Článek
Večer sedíme s partnerkou na gauči v bytě v nájmu a já bezmyšlenkovitě sjíždím Instagram. V posledních týdnech se mi feed zaplnil videi různých finančních „expertů“. Najednou na mě vyskočí chlápek v saku s dramatickým titulkem: „V roce 2035 bude 1+kk v Praze za 10 milionů.“ V hlase má skoro paniku, mluví o tom, že kdo nekoupí byt teď, už nemá šanci. Znejistím. Začnu v hlavě přepočítávat svoje úspory, výplatu, všechno. Rázem se cítím úplně pozadu. Ukážu video partnerce, ona se na to chvíli dívá a jen řekne: „Prosím tě, ti hlavně prodávají svoje kurzy. Neber to tak vážně.“ Ale ta věta „kdo nekoupí teď, má smůlu“ mi pořád běží hlavou.
Od kancelářských debat k lekci od rodičů
Druhý den u oběda v práci vytáhne kolega přesně tohle téma. Prý na něj vyskočilo nějaké video o tom, jak bydlení brzy úplně přestane být dostupné. Začneme probírat hypotéky, platy, jak dlouho by člověk musel šetřit na akontaci, aby „stihl vlak“. Oba z toho máme blbou náladu, i když se tomu zároveň trochu smějeme. Odpoledne, když mám chvíli klid, tajně otevírám realitní servery a projíždím nabídky v Praze. Ceny jsou samozřejmě vysoké, ale pořád to nejsou ty extrémní částky z videí. Přesto pořád pochybuju. Začnu přemýšlet, jak moc jsou ty instagramové předpovědi vlastně seriózní a jak moc jen hrají na emoce.
O víkendu jedeme s partnerkou k mým rodičům. U kávy mezi řečí poznamenám, že za pár let bude podle „expertů“ garsonka za deset milionů. Máma se nejdřív zasměje a zeptá se, jestli tomu fakt věřím. Pak začne vyprávět, jak jim kdysi všichni říkali, že kdo nekoupí byt hned po revoluci, už nikdy nic cenově rozumného nesežene. A jak se od té doby situace na trhu několikrát změnila, šly nahoru sazby, pak zase dolů a chvíli se skoro neprodávalo nic. Táta se hned chytne a začne vysvětlovat, že ceny ani platy nerostou rovnoměrně, ale střídají se období růstu a poklesu, a že jedno velké číslo v titulku realitu vždycky zjednodušuje. Poslouchám je a začíná mi být trochu trapně, že jsem to video bral tak doslova, skoro jako nějaké proroctví.
Když místo paniky přijde kalkulačka a Excel
Stejně mě to ale nenechá úplně klidného. Rozhodnu se, že si aspoň zjistím, jak na tom doopravdy jsem. Domluvím si v bance schůzku „jen orientačně“, sám sobě to takhle omluvím. Poradce se mnou projde můj příjem, úspory, ptá se na to, jak si představuju příští roky. Pak mi ukáže modelové výpočty hypotéky: kolik bych si zhruba mohl půjčit, jaká by byla splátka při současných sazbách a co by se stalo, kdyby sazby ještě stouply nebo naopak klesly. Neříká mi, že to bude snadné, ale ani nepotvrzuje apokalypsu typu „kdo nekoupí letos, má smůlu navždy“. Poprvé mám před sebou konkrétní čísla, ne jen dramatický titulek.
Když přijdu domů, otevřu si notebook a pustím si Excel. Zkusím si nahrubo namodelovat různé scénáře. Co když budu měsíčně odkládat o něco víc, co když mi časem trochu poroste plat, co když ceny porostou podobným tempem jako poslední roky. Zjistím, že byt v centru Prahy je pro mě asi nereálný cíl, aspoň v dohledné době. Ale širší centrum nebo jiná lokalita už nevypadá tak nedostupně. Najednou to není pocit absolutní beznaděje, ale spíš něco, co se dá aspoň trochu ovlivnit. Vidím rozdíl mezi tím, když budu šetřit o dva tisíce měsíčně víc, nebo míň. Dojde mi, že to není tak černobílé jako jedna věta „1+kk za 10 milionů“.
Méně doomscrollingu, víc klidu a vlastních plánů
Pak se vrátím k tomu, co mě do toho všeho vlastně přivedlo. K sociálním sítím. Postupně začnu svůj feed pročišťovat. Přestanu sledovat nejhlasitější účty, kde se v každém videu mluví o „poslední šanci“ a používají se slova jako katastrofa a kolaps trhu. Nechám si jen pár profilů, kde lidi otevřeně sdílejí svoje rozpočty, zkušenosti s hypotékou i to, co se nepovedlo. Bez strašení a zaručených předpovědí. Po pár týdnech si všimnu, že večer už nemám takovou potřebu doomscrollovat a porovnávat se s cizími „investory“ a jejich portfolii. Tlak, že něco zásadního promeškávám, začne pomalu mizet.
O pár měsíců později jdu s partnerkou kolem novostavby na okraji města. Zastavíme se u billboardu s cenami bytů a jen tak z legrace si ho vyfotíme. Bavíme se o tom, kolik bychom ještě museli našetřit, co by pro nás znamenalo dojíždění, jestli bychom se tam cítili dobře. Zároveň řešíme, jestli nám v téhle životní fázi nedává větší smysl ještě nějakou dobu zůstat v nájmu a mít trochu větší volnost. Uvědomuju si, že mám pořád respekt k cenám bydlení a k tomu, jak rychle se všechno mění, ale už mě to neparalyzuje. V hlavě si spíš promýšlím konkrétní kroky, které můžu dělat teď. A říkám si, že je pro mě lepší dělat malé reálné kroky podle svých možností, než žít ve strachu z předpovědí lidí z Instagramu, kteří o mně nic nevědí.
