Článek
Stanley Clifford Weyman se narodil v Brooklynu roku 1890 jako Stephen Jacob Weinberg. Pocházel ze skromnější brooklynské rodiny a skutečné diplomatické kariéry se mu nedostalo – a tak si ji jako velmi mladý muž zkusil jednoduše vymyslet.
Kolem roku 1910 se poprvé v životě vydal za někoho jiného: začal se newyorským podnikům představovat jako americký konzulární zástupce pro Maroko. S touto vymyšlenou vizitkou pronikl do lepší společnosti Manhattanu.
Pod cizím titulem si dopřával večeře v nejluxusnějších restauracích, kam by se jako chudý úředníček jinak stěží podíval. Jenže pohostinnost hotelů a podniků rychle opadla, když vyšlo najevo, že konzula z něj udělala jen jeho vlastní fantazie. Ještě téhož roku byl Weyman zatčen za podvod.
Krátký pobyt za mřížemi mladíka v jeho zálibě nepolepšil. Jakmile se dostal na svobodu, začal osnovat další převleky. Hochštapler z Brooklynu se dokonce rozhodl vytvořit celou síť falešných identit, které by se navzájem potvrzovaly.
Na jaře 1911 se tak například vydával hned za dva různé muže: vystupoval střídavě jako vojenský atašé ze Srbska a v jiné situaci jako poručík amerického námořnictva. Každá z těchto fiktivních postav existovala proto, aby mohla té druhé napsat dopis a potvrdit její smyšlené reference.
V praxi tak Weyman sám sobě vystavoval doporučení – jednou jako údajný balkánský diplomat, podruhé coby důstojník US Navy. Ani tato konstrukce mu ale dlouho nevydržela. Při využívání dvojího krytí se zapletl do tolika detailů, že působil podezřele. Úřady ho záhy dopadly a podvodník putoval znovu před soud.
Weyman nastoupil svůj druhý trest a vězení opustil v roce 1915. Netrvalo dlouho a zkusil to znovu. Tentokrát zamířil ještě výš: vymyslel si falešnou kariéru přímo ve službách evropské monarchie.
Začal se titulovat jako Ethan Allen Weinberg, rumunský námořní důstojník a generální konzul. S touto identitou dokázal proniknout i do ryze armádního prostředí. V srpnu 1915 se sebevědomě dostavil na americkou bitevní loď USS Wyoming, která kotvila v newyorském přístavu, a oznámil, že je vyslán dohlédnout na inspekci plavidla.
Důstojníci na palubě přijali domnělého rumunského konzula i námořního důstojníka v jedné osobě s veškerými poctami. Weyman si prohlédl výzbroj lodi a nenuceně konverzoval s hostiteli. Aby svůj obraz významného hodnostáře dotáhl k dokonalosti, uspořádal pak pro důstojníky a další honoraci honosnou večeři v luxusním hotelu Astor na Times Square.
Weyman neopomněl svůj banket předem ohlásit tisku – jako správnou společenskou událost. A právě tady narazil. Zpráva o velké večeři pořádané „kapitánem Weinbergem“ neunikla pozornosti agentů z Bureau of Investigation, předchůdce pozdější FBI.
Když se v sále hotelu Astor sešla nic netušící společnost a hosté zasedli ke stolům, objevili se mezi nimi federální agenti v civilu. Uprostřed bujné zábavy přistoupili k hostiteli a zatkli ho pro podvod a vydávání se za státního úředníka.
Překvapený Weyman sice nekladl odpor, ale při odvádění si hořce postěžoval, že ho měli nechat alespoň dojíst dezert. Ani tohle přání mu však tentokrát nevyšlo. Soud mladému hochštaplerovi vyměřil rok vězení.
Weyman byl propuštěn už před vypršením celého trestu. Psal se rok 1917 a Evropu zmítala první světová válka – okolnost, kterou se nenapravitelný podvodník ihned pokusil využít. Ještě v roce 1917 na sebe navlékl další cizí uniformu, tentokrát uniformu spojeneckého leteckého důstojníka.
V New Yorku vystupoval pod exotickým jménem Royal St. Cyr a vydával se za poručíka britského Royal Flying Corps na inspekční cestě. S touto smělou historkou se dostal až do Brooklynského armádního arzenálu, kde si nechal předvádět vojenské vybavení.
