Záviš Kalandra přežil 5 let v nacistických lágrech. Komunisté ho pak pověsili s Miladou Horákovou

Záviš Kalandra se narodil v listopadu 1902 ve Frenštátu pod Radhoštěm. Přicházel na svět jako nejstarší ze čtyř dětí v rodině lékaře Břetislava Kalandry, který patřil mezi valašské přátele T. G. Masaryka.

Otec byl obětavý venkovský doktor: na Vsetíně, kam se rodina 1912 přestěhovala, si získal pověst muže, který nemajetným pacientům sám doplácí na léky. Silné sociální cítění vštípil i svému synovi. Záviš studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí a brzy ho přitahovaly pokrokové myšlenky.

Spolu s gymnaziálním spolužákem Oldřichem Peclem – budoucím účastníkem protinacistického odboje – založil levicový studentský klub a vydával odvážný školní časopis. Po maturitě odešli oba přátelé na Karlovu univerzitu do Prahy. Jejich cesty se tam rozdělily: Pecl studoval práva, Kalandra klasickou filologii a filozofii. Vysokoškolská studia dokončil roku 1927, ale k doktorskému titulu už nedospěl – spíše než akademická dráha ho lákala publicistika a revoluční politika.

Roku 1923, ve svých jedenadvaceti letech, vstoupil jako idealista do Komunistické strany Československa. Zapojuje se do činnosti komunistických spolků a brzy o sobě dává vědět i pero a talent. V roce 1928 se stává šéfredaktorem Rudého večerníku, za další rok už působí v téže pozici v hlavním stranickém listu Rudé právo. Mladý novinář má pověst bystrého intelektuála s všeobecným rozhledem a kritickým myšlením – a právě to se brzy ukáže být překážkou.

Na počátku 30. let se Kalandra několikrát dostává do sporu s dogmatiky kolem Klementa Gottwalda, tehdejšího lídra KSČ. Již v roce 1934 je zbaven redaktorských funkcí poté, co příkře zkritizoval stranickou linii vůči událostem v Rakousku za vlády kancléře Dollfusse.

Tehdy Kalandru před úplným pádem zachránilo jeho jméno historika: krátce po svém sesazení vydává odbornou práci Znamení Lipan, studie k 500. výročí bitvy u Lipan, jež vzbudila značný ohlas. Díky publicitě kolem této knihy mu soudruzi dočasně „odpustili“ a nechali ho pracovat jako redaktora kulturní rubriky (například v magazínu Tvorba). Bylo však zřejmé, že Kalandra se se svou zvídavostí a neústupností přestává do monolitní strany hodit.

K definitivnímu rozkolu mezi Kalandrou a komunistickou stranou došlo ve druhé polovině 30. let. V Moskvě právě vrcholily obávané procesy, v nichž stalinský režim likvidoval tzv. staré bolševiky – bývalé Leninovy spolubojovníky Kameněva, Zinovjeva, Bucharina a další. V srpnu 1936 proběhl první z veřejných monstrprocesů, založený na vynucených přiznáních k absurdním obviněním ze spiknutí. Mnozí komunisté na Západě nejprve uvěřili oficiální lži o údajné zradě sovětských představitelů, ale Záviš Kalandra nemohl mlčet.

Jako přesvědčený marxistický intelektuál označil moskevské procesy za tragickou frašku. Koncem roku 1936 zorganizoval protestní leták, který anonymně rozeslal abonentům Rudého práva, a společně s dalším novinářem (Jiřím Guttmannem) vydal v roce 1936 brožuru Odhalené tajemství moskevského procesu. Kalandrova otevřená kritika stalinského teroru byla pro vedení KSČ nepřijatelná. Ještě před vydáním zmíněné brožury byl v roce 1936 vyloučen ze strany a ocejchován jako „trockista“.

