Článek
Betty Mahmoodyová (rozená Loverová) byla ženou z amerického Michiganu, která se v roce 1977 provdala za íránského lékaře Sajjida „Moodyho“ Mahmúdího. V srpnu 1984, uprostřed íránsko-irácké války a několik let po íránské revoluci, souhlasila s rodinnou návštěvou Íránu.
Její manžel ji ujišťoval, že půjde jen o dvoutýdenní dovolenou spojenou s návštěvou jeho příbuzných v Teheránu. Betty měla obavy – Írán té doby byl k Američanům otevřeně nepřátelský, vládl v něm teokratický režim ajatolláha Chomejního a například ženy tam žily pod přísnými omezeními.
Navzdory varováním amerických úřadů před cestami do oblasti ale Betty nakonec odletěla. Později vysvětlila, že „neměla na výběr“, protože se bála, že kdyby odmítla, manžel by odvezl jejich dceru do Íránu sám a ona by ji už nikdy neviděla.
Po příletu zažila Betty „největší kulturní šok svého života“: ocitla se ve společnosti, kde ženy chodily zahalené od hlavy k patě do volných čádorů a kde nerozuměla jazyku ani zvykům. Přesto se první dva týdny snažila přizpůsobit – trávila čas na rodinných návštěvách a odpočítávala dny do návratu.
Když si po čtrnácti dnech balila kufry zpět do USA, byla na sebe hrdá, že všechno zvládla. Vtom však manžel vstoupil do pokoje s chladným oznámením: „Nepojedeš nikam. Zůstaneš v Íránu do konce života“. Šokovaná Betty protestovala a propukla v pláč, načež ji Moody poprvé fyzicky napadl – surově ji strčil na postel před očima jejich dcery.
„Tady budeš žít podle mých pravidel,“ prohlásil nekompromisně a dodal výhrůžku, že pokud se nepodřídí, „pošle její popel zpátky do Ameriky“ a nad rakví jí spálí americkou vlajku. Tímto okamžikem se z rodinné dovolené stalo vězení.
Zajatkyní v Teheránu
Mahmoodyová záhy pochopila, že jako žena nemá v tehdejších íránských poměrech prakticky žádná práva. Moody jí odebral pas a držel ji i Mahtob pod dohledem své rodiny v Teheránu. Z Betty se stala nedobrovolná obyvatelka země zmítané válkou – zažila noční nálety během bombardování Teheránu iráckou armádou, drastické válečné příděly potravin i výpadky základních služeb.
Jako cizinka a žena se musela podřídit přísným pravidlům manželovy konzervativní rodiny. „Všechno čtení muselo projít schválením. Nebylo svobody slova – ale ani svobody mlčet, když vám přikázali mluvit,“ vzpomínala Mahmoodyová. Každý den se snažila udržet zdání normálního života pro malou Mahtob, zároveň však trpěla fyzickým i psychickým týráním. Manžel ji opakovaně bil a vyhrožoval jí smrtí, pokud by se pokusila utéct.
Už po měsíci v zajetí se Betty odhodlala k zoufalému kroku – s pomocí známých uprchla i s dcerou na švýcarskou ambasádu ve snaze domoci se ochrany. Na krátký moment uvěřila, že jsou volné: „Řekla jsem Mahtob, že jsme svobodné a pojedeme domů,“ líčila později.
Jenže zastupující diplomatka jí oznámila krutou právní skutečnost: jako manželka Íránce je podle tamního práva považována za íránskou občanku, a ambasáda jí proto nemůže pomoci – musí se vrátit k manželovi a řídit se íránskými zákony.
„Nikdo mi při svatbě neřekl, že tím přijdu o svou národnost,“ poznamenala hořce Mahmoodyová. Írán v té době neuznával dvojí občanství a pro americkou ženu uvězněnou manželem tak neexistovala legální úniková cesta.
Návrat od švýcarské ambasády znamenal pro Betty ještě přísnější režim. Rodina jí na čas odebrala i malou Mahtob a Betty strávila dva týdny zavřená v malé místnosti, zatímco příbuzní nenápadně vyslýchali její dceru, zda se matka nepokoušela o útěk.
Byly to pro ni nejdelší dva týdny hrůzy – „čekala jsem, jestli Mahtob něco prozradí“. K její úlevě čtyřletá dcera „nikdy nic nevyzradila“, neřekla příbuzným o útěku na ambasádu ani o maminčiných prosbách o pomoc.
Díky dětské odvaze se nakonec Mahtob směla vrátit k matce. Betty později zdůraznila, že mnoho matek by pro své dítě udělalo totéž co ona – ale jen málokteré dítě by dokázalo to, co Mahtob v těchto chvílích.
Následující měsíce Betty hrála nebezpečnou dvojí roli. Navenek se snažila obnovit manželovu důvěru – předstírala smíření s osudem a podřizovala se pravidlům domácnosti. Uvnitř však plánovala další útěk a hledala kohokoli, kdo by jim s dcerou pomohl. Tajně oslovovala místní obyvatele s prosbou o podporu.