Tentokrát však narazil na personál, který měl pro uniformy mimořádný cit: všímavý vojenský krejčí si povšiml nesrovnalostí na poručíkově stejnokroji a zalarmoval velitele posádky. Během chvíle už Weymana vedla policie pryč v poutech. Další soud, další trest – a další čas na přemýšlení za mřížemi.
První poválečné roky strávil Stanley Clifford Weyman střídavě ve vězení a na svobodě v podmínce. Ani po roce 1920, kdy byl opět propuštěn, však se svými smyšlenými tituly neskončil. Naopak je zkoušel uplatnit i daleko za oceánem.
Krátce po propuštění odcestoval do Jižní Ameriky a v Peru se díky padělaným osvědčením zmocnil místa firemního lékaře u jedné společnosti v Limě. Neváhal tam žít na vysoké noze – pořádal nákladné večírky a půjčoval si, na co mohl.
Po pár měsících se ale dluhy vyšplhaly příliš vysoko. Weymanův zaměstnavatel zjistil, že naletěl falešnému doktorovi. Následovalo zatčení a americký dobrodruh stanul i v Peru před soudem.
Princezna, prezident a 10 tisíc dolarů
Ještě tentýž rok se Weyman vrátil do Spojených států a vzápětí si vyhlédl příležitost, jak svou zálibu ve vysoké politice povýšit na dosud nevídanou úroveň. V amerických novinách se tehdy objevily zprávy o neobvyklé návštěvě: do Washingtonu přicestovala afghánská Fatima Sultana, označovaná v tisku za princeznu.
Přijela i se svým doprovodem včetně dětí, aby pro svou zemi zajistila oficiální uznání a také finanční pomoc. Afghánistán byl v té době nově nezávislým státem a západní velmoci s ním neudržovaly téměř žádné styky. Její mise proto narážela na nezájem – americké Ministerstvo zahraničí ji přehlíželo a schůzky na vysoké úrovni se nemohla domoci. Weyman v příběhu ucítil šanci.
Jakmile se o váhání úřadů dozvěděl, přispěchal do hotelu za afghánskou princeznou s nevyžádanou nabídkou pomoci. Představil se jí jako důstojník námořnictva pověřený americkým Ministerstvem zahraničí, který má na starosti protokolární péči o významné zahraniční hosty.
Fatimě se omluvil za dosavadní chladné přijetí ve Washingtonu a složil jí poklonu: americká vláda prý její návštěvu samozřejmě vítá, došlo jen k nedorozumění, a on osobně zajistí nápravu. Princezna mu uvěřila.
Uvolnila dokonce značnou částku – 10 000 dolarů v hotovosti – aby mohl obdarovat vysoce postavené vládní úředníky a zajistit jí podporu tam, kde je třeba. Pro malý diplomatický sbor mladého asijského království nebylo uplácení cizích funkcionářů ničím neobvyklým; peníze putovaly Weymanovi bez velkých otázek.
Americký podvodník se chopil role prostředníka s plným nasazením. Peníze použil především na to, aby princezninu delegaci ohromil. Pronajal pro ni soukromý železniční vagón a nechal ho připojit k vlaku mířícímu do Washingtonu.
Afghánská delegace se tak do hlavního města dopravila v luxusu. Když potom přijela do Washingtonu, čekal už na ni v přepychovém hotelu Willard rezervovaný apartmán, samozřejmě také za princiny peníze. Weyman se postaral i o publicitu: o exotické návštěvě věděla brzy i společenská rubrika amerických listů.
Tím vytvořil tlak na oficiální místa – a dveře na ministerstvu zahraničí se nečekaně otevřely. Už 20. července 1921 se Fatima Sultana setkala s americkým ministrem zahraničí Charlesem Evansem Hughesem. O necelý týden později následovala dokonce schůzka s prezidentem Hardingem.
Weyman se držel po boku princezniny delegace jako samozvaný protokolář a tlumočník. Při setkáních s americkými státníky vystupoval v zapůjčené uniformě námořního důstojníka, náležitě ozdobený medailemi a odznaky. Podával pokyny tlumočníkům a sebejistě vstupoval do rozhovorů.
