Článek
Seděla jsem v pátek odpoledne u počítače a jen zírala do monitoru. Byla jsem po celém týdnu vyřízená a v hlavě mi pořád dokola běžela ranní hádka s přítelem kvůli penězům na dárky. V kanceláři se ale neřešilo nic jiného než vánoční večírek, který nás čekal večer v jedné restauraci v centru. Mně se tam upřímně vůbec nechtělo. Zároveň jsem věděla, že šéfová to bere skoro jako povinnou akci, mluvila o tom už od listopadu. Přesvědčovala jsem sama sebe, že když půjdu, aspoň na chvíli vypnu hlavu, uvidím kolegy i jinak než u prezentací a snad se mi aspoň trochu zvedne nálada.
Jak dvě skleničky změnily celý večer
Do restaurace jsem dorazila někdy po sedmé. U vchodu blikala světýlka, na stolech byly chlebíčky a hned mi do ruky strčili prosecco. Vzala jsem si ho skoro automaticky s tím, že si dám dvě, tři skleničky a půjdu domů. Než jsem se vůbec rozkoukala, měla jsem v sobě první prosecco, pak další a k večeři víno. Kolega z vedlejšího týmu mi objednal panáka „na kuráž“ a já si řekla, že jeden mi neublíží. Cítila jsem, jak se mi s každým douškem ulevuje, jako by se ranní hádka odsouvala někam dozadu. Najednou jsem se smála i blbým firemním vtipům a všechno působilo nějak lehčí. Měla jsem pocit, že aspoň na chvíli nemusím nic řešit, a v tu chvíli jsem v tom chtěla zůstat co nejdéle.
Později večer už jsem vůbec neměla přehled o tom, kolik jsem vypila. Skleničky se míchaly, někdo mi pořád něco doléval, já se smála a tancovala s kolegy. Přidala jsem se k řečem o šéfové, které se rozjely u baru, a sama přihodila jedovatou poznámku, kterou bych střízlivá nikdy neřekla. Všichni se smáli, tak jsem měla pocit, že je to vlastně vtipné a „upřímné“. Jeden kolega se kolem mě začal motat víc než jindy, pořád mě zval na parket, tancovali jsme čím dál blíž u sebe. Venku před restaurací mě najednou obejmul a políbil. Místo toho, abych ucukla, jsem jenom zůstala stát. V té chvíli mi lichotilo, že o mě někdo takhle stojí. Z toho, co bylo potom, mám jen útržky. Kolegyně, jak mě strká do taxíku se slovy, že mě radši pošle domů. Jak mi cpe do ruky kabelku. Hlasitý smích. A pak už nic.
Kocovina, fotka v mobilu a hanba
Ráno jsem se probudila doma, v oblečení, s příšernou bolestí hlavy. Chvíli mi trvalo pochopit, kde vlastně jsem a jak jsem se dostala do postele. V předsíni rozházené boty, kabelka vysypaná na zemi. V kuchyni jsem slyšela hluk, tak jsem tam šla. Přítel seděl u stolu, pil kafe a jen na mě krátce, tvrdě pohlédl. Nic neřekl a to ticho mezi námi bylo horší než křik. Vzala jsem do ruky mobil a uviděla několik zpráv od kolegyně, jak mě včera musela skoro dotáhnout k taxíku a jestli jsem dojela v pohodě. A pak jednu fotku – rozmazanou, ale úplně stačilo, že na ní bylo vidět, jak se před restaurací líbám s kolegou. V tu chvíli se mi žaludek sevřel a všechno se mi začalo vracet. Stála jsem v kuchyni, přítel mlčel, já koukala na ten obrázek v telefonu a měla pocit, že bych nejradši zmizela.
V práci byla další dny úplně jiná atmosféra než obvykle. Lidi se mnou mluvili nějak opatrně, někteří se mi spíš vyhýbali pohledem, jiní se křenili, když si mysleli, že je nevidím. Od jedné kolegyně jsem bokem zaslechla, že „to, co se dělo před restaurací“, se už probíralo v kuchyňce a že pár lidí vidělo tu fotku. Ten kolega, se kterým jsem se líbala, se ke mně choval na oko normálně, ale oba jsme věděli, že normální to není. Bylo mezi námi trapné ticho a napětí, které nešlo přebít krátkým small talkem u kávovaru. Šéfová si mě zavolala do kanceláře. Nenápadně se mě zeptala, jestli je všechno v pořádku, a připomněla mi, že bych si příště měla dávat pozor, co a před kým říkám, protože pár mých večírkových poznámek už stihlo oběhnout kancelář. Když jsem z její kanceláře odcházela, cítila jsem se poníženě a došlo mi, že tohle není jen trapas, ale něco, co může ovlivnit, jak mě v práci berou.
Ticho doma, ultimátum a nové hranice
Doma to nebylo o moc lepší. S přítelem jsme spolu další dny skoro nemluvili. V bytě bylo pořád stejné ticho jako to sobotní ráno, jen už nebylo tak napjaté, spíš unavené. Párkrát se mě zeptal, co se přesně dělo, a já to shazovala na to, že jsem byla opilá a „o nic nešlo“. Viděla jsem, že mi nevěří, ale stejně jsem doufala, že to nějak vyšumí. Nevyšumělo. Jednou večer jsme seděli v obýváku, televize běžela potichu na pozadí, a on se mě klidně, ale tvrdě zeptal, co se přesně stalo. Poprvé jsem přestala uhýbat a řekla mu, že jsem to s alkoholem úplně nezvládla a že ten polibek nebyl jen „sranda“.
Nakonec jsme se domluvili, že pokud spolu chceme být dál, budu si muset nastavit nějaké hranice. Třeba na podobných akcích nepít vůbec nebo odejít dřív, než se z toho stane „divočina“. Nezní to nijak hrdinsky, spíš dost prakticky, ale pro mě to bylo poprvé, kdy jsem si přiznala, že se mi alkohol může vymknout z ruky. Od té doby, když slyším „vánoční večírek“, nevybaví se mi jen alkohol a smích, ale hlavně to ticho, které potom doma i v práci následovalo. Chtěla bych na to zapomenout, ale zároveň vím, že právě ten pocit mi připomíná, že si musím dávat pozor a některé hranice už znovu nepřekročit.
