polích mezi uralskými městy Kyštym a Ozjorsk běžná sklizeň brambor. Klid venkova náhle přerušil ohlušující výbuch a země se viditelně zachvěla pod nohama obyvatel. Starší lidé se vylekali, že snad začala třetí světová válka. Nikdo z místních netušil, že jen několik kilometrů od jejich domovů stojí tajný jaderný komplex Majak – přísně střežený závod sovětského jaderného programu.

Výbuch zastihl obyvatele okolních vsí naprosto nepřipravené. Úřady nevydaly žádné vysvětlení ani varování, přestože nad Uralem právě uniklo do ovzduší velké množství radioaktivních látek. Až zhruba po týdnu přijeli do postižených obcí vojáci a úředníci s překvapivými pokyny: lidé nesmějí konzumovat nic z úrody a mají se co nejrychleji vystěhovat.

Žádný důvod jim sdělen nebyl. Několik rodin opustilo domovy už během dvou týdnů od exploze, další však zůstávaly na místě měsíce či dokonce více než rok. Celkově muselo odejít kolem deseti tisíc obyvatel, zatímco jejich vesnice čekal osud neobydlených míst vymazaných z map.

Vystěhovávání bylo jen prvním krokem přísného utajení. Sovětská vláda nevydala k havárii v Majaku žádné veřejné prohlášení a postižený region uzavřela před světem. Místní obyvatelé stále netušili, co přesně je ohrozilo – proč nesmějí pít vodu ze studní, proč onemocněl dobytek, proč několik lidí pocítilo náhlé nevolnosti a krvácení z dásní.

Výbuchem zasažený závod Majak vznikl hned po druhé světové válce jako klíčová součást sovětského jaderného programu. V letech 1945–1948 byl v odlehlé části Čeljabinské oblasti na jižním Uralu narychlo vybudován komplex na výrobu plutonia pro první sovětské jaderné zbraně.

Na stavbě areálu pracovali převážně vězni z pracovních táborů. Podmínky byly tak tvrdé, že se tehdy říkalo: pět let práce v Majaku se rovná pětadvaceti letům na Sibiři. Strategický závod dostal krycí označení Čeljabinsk-40 a celé město Ozjorsk, které kolem něj vzniklo, bylo uzavřené – na civilních mapách oficiálně vůbec neexistovalo.

Bezpečnost a životní prostředí byly v začátcích sovětského jaderného programu podřízeny honbě za bombou. Majak od počátku fungoval v provizorním režimu a s minimálními ohledy na okolí. K chlazení reaktorů sloužila voda z jezera Kyzyltaš v otevřeném okruhu – silně radioaktivní voda se vracela zpět do jezera, které se tak brzy znehodnotilo.

Vysoce aktivní kapalný odpad se zpočátku vyléval i do řeky Teča a dál do povodí Obu, odkud radioaktivita putovala až do Severního ledového oceánu. Od roku 1953 proto Majak zřídil skladovací nádrže pro radioaktivní odpad ukryté pod zemí. Areál závodu byl odříznut od okolního světa přísnou ostrahou a mlčením – většina zaměstnanců i obyvatel Ozjorsku žila v režimu utajení a nemohla o své práci ani místě pobytu nic sdělit ani rodinám.

V září 1957 se v Majaku kumulovaly důsledky tohoto provizoria. Jeden z podzemních zásobníků kapalného jaderného odpadu ztratil funkční chlazení a závod ho nedokázal opravit za provozu. Technici omylem předpokládali, že obsah nádrže zůstane stabilní i bez aktivního chlazení, a nechali ji mimo provoz déle než rok.

Uvnitř se mezitím hromadilo teplo z radioaktivního rozpadu: odpad postupně vysychal a na jeho povrchu krystalizovaly vysoce explozivní soli dusičnanů a acetátů. Dne 29. září 1957 v 16:22 místního času náhle došlo k výbuchu. Pravděpodobnou rozbuškou byla jiskra z jednoho z kontrolních čidel v nádrži.