Oficiózní vystupování falešného důstojníka s orientálními hosty budilo respekt – a v některých přítomných také rozpaky. Skuteční úředníci na ministerstvu zahraničí začínali mít podezření, že s neznámým námořním „důstojníkem“ není něco v pořádku. Weyman se dopouštěl drobných přešlapů proti protokolu a navzdory veškeré snaze úplně neznal obvyklé postupy v komunikaci s Bílým domem. Vše ale proběhlo zdánlivě v pořádku a afghánská princezna odcházela spokojená – alespoň prozatím.
Krátce po audienci u prezidenta se totiž Weymanův smělý podnik zhroutil. Novináři, kteří o návštěvě Afghánců psali, zveřejnili i několik fotografií z Bílého domu. Na jednom snímku stál vedle prezidenta Hardinga a usmívající se princezny také jakýsi mladý náměstek v uniformě námořnictva.
Protokolární oddělení Ministerstva zahraničí v něm však svého člověka nepoznalo. Během několika dní se rozběhlo vyšetřování a Stanley Clifford Weyman – v novinových článcích záhy překřtěný na „princeznina poradce“ – byl formálně obviněn z podvodného vystupování jako federální úředník.
Soud mu vyčíslil i škodu: většinu z oněch vylákaných deseti tisíc dolarů sice investoval do cestování a luxusu pro princeznu, ale několik tisíc si ponechal a utratil pro sebe. V listopadu 1921 byl Weyman odsouzen k dvěma letům odnětí svobody.
Za mřížemi strávil většinu roku 1922 a 1923 – a získal proslulost jednoho z nejodvážnějších hochštaplerů své doby.
Královna Marie a falešný diplomat
Weymanovy předchozí kousky samozřejmě neunikly pozornosti veřejnosti. Jméno mladého podvodníka se objevovalo v novinách opakovaně a jeho historky fascinovaly i pobuřovaly.
Když se proto v roce 1926 chystala do Spojených států na oficiální návštěvu rumunská královna Marie, jeden newyorský bulvární deník dostal nápad: kontroverzního mistrovského imitátora využít pro vlastní účely. List New York Evening Graphic toužil získat s rumunskou panovnicí exkluzivní rozhovor, který by žádné jiné noviny neměly.
A Weyman znal způsoby, jak se k významným osobnostem dostat, byť ne zrovna legálně.
Po příjezdu královny do New Yorku oslovil Weyman členy její družiny s tím, že zastupuje americkou vládu. Tentokrát si pro tuto roli vypůjčil mimořádně vysoké postavení: vydával se za významného představitele amerického Ministerstva zahraničí.
Skutečným ministrem zahraničí byl tehdy Frank B. Kellogg, ale rumunská strana neměla důvod pochybovat o tom, že před ní stojí oprávněný vládní činitel. Falešný diplomat se objevil v hotelu za královnou Marií a vyptával se na její potřeby.
Zdvořile jí nabídl doprovod a asistenci při jednáních. Především jí však – z pozice údajného vládního činitele – navrhl poskytnout rozhovor americkému tisku, aby posílila podporu veřejnosti pro Rumunsko. Nastrojený podvodník v této roli uspěl: královna nabídku přijala a poskytla exkluzivní interview novináři Evening Graphicu.
Teprve s odstupem vyšlo najevo, že k osobnímu rozhovoru ji přiměl muž, který s americkou vládou neměl nic společného. List Graphic se ke kontroverzní metodě neochotně přiznal, ale výsledek – ceněný královnin rozhovor – už mu zůstal.
Weyman sám tentokrát vyvázl bez trestu. Svým šarmem dokázal přesvědčit i cynické novináře, že za drobný honorář odvedl dobrou službu.
Lékař filmové hvězdy
Ještě v témže roce 1926 stihl Weyman uplatnit svůj talent na další slavné osobnosti – tentokrát z prostředí Hollywoodu. Koncem srpna se New York zahalil do černé: na Manhattan dorazila rakev s ostatky filmové hvězdy Rudolpha Valentina.
Populární herec podlehl v pouhých 31 letech náhlé nemoci a zpráva o jeho smrti vyvolala senzaci. Po okázalém pohřbu v New Yorku mělo být Valentinovo tělo převezeno do Kalifornie, kde byl nakonec pohřben.
Do čela smutečního průvodu se staví herečka Pola Negri, Valentinova údajná snoubenka a známá filmová diva. Zdrcená Pola se během obřadu zhroutila a lékaři ji museli vynést ven na nosítkách – i to tehdy stálo v novinách.
