Článek
Jela jsem z práce po dálnici domů, takové to pozdní odpoledne, kdy je provoz hustý, ale pořád docela plynulý. Byla jsem v levém pruhu, předjížděla jsem kolonu kamionů a měla nastavený tempomat na povolenou rychlost plus pár kilometrů navíc. Víc jsem řešila, co jsem nestihla v práci, než samotnou jízdu. Přede mnou kamion, vedle mě svodidla, za mnou několik aut v pravém pruhu. Všechno taková obyčejná rutina, u které člověk skoro vypne. Až do okamžiku, kdy se mi ve zpětném zrcátku objevila dvě světla, která byla podezřele blízko.
Když vám někdo visí na nárazníku
Najednou se těsně za mnou objevilo nízké tmavé auto, které mi opravdu jelo skoro na nárazníku. Vůbec jsem ho předtím neviděla, prostě se tam objevilo. Hned mě začal agresivně problikávat dálkovými světly, přitom bylo ještě dost světla a já měla před sebou stále kamion. Nebylo kam uhnout. Cítila jsem, jak se mi zvedá adrenalin, a zároveň mě to neskutečně štvalo. Kvůli pár vteřinám. V duchu jsem si říkala: „Klid, prostě dojedu to předjetí a pak se zařadím doprava.“ Jenže bylo jasné, že trpělivost není jeho silná stránka. Světla za mnou blikala pořád dokola a auto bylo tak blízko, že jsem skoro neviděla jeho kapotu.
V momentě, kdy jsem byla zhruba na úrovni kabiny toho kamionu, ten sedan za mnou ještě víc zrychlil. Rychle přejel do pravého pruhu, jen jsem ho periferně zahlédla vpravo v zrcátku, a okamžitě se začal vracet přede mě. Tak těsně, že jsem měla pocit, že mě prostě vytlačí z pruhu, když neuhnu. Instinktivně jsem ubrala plyn a chytla volant oběma rukama. V tu chvíli už jsem neřešila, kdo má pravdu, jen to, aby do mě nenarazil. Radši jsem mu dala prostor, než abych tam na pár metrech zkoušela něco dokazovat. Měla jsem stažený žaludek a v duchu jsem nadávala, ale nahlas jsem byla potichu. Všimla jsem si, že i auta kolem začínají brzdit a někdo na něj dokonce zatroubil. Nebyla jsem jediná, komu ten manévr přišel přes čáru.
Z bezmoci k modrým majákům během vteřin
Když byl přede mnou, prudce přidal a pokračoval v tom stylu dál. Dojel další auto v levém pruhu, zase jel těsně za jeho nárazníkem a problikával ho dálkovými, jako by mu celá dálnice patřila. Po pár vteřinách zmizel o kus vepředu. Já jsem se mezitím konečně zařadila zpátky do pravého pruhu a snažila se uklidnit. Zhluboka jsem dýchala a říkala si, že jsem to radši udělala takhle, i když jsem byla pořád hodně naštvaná. Napadlo mě, jestli jsem si neměla zapamatovat jeho značku, ale už byl moc daleko a já jsem ji stejně nestihla pořádně přečíst. V autě bylo ticho, jen rádio hrálo potichu nějakou písničku, kterou jsem ani nevnímala. Cítila jsem směs úlevy, že se nic nestalo, a bezmoci z toho, že za tohle člověk většinou nijak nezaplatí.
Asi po půl minutě jsem si všimla něčeho zvláštního v dálce. Z pravého pruhu se docela nenápadné šedé kombi rychle přesunulo do levého. Nevěnovala bych tomu pozornost, kdyby se mu najednou za čelním sklem nerozblikaly modré majáky. Došlo mi, že to bude nejspíš civilní policie, a úplně jsem zpozorněla. Kombi se během chvilky přiblížilo těsně za toho agresivního řidiče, krátce na něj zablikalo modrými světly a on musel okamžitě zpomalit a zařadit doprava. Všechno se odehrálo strašně rychle, skoro jsem měla pocit, jako by tam na něj čekali, i když vím, že je to náhoda.
Sledovala jsem, jak oba zajedou na odstavný pruh a zastaví. Provoz kolem nich se trochu rozestoupil, lidi se drželi spíš uprostřed nebo vlevo, ale nikdo nepanikařil. Viděla jsem, jak z toho kombíku vystupuje policista v reflexní vestě a jde směrem k sedanu. V hlavě jsem si představovala, jak asi vypadá konverzace u okénka a jakou má ten policajt po celém dni náladu. Přišlo mi, že napětí, které jsem ještě před chvílí cítila, vystřídalo tiché pobavení. Několik aut kolem mě trochu zpomalilo, jako by všichni chtěli vidět, co bude dál, ale nikdo nezastavoval, jelo se normálně. Ulevilo se mi. Cítila jsem zadostiučinění a v duchu jsem si říkala, že aspoň tentokrát tenhle styl jízdy nezůstal bez následků. A že možná tomu řidiči na chvíli dojde, že to, co dělá ostatním na silnici, není jen neškodné zkracování času.