Ve skutečnosti Kalandra žádným ortodoxním stoupencem Trockého nebyl – ve svých postojích zůstával spíše nezávislým radikálním socialistou. Osobně se však znal s řadou exkomunistů ocitnuvších se na stejné „černé listině“. Patřil mezi ně i ekonom Wolfgang Salus, blízký přítel Lva Trockého, s nímž se Kalandra stýkal. Po roztržce s KSČ se Záviš Kalandra ocitá v izolaci od svých dosavadních soudruhů a hledá nové možnosti, jak bojovat proti fašismu a zároveň čelit stalinistické propagandě.

Roku 1937 založil s několika stejně smýšlejícími přáteli časopis Proletář, o rok později také Proletářské noviny – oboje ovšem vycházelo jen krátce a v malém nákladu. Stoupající nebezpečí nacismu přimělo Kalandru k přesvědčení, že odboj proti Hitlerovi musí spojit lidi napříč stranami. Od roku 1937 proto začal přispívat do nekomunistických periodik, například do beletrizovaného obrazového týdeníku Světozor nebo do demokraticky orientované revue Přítomnost redaktora Ferdinanda Peroutky.

Právě na stránkách Světozoru se v dubnu 1937 odehrál epizodní žert, v němž Kalandra s černým humorem předjímal svou vlastní budoucnost. Redakce připravila zvláštní aprílové číslo plné mystifikací a parodií. Kalandra do něj přispěl fotomontáží a fiktivním zpravodajstvím, které si utahovalo z paranoidního stylu stalinské propagandy.

Jedna z humorných koláží zobrazovala zatčení „nebezpečných zrádců“ a doprovázel ji text oznamující senzační odhalení: „Pata naší čacké GPU rozšlápla hnízdo jedovatých zmijí! Trockisti-teroristi-nihilisti jsou usvědčeni!“ stálo v článku stylizovaném jako oslavná zpráva sovětské tajné policie.

Autor satiry zašel ještě dál do absurdna – vymyslel bizarní doznání k vraždě středověkého krále: „Bandita Záviš Kalandra se doznal… že zavraždil Přemysla Otakara II. na Moravském poli!“ hlásil aprílový Světozor 1937, zatímco čtenáři mohli na fotografii vidět Kalandru „zkroušeně“ sedět v roli obžalovaného vedle uniformovaných důstojníků.

Tehdy šlo o nevinnou recesi – reálným stalinským procesům se ostatně zdály podobně vykonstruované obžaloby natolik groteskní, že je bylo možné jen parodovat. Nikdo z účastníků té mystifikace ovšem netušil, že za pár let se velmi podobný scénář naplní ve skutečnosti a Kalandru bude v propagandě nového režimu čekat úloha skutečného „zrádce“.

Politické spory s KSČ šly u Kalandry ruku v ruce s jeho širokými kulturními zájmy. Od studentských let byl vášnivým čtenářem filozofických i uměleckých textů. Zajímal se o dílo Arthura Schopenhauera, o Freudovu psychoanalýzu a okouzloval ho moderní umělecký směr – surrealismus.

Ve 30. letech se Kalandra přidal k Surrealistické skupině v Československu, vedené teoretikem Karlem Teigem. Přátelil se s ředitelem skupiny Teigem i dalšími avantgardními umělci a přispíval k popularizaci francouzských surrealistů.

Už roku 1935 publikoval esej Čin André Bretona, v níž rozebíral politickou odvahu zakladatele surrealismu. (Francouz André Breton se tehdy veřejně rozešel s komunisty na protest proti jejich kulturní diktatuře – což Kalandra jako levičák z Prahy chápal a oceňoval.) Surrealistická záliba v podvědomí a snech dovedla Kalandru i k novému úhlu pohledu na historii. Začal se věnovat studiu starých mýtů a náboženských představ.