Skladovací tank se roztrhl a betonové víko o hmotnosti kolem 160 tun bylo vymrštěno vysoko do vzduchu, jako by explodovala bomba o síle odhadem až 100 tun TNT.

Přímo v podzemním bunkru naštěstí v tu chvíli nikdo nebyl. Bezprostřední exploze tak nezabila žádné pracovníky závodu. Otřes ale způsobil rozsáhlý únik radioaktivního materiálu do volného prostoru.

Ve zničené nádrži se nacházelo asi 70–80 tun vysoce aktivního tekutého odpadu, jehož aerosol a prach vytvořily nad Majakem neviditelný radioaktivní mrak. Protože bylo chladné podzimní počasí, většina lidí v okolním městě měla zavřená okna, což zřejmě ztlumilo jejich okamžité ozáření.

Ani tak se však zamoření neobešlo bez razantních zásahů: v areálu kombinátu museli dělníci v ochranných oblecích strhávat kontaminovanou zeminu a svážet ji do hlubinných úložišť, na budovách vyměňovali části střech a omývali stěny směsí vody a písku.

Rozsah škod v širším okolí vyšel najevo během několika hodin. Silný vítr hnal radioaktivní oblak směrem na severovýchod. Celkově se uvolnilo kolem 20 milionů curie různých radioaktivních izotopů; přibližně 2 miliony curie se rozptýlily mimo areál závodu.

Během deseti hodin urazil mrak vzdálenost přes 300 kilometrů. Jaderný spad – v dlouhodobém měřítku hlavně stroncium-90 a cesium-137 – kontaminoval půdu, vodu i vegetaci v pruhu dlouhém stovky kilometrů. Nejvíce zasažena byla oblast o rozloze zhruba 20 000 čtverečních kilometrů, tedy přibližně čtvrtina území dnešní České republiky.

Později se pro tuto zónu vžil název Východouralská radiační stopa (EURT). Únik radioaktivity v Majaku tak svým rozsahem soupeřil s největšími jadernými nehodami historie – byť z hlediska celkového množství uvolněné radiace dosahoval jen zlomku pozdější havárie v Černobylu 1986.

Nejbližší obytné oblasti se nacházely mimo uzavřené město Ozjorsk – šlo o desítky menších vesnic roztroušených při úpatí Uralu. V těchto vsích žily převážně rodiny drobných zemědělců a chovatelů dobytka, včetně mnoha příslušníků národa starousedlých Tatarů. Radioaktivní spad dopadl přímo na jejich pole, pastviny a studny.

Sovětské vedení se rozhodlo jednat potichu a rázně: nejhůře zamořené obce byly evakuovány a definitivně vymazány z map. Celkem bylo zasaženo nejméně 22 vesnic a vystěhováno kolem 10 000 obyvatel. První evakuace začaly po sedmi dnech od exploze, ale úplné vyklizení všech dotčených osad se protáhlo téměř na dva roky. V některých vesnicích tak lidé zůstávali dlouhé měsíce v kontaminovaném prostředí, aniž tušili skutečnou příčinu nebezpečí.

Úřady místním obyvatelům prakticky nic nevysvětlily. „Nesmíte jíst svou zeleninu a musíte se ihned vystěhovat,“ slyšeli vesničané strohou instrukci týden po výbuchu. Mnohým nedávalo smysl, proč mají opustit rodnou vesnici, když nevidí žádné válečné ani jiné nebezpečí.

Až zpětně někteří pochopili souvislosti svých zdravotních potíží s utajenou havárií. Jedna z pamětnic, které bylo v roce 1957 pouhých jedenáct let, později vzpomínala, že po výbuchu trpěla prudkými bolestmi hlavy a břicha a upadla na týden do bezvědomí. Její matka o půl roku později porodila děvčátko, které bylo celé nápadně tmavé a zemřelo za tři dny od narození. Nikdo z představitelů státu tehdy nepřiznal, že příčinou těchto hrůzných poškození byl únik radiace z komplexu Majak.