Přestože manželova rodina byla silně fundamentalistická a vůči Američanům nepřátelská, Betty zjistila, že ne všichni Íránci sdílejí tyto postoje. „Žádala jsem o pomoc úplně cizí lidi. Byli to muslimové a šíité, ale ne fanatici jako ti, s nimiž jsem žila,“ popsala s tím, že ji překvapilo, kolik Íránců bylo ochotných riskovat pro ni a Mahtob vlastní bezpečí.
Útěk přes hory
Po roce a půl od příjezdu nastala konečně šance na útěk. Betty se podařilo spojit s pašeráckou sítí, kterou vedl jeden ze soucitných Íránců na severozápadě země. Na konci ledna 1986 obdržela signál, že je vše připraveno. „Bůh pro nás otevřel dveře – a dal mi odvahu jimi projít,“ řekla o rozhodující chvíli, kdy se s dcerou vydaly na cestu.
Následoval strastiplný 800 kilometrový pochod na svobodu přes zasněžené pohoří Zagros až k tureckým hranicím. Aby unikly pozornosti úřadů, musely se matka s dcerou spoléhat na převaděče a cestovat převážně pěšky či na hřbetech koní – často v noci a mimo oficiální cesty.
Íránsko-kurdská pohraniční oblast byla v té době zmítána ozbrojenými střety; skupina, s níž prchaly, se dostala i pod palbu kurdských jednotek. Betty neměla od manžela žádné písemné povolení k vycestování dítěte, takže v případě odhalení jí hrozilo vězení nebo i smrt.
Přesto pokračovala dál, poháněna odhodláním uniknout a „nedopustit, aby Mahtob vyrostla jako vězeň“. Po nekonečných dnech vyčerpávajícího pochodu se skupině podařilo nepozorovaně překročit hranici do Turecka – až těsně před branou americké ambasády v Ankaře je poprvé zastavila pohraniční stráž kvůli dokladům. Betty s Mahtob však již byly na turecké půdě a mohly požádat o pomoc americké diplomaty.
Na americké ambasádě v Turecku se Betty po dlouhé době cítila skutečně v bezpečí. Vzpomíná, že se posadila pod stožár s vlajkou USA a odmítla se od něj hnout, „dokud nás nedostanou na letadlo domů“. Krátce poté, v únoru 1986, se obě ocitly na palubě letu do vlasti.
Po příletu do Spojených států Betty okamžitě zahájila právní kroky – ještě v roce 1986 podala žádost o rozvod a vymáhala plnou péči o dceru. Manželství Mahmoodyových bylo oficiálně rozvedeno v roce 1989.
Svoboda a celosvětová sláva
Po návratu do Michiganu se Betty snažila srovnat s prožitým traumatem a zároveň se skrývala před případnou odvetou ze strany manžela. S dcerou žila několik let pod změněnými jmény, protože se obávala pokusu o únos Mahtob zpět do Íránu.
Případ Moodyho Mahmoodyho se v té době dostal i do hledáčku amerických úřadů – podle pozdějších informací se Moody údajně pokusil vrátit do USA na počátku 90. let, ale nakonec byl zařazen na seznam nežádoucích osob a do země nebyl vpuštěn.
V roce 1987 se Betty Mahmoodyová rozhodla svůj příběh zveřejnit. Ve spolupráci se spisovatelem Williamem Hofferem sepsala memoáry nazvané Not Without My Daughter (česky vyšly pod titulem Bez dcerky neodejdu). Kniha vyšla v USA na podzim 1987 a okamžitě vzbudila obrovský zájem médií i čtenářů.
Mahmoodyová v ní detailně vylíčila svůj pobyt v Íránu, fyzické i psychické týrání ze strany manžela a dramatický útěk s dcerou přes hory. Kniha se stala bestsellerem ve Spojených státech i v zahraničí – v západním Německu se dokonce vyšplhala na první místo nejprodávanějších knih a Betty byla vyhlášena německou Ženou roku.
Po dramatickém útěku a následné medializaci se životy Betty a Mahtob Mahmoodyových postupně vrátily do normálních kolejí – byť již navždy poznamenány oním půldruhým rokem v nedobrovolném exilu. Betty se natrvalo usadila v Michiganu a pokračovala ve své osvětové činnosti. Mahtob si mezitím snažila najít svoji vlastní cestu životem. Vystudovala vysokou školu a našla si práci i partnera. Roku 2010 se provdala za amerického vojáka.
Od útěku z Íránu uplynulo už přes třicet let. Sayyed „Moody“ Mahmoody během té doby odpuštění své manželky ani dcery nezískal – zemřel v Teheránu roku 2009 ve věku 70 let na selhání ledvin, aniž by se s Mahtob ještě někdy setkal.
https://en.wikipedia.org/wiki/Sayyed_Bozorg_Mahmoody
https://en.wikipedia.org/wiki/Betty_Mahmoody
https://en.wikipedia.org/wiki/Anti-Iranian_sentiment
https://www.army.mil/article/36449/american_flag_was_point_of_safety_for_mother_daughter_held_prisoner_in_iran
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1987-11-26-vw-25032-story.html
https://www.idfa.nl/en/film/b2073f5f-8fab-4943-9e20-a9872be8151b/without-my-daughter/
https://angagement.info/betty-mahmoody-husband/
https://www.deseret.com/1991/7/8/18929807/loss-of-children-freedom-hits-close-to-home/