Co však v davu přihlížejících neuniklo pozornosti Stanleyho Weymana, byla skutečnost, že Pola Negri zůstala po Valentinově smrti v New Yorku sama, daleko od domova, obklopená jen několika členy personálu. Pro vyhlášeného podvodníka to byla nečekaná příležitost, jak se opět vetřít do středu zájmu.
V následujících dnech se Weyman nechal slyšet, že byl pověřen jako osobní lékař a ošetřovatel Poly Negri. Zarmoucenou hvězdu kontaktoval a zalichotil jí, že se nabídl do jejích služeb – vzhledem k mdlobám, které prodělala na pohřbu.
Pola jeho přítomnost přijala. Weyman se usadil v jejím okolí a ihned začal budit rozruch. Z pozice „osobního lékaře“ slavné herečky vydával pravidelná tisková prohlášení o jejím zdravotním stavu, o průběhu truchlení i o tom, jakou léčbu Pola potřebuje.
Novináři měli plné ruce práce: zahrnoval je dramatickými detaily z blízkosti božské Poly a barvitě líčil, jak hvězda upadá střídavě do hysterických pláčů a klidných záchvatů smíření. Aby dodal svému působení důvěryhodnost, otevřel dokonce jakousi léčebnou poradnu spojenou s duchovním léčením v domě Rudolpha Valentina.
Vydával se nejen za osobního lékaře, ale i za odborníka na duchovní léčbu. Nabízel, že herečce uleví od žalu pomocí modliteb a drobných rituálů – a tisk měl o senzaci postaráno.
Po několika týdnech této nezvyklé estrády ale i v Hollywoodu začalo být jasné, že „osobní lékař“ je spíše pohotový manipulátor. Pola Negri se nakonec dozvěděla, kým Stanley Clifford Weyman ve skutečnosti je.
Noční portýr proti lupiči
Koncem 20. let se Weymanovo jméno v americkém tisku objevovalo stále méně. Éra velkých společenských skandálů se spolu s hospodářskou krizí vytratila a někdejší mistr převleků postupně zapadl do anonymity.
Živil se příležitostnými pracemi a údajně také psal články drobného společenského zpravodajství – tentokrát už pod svým pravým jménem. Z neklidného dobrodruha se stal stárnoucí muž, který stále častěji narážel na tíživou realitu.
Ještě v roce 1954 se pokusil o menší finanční podvod, když se snažil získat půjčku na opravu domu, který vůbec neexistoval. Soud se tehdy nechtěl nechat obměkčit jeho podivným vysvětlením ani údajnou pomateností a Weyman vyvázl jen s dalším záznamem v trestním rejstříku.
V srpnu 1960 už sedmdesátiletý Stanley Clifford Weyman pracoval jako noční portýr v jednom motelu v Yonkers ve státě New York. Po desítkách let fantastických eskapád vedl nenápadný život zaměstnance vrátnice, jehož úkolem bylo v tichosti hlídat klid hostů.
Právě tam ho ale dostihlo poslední osudové drama. V noci z 26. na 27. srpna 1960 do haly vtrhl ozbrojený lupič a požadoval po recepčním vydání tržby. Stařičký Weyman nezaváhal – pokusil se útočníka zpacifikovat, a ochránit tak nejen peníze, ale i kolegy a hosty v budově.
Strhla se krátká potyčka, při které zločinec vystřelil. Kulka zasáhla Weymana do hrudi. Zranění bylo smrtelné.
„Ten člověk v životě nadělal ledacos,“ okomentoval tragickou událost policejní detektiv obeznámený s Weymanovou neobvyklou minulostí, „ale co udělal tentokrát, to byl odvážný čin.“
https://en.wikipedia.org/wiki/Stanley_Clifford_Weyman
https://www.newyorker.com/magazine/1968/11/16/the-big-little-man-from-brooklyn
https://www.newyorker.com/magazine/1968/11/23/the-big-little-man-from-brooklyn-2
https://www.rferl.org/a/afghanistan-white-house-impersonator-princess-impostor/31252615.html
https://www.loc.gov/pictures/item/2016831048/
https://content.time.com/time/subscriber/article/0,33009,901438,00.html
https://www.atlasobscura.com/articles/imposter-brooklyn-weyman-clifford
https://www.futilitycloset.com/2006/02/05/who/
https://thememorypalace.us/episode-30-nee-weinberg/
