Článek
Karel Plíhal se narodil 23. srpna 1958 v hanáckém Přerově. Jako introvertní kluk, kterému rodiče podle jeho vlastních slov „asi nevěděli, co se mnou“, ho odmala posílali na závodní plavání, individuální sport, který mu vyhovoval mnohem víc než kolektivní hry. Sám dodnes žertuje, že kdyby místo toho hrál fotbal, patrně by se z toho zbláznil.
Od čtvrté až do deváté třídy navštěvoval experimentální plaveckou školu s úplně jiným režimem než běžná základka, což mu umožňovalo zůstávat uzavřený ve svém vlastním světě. Na housle chodil od první třídy, ale nešlo mu to. Teprve v deváté třídě dostal první kytaru, údajně koupenou za bolestné, které rodina dostala poté, co si jeho sestra zlomila nohu.
Akordy si pak objevoval sám, jako naprostý samouk. Noty se nenaučil číst dodnes. Zásadní hudební impuls přišel na letních táborech po deváté třídě, kde poslouchal starší kluky hrát písničky od Greenhornů. Od maminky pak dostal k Vánocům desku Greenhornů, kterou doslova ohrál na gramofonu vypůjčeném ze školky, kde matka pracovala.
Doma se odjakživa poslouchali Voskovec s Werichem, Suchý se Šlitrem, Vodňanský se Skoumalem i Dědeček s Burianem. Později ho ovlivnili také Syd Barrett, Pink Floyd, J. J. Cale, Planxty, Collegium Musicum nebo bratři Ebenové.
Po základní škole vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou v Olomouci a stal se konstruktérem. Strojařina ho ale nikdy pořádně nebavila. Jak přibývalo koncertů s kapelami Hučka, Falešní hráči a Plíharmonyje, začal práci konstruktéra čím dál hůř zvládat.
Opatrný topič
Vyřešil to nečekaně. Přijal místo topiče v olomouckém Moravském divadle, kde si dokázal směny u kotlů poskládat tak, aby mu vycházely s koncertováním. „Čtrnáct dní volno, čtrnáct dní dvanáctky, pro muzikanta jako dělané,“ vzpomínal.
Svou sólovou písničkářskou dráhu odstartoval v roce 1983, po vojně, a rychle se stal výrazným hlasem moravské folkové scény. Je čtyřnásobným držitelem ceny festivalu Porta. Mezi lety 1985 až 1993 ho na pódiu doprovázel Emil Pospíšil, později, v letech 1995 až 1999, Petr Freund.
Mnohem zajímavější zlom ale přišel o pár let později. Když už měl Plíhal za sebou první desku a rozjetou kariéru, rok před sametovou revolucí se rozhodl znovu odejít do kotelny, tentokrát na olomoucké pedagogické fakultě. Nešlo o žádný trest ze strany režimu ani o nedostatek nabídek na koncertování.
Sám později vysvětloval, že potřeboval změnu, chtěl zase pracovat rukama a na koncertování prý po nějakou dobu vůbec nemyslel. „Šel jsem topit do Olomouce na pajďák, strašně mě bavilo dělat rukama. Měl jsem tam pořádek, užíval si, že jsem z toho vypadl, a na hraní jsem ani nepomyslel,“ řekl.
V době, kdy by leckterý začínající umělec dělal cokoli pro to, aby udržel nabraný impuls, Plíhal místo toho couvl zpátky k práci, která mu dávala jiný druh klidu.
Tenhle vzorec, potřeba stáhnout se, nespěchat a dělat věci po svém, provází celou jeho kariéru dodnes. Karel Plíhal patří k nejméně mediálně exponovaným českým hudebníkům své generace. Sám o sobě říká, že je introvert, který se na jevišti paradoxně cítí jinak než v běžném životě.
Jeho diskografie je ve srovnání s vrstevníky, jako je Jaromír Nohavica, nápadně skromná. Nové album vydává jen jednou za řadu let a rozhodně nehodlá nic uspěchat. Kritici jeho desky, jako byly Nebe počká nebo Vzduchoprázdniny, opakovaně popisují jako jistotu, jejímž jediným nedostatkem je, že s nimi jejich autor šetří jako se šafránem.