V předvečer druhé světové války vytvořil obsáhlé dílo o pohanských kořenech české kultury. Rukopis knihy České pohanství však nestihl dokončit před okupací; první část dokonce zabavilo gestapo při domovní prohlídce. Kniha tak mohla vyjít až v roce 1947, když se Kalandra po válce vrátil k své vědecké práci. K surrealistickému období Záviše Kalandry patřil i odvážný pokus aplikovat Freudovy teorie – pracoval na studii Skutečnost snu, analýze snového světa. Tuto poslední práci už však dokončit nestačil.

Bezprostředně po nacistické okupaci Československa se Kalandra ocitl v ohrožení života. Měl příležitost odejít do exilu, ale rozhodl se zůstat v Protektorátu – nechtěl opustit svou rodinu, přátele a také svou ženu, výtvarnici Ludmilu Rambouskovou.

Pohyboval se v intelektuálních kruzích blízkých novinářce Mileně Jesenské, někdejší přítelkyni Franze Kafky. Podle pozdějších svědectví se Kalandra spolu s Jesenskou v roce 1939 zapojil do jedné z prvních odbojových skupin s názvem „V boj“, která pomáhala ohroženým lidem prchat přes hranice do Polska.

Německé gestapo o této ilegální činnosti naštěstí nejprve nevědělo. Samotné Kalandrovy politické postoje však stačily k tomu, aby byl mezi prvními zatčenými intelektuály. Dne 5. září 1939 – půl roku po okupaci – byl Záviš Kalandra zatčen. Nacisté ho uvěznili kvůli jeho komunistické minulosti a publicistické pověsti. Zpočátku prošel výslechy a káznicí v Praze na Pankráci, ale už v roce 1940 byl transportován do Říše.

Bez soudu a bez termínu propuštění putoval po několika koncentračních táborech. Drsný žalářní kruh se uzavřel na dlouhých pět a půl roku. Kalandra byl vězněn nejprve v táboře Sachsenhausen nedaleko Berlína, později v bavorské káznici Flossenbürg a v roce 1944 skončil v koncentračním táboře Ravensbrück. Zde se na sklonku války ocitl dokonce ve stejné věznici jako Milena Jesenská – ta tam však v květnu 1944 zemřela na nemocné srdce a vyčerpání.

Kalandra přežil, přestože i jemu ke konci války hrozila smrt. V únoru 1945 byl převezen zpět do Sachsenhausenu a během evakuace tábora se dostal do „pochodu smrti“ směrem na západ. Dne 3. května 1945, pár dní před kapitulací Německa, zastihla vězně po cestě spojenecká vojska. Záviš Kalandra se ocitl na svobodě – vysílený, ale živý – a vrátil se pěšky zpátky do Prahy. Na rozdíl od mnoha svých druhů z koncentráků přežil nacistické běsnění. Neměl však tušit, že mu osud v jeho vlasti chystá další tragickou zkoušku.

Po osvobození Československa v květnu 1945 se Záviš Kalandra pokusil začít nový život mimo politiku. Fyzicky se zotavoval z let strávených v lágrech a duševně navzdory všemu neztratil energii – hned po válce se pustil do dokončení svého vědeckého díla České pohanství, které vyšlo v roce 1947. 

Historik Kalandra plánoval věnovat se už jen literatuře, filozofii a výzkumu. Bývalí známí však později vzpomínali, že se s komunistickou ideologií tehdy rozešel jednou provždy.

Zblízka viděl, co dokáže totalitní systém, a otevřeně varoval před „Sověty a jejich pomstychtivostí“. Aktivní politika ho už nelákala, k KSČ necítil nic než odpor. Názorově se přiblížil spíše nekomunistické levici – okruhu sociálních a národních socialistů, kteří v roce 1945 opět legálně působili.

Svými články přispíval do periodik Československé strany národně socialistické. O své zkušenosti s bolševismem psal raději pod pseudonymem: například roku 1946 publikoval pod jménem František Kohout brožuru Socialisté a antisemitismus.