Zasažené vesnice byly zlikvidovány – domy srovnány se zemí nebo ponechány pusté, názvy obcí zmizely z budoucích map a dokumentů. V roce 1968 vytvořila sovětská vláda na území radiační stopy oficiálně přírodní rezervaci, která zakazovala jakýkoli vstup nepovolaným osobám do postižené zóny.

Pod záminkou ochrany přírody tak stát trvale uzavřel oblast o poloměru desítek kilometrů, kde úroveň radiace zůstávala nebezpečně vysoká. Všechna data o havárii a jejích dopadech navíc spadala pod přísné utajení. Zdravotní stav evakuovaných a likvidačních pracovníků sledovali vědci z Institutu biofyziky, kteří si v Ozjorsku zřídili zvláštní výzkumné pracoviště – výsledky svých studií ale publikovali jen v náznacích a interních zprávách.

Ještě koncem 60. let tak svět netušil, že v Sovětském svazu proběhla rozsáhlá jaderná nehoda. Teprve dodatečně si západní analytici všimli nepřímých náznaků: například když porovnali staré mapy jižního Uralu s novějšími, zjistili, že řada vesnic a menších měst z někdejší oblasti náhle „zmizela“ beze stopy.

Na konci 50. a během 60. let zůstávala kyštymská katastrofa – jak se podle nedalekého města začalo této havárii říkat – pečlivě utajena. Paradoxní je, že informaci o nehodě zamlčely nejen sovětské úřady, ale i americká rozvědka. Zpětně vyšlo najevo, že CIA se o explozi v Majaku dozvěděla zřejmě už v roce 1959, pravděpodobně díky leteckému průzkumu, například letům U-2, nebo tajným zdrojům v SSSR.

Vypuknutí mezinárodního skandálu ale nepřipustila – studená válka zuřila naplno a obě supervelmoci střežily svá tajemství o jaderných zbraních stejně úzkostlivě. Povahu a rozsah celé věci tak jako první široce a věrohodně popsal až sovětský emigrant jménem Žores Medveděv. Tento biolog a publicista žijící v londýnském exilu uveřejnil v roce 1976 v časopise New Scientist článek, v němž popsal záhadnou jadernou havárii kdesi na Urale.

Opřel se přitom o fragmenty informací z ruských vědeckých publikací a svědectví několika krajanů z oblasti Čeljabinska. Zpráva vyvolala v odborných kruzích senzaci: někteří západní experti zpočátku pochybovali, zda se Medveděv nespletl či nepřehání. Sovětský svaz tehdy jeho tvrzení samozřejmě popřel.

Brzy se však objevila další svědectví, která Medveděvova slova podpořila – mimo jiné od ruských vědců, kteří emigrovali na Západ a potvrdili existenci opuštěné „mrtvé zóny“ na Urale.

Teprve po černobylské katastrofě v roce 1986 začaly sovětské úřady zvažovat, že by odtajnily i starší incidenty. V létě 1989 – tedy 32 let po výbuchu Majaku – padlo dlouho odkládané tabu. Vysoce postavený sovětský činitel Boris Nikipelov vůbec poprvé veřejně přiznal, že v roce 1957 došlo v uralském závodě k vážné havárii.

Zanedlouho nato umožnili Sověti neobvyklou návštěvu: do dosud uzavřeného Ozjorsku přijela skupina amerických kongresmanů a odborníků z ekologické organizace NRDC. Hosté z USA si mohli prohlédnout areál Majaku a vyslechnout detailní popis nehody přímo od pamětníků – tehdejších vedoucích pracovníků závodu.

Jeden z ředitelů, Jevgenij Mikerin, na setkání s Američany otevřeně vysvětlil technické příčiny exploze: selhání chladicího systému, fatální prodlevu oprav i náhodnou jiskru, která odpálila nahromaděné chemikálie. Sovětské archivy se začaly otevírat a před Kongresem lidových deputátů v Moskvě se ustavila zvláštní komise, jež měla havárii znovu vyšetřit.

