Článek
Když jsem ho držela naposledy za ruku
Seděla jsem v tichu dětského pokoje a měla pocit, že se mi zhroutil celý svět. Vzduch byl těžký, dýchalo se mi těžko a jediný zvuk byl tlumené tikání hodin. Můj syn Vojta spal klidně, ale já v nitru tušila, že je něco špatně.
Nikdy jsem dřív necítila takový strach – byl hluboký, mrazivý a zoufalý zároveň. Ten pocit nejistoty se mi zadíral pod kůži a nedokázala jsem myslet na nic jiného.
Ta nečekaná noc, která změnila všechno
„Mami, mě bolí hlava,“ zašeptal Vojta sotva slyšitelně. Pohladila jsem ho po vlasech a doufala, že za chvíli bude všechno v pořádku. Ale v očích měl takovou zvláštní prázdnotu, která mě vyděsila.
Moje srdce bušilo jako o závod a ruce se mi třásly, když jsem sahala po telefonu, abych zavolala sanitku. Přála jsem si, aby to byla jen zbytečná obava, věděla jsem ale, že už nic nebude jako dřív.
V čekárně, kde se minuty táhly jako hodiny
V nemocnici se ze mě stala socha. Nepamatuji si, kdo mě uklidňoval, kdo stál vedle mě, kdo mi podával vodu.
Jen vím, že jsem se modlila, ačkoliv jsem už dávno v Boha nevěřila. Doktoři mi řekli, že šance je malá. Chtěla jsem křičet, prosit je, aby něco udělali – cokoliv! „Musíme čekat,“ pronesla doktorka.
Nejtěžší ráno mého života
Když jsem ráno otevřela oči, nevěděla jsem, jestli se mi to všechno jen zdálo. Šla jsem chodbou a před každými dveřmi se mi hroutil žaludek.
Pak jsem ho uviděla, byl tak neuvěřitelně malý a klidný. Nedokázala jsem zadržet slzy. Hladila jsem jeho ruku a přála si, aby se probudil a vyběhl smát se domů, jako každý den.
To bolestivé prázdno
Prázdno, které po Vojtovi zůstalo, nedokáže nic a nikdo zaplnit. Každý jeho smích, každá drobná hádka, každý večer, kdy jsme si četli pohádku… To všechno se mi teď přehrává hlavou.
A já si připadám, jako by ty vzpomínky někdo ostřil a řezaly mě dovnitř. Vím, že bych pro jednu jedinou minutu dala nevím co.
Říkám si, co jsem nestihla
Pořád si vyčítám: Proč jsem mu častěji neřekla, jak moc ho miluju? Proč jsem někdy radši neodložila telefon a místo toho s ním neskákala v dešti po kalužích?
Myslela jsem si, že mám na všechno čas. Chybí mi ty obyčejné dny, kdy se všechno zdálo samozřejmé. Už vím, že nikdy nemůžu obejmout svoje dítě moc často.
Vzpomínky, které nikdy nezmizí
Dneska mám doma krabici, kam si ukládám Vojtovy vtipné hlášky, obrázky, oblíbeného plyšáka. S každým listem se mi rozbuší srdce, někdy se i pousměju.
„Tohle byl jeho výtvor? Tomu se ani nechce věřit,“ povzdechne si občas můj muž, když prohlíží ty poklady se mnou. Společně vzpomínáme, jak jsme cestou do školky zpívali o sto šest a sousedé nám říkali, že jsme nejhlučnější rodina v ulici.
Co jsem pochopila ze své bolesti
Teď už vím, že skutečné dary nejsou v krabicích, ale ve společných chvílích. Dřív jsem si lámala hlavu, zda mu mám koupit lepší kolo, víc hraček, dražší dovolenou.
Teď mi stačí vzpomenout si na obyčejné večery, kdy jsme si jen tak povídali, smáli se nesmyslům a hladili se před spaním. Opravdové štěstí je krutě křehké.
Když mluvím s dcerou před spaním
Moje dcera Anička teď nespustí oči ze mě. Vím, že i ona vnímá bolest ztráty brášky. Každý večer ji objímám víc než dřív.
„Mami, myslíš, že na nás Vojta někde čeká?“ „Určitě, Aničko. A určitě by chtěl, abychom tenhle večer měli zase veselý.“ Bylo cítit, že to pro ni něco znamená. Tahle blízkost je pro nás vzácná.
Nikdy už nevezmu nic jako samozřejmost
Slíbila jsem si, že už nikdy neodložím to, co je opravdu důležité. Když mi teď Anička něco vypráví, poslouchám ji na sto procent.
Když mě chce obejmout, nechám všeho. To, co máme dnes, může být zítra pryč. Každé „mám tě ráda“ může být poslední. A to vím až příliš dobře.
Zdroj:
Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