Únor 1948 však Kalandrovy naděje definitivně pohřbil. Komunistický převrat nastolil režim, který se rychle vracel k osvědčeným stalinistickým metodám – k likvidaci odpůrců i domnělých zrádců. Záviš Kalandra byl od února 1948 veden jako „nespolehlivá osoba“. Všechny nekomunistické časopisy byly zakázány a pro člověka s jeho minulostí nebylo v nových kulturních institucích místo. Kalandra se stáhl do ústraní a živil se znovu jako spisovatel a překladatel na volné noze.

Jenže bezpečnostní složky na něj nezapomněly. Jako bývalý komunista-odpadlík a známý kritik stalinských procesů byl pro nové pány země nepřítelem číslo 1. Svými styky navíc spadal do širokého okruhu lidí kolem Milady Horákové – předválečné feministky a političky národně socialistické strany, kterou komunisté vinili ze „spiknutí proti republice“. 21. září 1949 byl Záviš Kalandra zatčen Státní bezpečností. V té době režim sbíral desítky skutečných i domnělých odpůrců, aby zinscenoval exemplární politický proces.

Kalandra se ocitl ve vyšetřovací vazbě společně s Miladou Horákovou, Oldřichem Peclem a dalšími obviněnými. Tehdy se po letech znovu potkal se svým dávným přítelem z valašského gymnázia – advokátem Oldřichem Peclem. Oba kdysi spojovalo levicové zaujetí pro spravedlnost, teď se shledali jako spoluvězni obvinění z velezrady.

V červnu 1950 proběhl v Praze první z velkých vykonstruovaných procesů proti „vnitřním nepřátelům“ komunistického režimu. Soudní přelíčení s Horákovou a spol. bylo přísně zrežírováno a propagačně využito v tisku, rozhlase i týdeníku. Záviš Kalandra vystupoval jako jeden z 12 souzených; v propagandě mu vyhradili roli intelektuála-zrádce a ideologa spiknutí. V obžalobě byl kladen na roveň údajným exilovým agentům placeným západními rozvědkami.

Po měsících izolace a tvrdých výslechů stál Kalandra v soudní síni jako zlomený muž. Stejně jako ostatní nakonec před soudem „doznal vinu“ v souladu se scénářem StB. Svým věznitelům podepsal absurdní výpověď, podle níž se prý společně s Miladou Horákovou a dalšími zapojil do tajuplné organizace řízené z ciziny a plánoval svržení režimu. Hlavní líčení probíhalo od 31. května do 8. června 1950 před Státním soudem v Praze a bylo demonstrativně veřejné.

Z Kalandry se tak – proti jeho vůli – stala tvář nepřítele: v hledišti seděli vybraní „zástupci dělnického lidu“, kteří měli dávat najevo rozhořčení, a rozhlasové mikrofony přenášely do éteru úryvky z procesu. Když padl rozsudek, nebral zřetel na skutečné skutky ani zásluhy obžalovaných, ale na potřebu zastrašit společnost. Milada Horáková, Oldřich Pecl, Jan Buchal a Záviš Kalandra byli odsouzeni k trestu smrti provazem.

Za zdmi pankrácké věznice mezitím odsouzenci čekali téměř tři týdny na rozhodnutí o případné milosti. Záviš Kalandra a další poslali dopisy k prezidentu Klementu Gottwaldovi s pokornou žádostí o život – Kalandra připomínal svůj podlomený zdravotní stav po koncentrácích a zavrhoval svá předešlá „pochybení“. Bylo to však marné. Gottwald podepsal 26. června 1950 zamítavé stanovisko. Noc na 27. června byla poslední nocí Záviše Kalandry.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1vi%C5%A1_Kalandra

https://www.forum24.cz/levicovy-intelektual-zavis-kalandra-byl-popraven-komunisty

https://posledniadresa.cz/www/Names/Name/34

https://www.denik.cz/z_domova/smrt-historika-poprava-kalandra-komuniste-20200626.html

https://www.osobnostivalasska.cz/osobnost/zavis-kalandra/

https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/zavis-kalandra-politicky-proces-komuniste-vyroci-smrt.A200626_151450_zlin-zpravy_ras