Kolik životů si kyštymská katastrofa vyžádala, není dodnes zcela jisté. Sovětské orgány tvrdily, že přímá exploze nikoho nezabila – a o následcích ozáření dlouho nepadlo ani slovo. Podle Žorese Medveděva a dalších badatelů však v důsledku radiačních nemocí, rakoviny a dalších komplikací zemřely v okolí stovky lidí.

Populace vystavená zvýšeným dávkám záření zahrnovala kromě evakuovaných vesničanů také vojáky a pracovníky, kteří se podíleli na likvidaci následků havárie. Až po rozpadu SSSR byly zveřejněny první komplexní epidemiologické studie: například Institut biofyziky v Čeljabinsku roku 1992 podle některých citovaných odhadů uváděl, že během 32 let od nehody mohlo v důsledku ozáření zemřít přes 8 000 lidí.

Radioaktivní zátěž bohužel nepřestala působit ani po evakuacích – u mnoha postižených rodin se v dalších desetiletích objevovala zvýšená četnost nádorů, leukémie a genetických poškození. Sovětská statistika tyto oběti nevedla.

Ekologické škody v regionu byly ničivé a dlouhodobé. Oblast Východouralské radiační stopy zůstala neobyvatelná a uzavřená po celé generace. Zamořenou půdu bylo nutné izolovat a asanovat: tuny radioaktivní zeminy byly vykopány a uloženy v oplocených úložištích, některé silně „rozžhavené“ části terénu byly překryty ocelovými pláty a zality betonem.

Ani to však neznamenalo konec problémů. V roce 1967 postihl Majak další vážný incident, když vyschlo silně zamořené jezero Karačaj používané jako sklad jaderného odpadu. Prudký vítr tehdy roznesl prach ze dna jezera po širokém okolí a vystavil dalších nejméně 40 000 lidí vysokým dávkám radiace.

Úřady reagovaly opět pozdě a utajeně – ​​k důkladné dekontaminaci přistoupily až dodatečně a jezero se v následujících letech snažily zasypat a zabetonovat. Do roku 2015 byly významné části vyschlého dna skutečně překryty betonovou „skořápkou“. Například měření amerických odborníků začátkem 90. let ale ukázala, že radiace v okolí jezera a zasažených řek je stále extrémně vysoká – na některých místech by hodinový pobyt pro člověka stačil k smrtelné dávce.

Přesto v kontaminované oblasti po mnoho let dál žili lidé. Některé vystěhované rodiny se potají vrátily k ruinám svých domovů, jiné se usadily těsně za okrajem zakázané zóny. Ještě dlouho tak měli obyvatelé regionu v pitné vodě zvýšený obsah stroncia-90 a cesia-137 a v okolních lesích visely tabule varující před sběrem hub či rybolovem.

Ještě v 21. století zůstávala jedna obec v zamořené oblasti obydlená – vesnice Musljumovo na řece Teča. K jejímu hlavnímu přesídlení došlo až kolem roku 2009/2010, více než půl století po havárii. Ani tehdy však nebylo řešení ideální: obyvatelům nabídnuté nové domy ležely jen několik kilometrů od původního místa, tedy stále na hranici kontaminované zóny.

A co samotný Majak? Jaderný komplex v Ozjorsku zůstal v provozu dodnes a patří k největším podnikům na zpracování radioaktivních materiálů v Rusku. Majak už nefunguje jako původní plutoniová továrna studené války – závod se orientuje převážně na likvidaci vyhořelého paliva z atomových elektráren, produkci radioizotopů pro lékařské účely a na bezpečné znehodnocování starých jaderných hlavic.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ky%C5%A1tymsk%C3%A1_katastrofa

https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1989/07/10/soviets-tell-about-nuclear-plant-disaster/f5f9e706-0b88-45ab-bdd9-6c92b5329cc6/

https://www.britannica.com/event/Kyshtym-disaster

https://www.environmentandsociety.org/arcadia/nuclear-disaster-kyshtym-1957-and-politics-cold-war

https://www.icheme.org/media/19545/lpb289_pg18.pdf

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC2672329/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9749825/

https://hibakusha-worldwide.org/en/locations/mayakkyschtym

https://www.securitymagazin.cz/tags/majak.htm