„Nikam nespěchám, psát písničky se musí láskyplně, pořádně,“ řekl v jednom z mála rozhovorů, které kdy poskytl. Jeho písně přitom nehledají cílený příběh ani poselství a politice se vyhýbá zcela záměrně. Jak sám přiznal, po letech zkušeností pochopil, jak jsou politická témata pomíjivá.
Mezi diváky si Plíhal kromě písní vysloužil pověst i díky svým krátkým, důmyslným básničkám plným slovních hříček, které mezi skladbami na koncertech recituje s naprosto kamennou tváří. Třeba tu o „cynickém řediteli jeslí“, který batole umlátil židlí.
Právě kombinace jemné, procítěné poezie v písních a absurdního černého humoru v mezihrách je jedním z důvodů, proč jeho koncerty diváci milují. Přestože, nebo možná právě proto, sám autor zůstává nesmělým a poměrně uzavřeným člověkem, který by se pozornosti nejraději vyhnul úplně.
Kromě vlastní tvorby složil Plíhal hudbu k řadě inscenací Moravského divadla v Olomouci, mimo jiné k Zlatovlásce, Sluhovi dvou pánů, Lásce dona Perlimplína a vášnivosti Belisiny, Manon Lescaut, Cyranovi z Bergeracu nebo Zimní pohádce. Jako hudební režisér se podílel i na nahrávání alb jiných umělců, včetně Jaromíra Nohavici a bratří Ebenů.
V roce 1998 obdržel Cenu města Olomouce v oblasti hudby. V soukromí je ženatý s herečkou Ivanou Plíhalovou, rozenou Dufkovou, která působila v olomouckém divadle Oldřicha Stibora. Mají spolu dvě děti, syna Matěje, který se rovněž věnuje hudbě, a dceru Markétu, jež vystudovala speciální pedagogiku a hudební výchovu.
Osudový zvrat přišel v posledních letech, tentokrát ne z vlastní vůle. Plíhal si podle svých slov nasadil příliš vysokou laťku, když se intenzivně učil technicky náročné kytarové styly pro album zhudebněných textů Josefa Kainara Nebe počká. Navíc, jak sám přiznal, začal s klasickou kytarovou technikou pozdě. V podstatě až do třiceti let hrál jen třemi prsty.
Výsledkem byla fokální dystonie, neurologické onemocnění, které se u něj projevilo ztrátou kontroly a citlivosti v prstech pravé ruky. Sám se domnívá, že k ní mohl přispět i dlouhodobý dril a hra na hranici jeho možností.
Nemoc ho nakonec vyřadila ze schopnosti doprovázet se na kytaru tak, jak byl celý život zvyklý. Vzal to překvapivě klidně: „V té době jsem řešil spoustu jiných, osobních problémů, takže jsem neměl čas hroutit se ani se nějak extrémně litovat. Vzal jsem to jako informaci a čekal, jestli se to nespraví.“
Mezi lety 2016 a 2018 téměř tři roky nekoncertoval vůbec. Od roku 2018 se na pódium vrací po boku klasického kytaristy Petra Fialy, který mu přebírá kytarový part, jejž kdysi hrával sám. Plíhal místo kytary hraje na mandolu, na kterou dokáže hrát dvěma prsty nebo trsátkem.
„Je to dobré, jsem nahraditelný,“ řekl o novém koncertním spojení. Přesto se na koncerty znovu vrací a jeho publikum mu zůstává věrné.
https://karelplihal.cz/2018/11/09/karel-plihal-je-to-dobre-jsem-nahraditelny/
https://karelplihal.cz/2023/01/11/karel-plihal-nikdy-jsem-se-ze-sebe-neposral/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/nebe-pocka-pisnickarsky-samorost-karel-plihal-slavi-sedesatiny-77238
https://slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz/heslo/?id=1000026
https://www.indies.eu/umelci/726/karel-plihal/
https://hradec.rozhlas.cz/karel-plihal-slavi-pred-40-lety-zacal-vystupovat-se-svymi-pisnickami-bavi-me-cim-8627785
https://hudba.proglas.cz/noklasik/folk/karel-plihal-hostem-poradu-jak-se-vam-libi/
