Článek
Když jsem to ráno vezla auto do servisu, neřešila jsem nic zásadního. Poslední týden něco divně hučelo, a tak jsem si řekla, že spojím výměnu oleje s kontrolou před technickou. Tenhle malý rodinný servis mám pár minut od práce, jezdím tam už roky a vždycky jsem měla pocit, že jsem „jejich stálice“. Mechanik mi nabídl kafe, chvíli jsme prohodili pár slov a pak řekl, ať tam auto nechám dva dny, že se na to podívají pořádně. Bez váhání jsem mu podala klíče. Měla jsem pocit, že to tam znám a že jsem v bezpečí. Do práce jsem jela tramvají a vůbec mě nenapadlo, že je to naposledy, co jsem k nim auto přivezla v klidu.
Telefonát, který změnil obyčejnou návštěvu servisu
Druhý den odpoledne mi volal. Hned jak jsem slyšela jeho hlas, znervózněla jsem. Byl vážný, skoro až nepříjemně formální. Řekl, že „to nebude jen tak“ a že by bylo lepší, kdybych se zastavila osobně, že mi to vysvětlí na místě. Žádné detaily, žádné „nebojte, to se spraví“. Jen neurčité věty, které ve mně vyvolaly víc otázek než odpovědí. V hlavě mi běželo všechno možné – turbo, spojka, něco dražšího, ale pořád v mezích toho, že to prostě zaplatím a pojedu dál. Zavolala jsem příteli, že asi bude něco s autem, a domluvili jsme se, že pro mě zítra přijede přímo do servisu. V té chvíli jsem to brala jako trochu nepříjemnou, ale pořád běžnou situaci.
Další den jsem vešla na dvůr a všimla si, že moje auto stojí venku s otevřenou kapotou. Zvenku vypadalo normálně, jen bylo vidět, že pod kapotou něco sundali. To mě paradoxně trochu uklidnilo – říkala jsem si, že kdyby to bylo opravdu špatné, vypadalo by to asi hůř. Mechanik mě ale hned odvedl dozadu, k pracovnímu stolu. Tam leželo pár zaolejovaných kusů kovu, o kterých mi oznámil, že jsou z mého motoru. Začal mluvit o tom, že mám zadřený motor, že to prý nějakou dobu jezdilo, než se to projevilo, a že je vůbec s podivem, že jsem ještě dojela. Stála jsem tam, dívala se na ty kusy kovu a snažila se je spojit s autem, se kterým jsem normálně jezdila do práce. Žádná velká změna předtím, jen to hučení. To bylo všechno.
Když se z důvěry stane past bez výběru
Zeptala jsem se ho, jak je vůbec možné, že je motor zadřený, když pravidelně měním olej, většinou právě u nich. Najednou začal mluvit mnohem neurčitěji. Něco o tom, že „to se stává“, že se to mohlo projevit až časem, že to nikdo dopředu nepozná. Mezi řečí zmínil, že motor už museli částečně rozebrat, aby na to přišli – sundat vršek motoru a pár dalších dílů – a že to samozřejmě nebylo zadarmo. Pak dodal, že oprava by vyšla minimálně na čtyřicet tisíc, možná víc, a že u tak starého auta se to prostě nevyplatí. V tu chvíli mi došlo, že o zásadním zásahu do auta mluví jako o hotové věci. Nikdo se mě předem nezeptal, jestli s tím souhlasím. Prostě to udělali a teď mi to předkládali jako hotový fakt.
Snažila jsem se zůstat věcná a zeptala jsem se, proč mi nevolali, než motor rozebrali. Proč mi neřekli, co plánují dělat, a nezeptali se, jestli s tím souhlasím, zvlášť když to stojí tolik peněz. Mávnul rukou a řekl, že „to tak dělají vždycky“, že přece museli zjistit rozsah poškození, a že bych tomu stejně prý nerozuměla. Pak mi nabídl dvě možnosti: buď zaplatím drahou opravu, nebo mi auto vykoupí za směšnou částku na náhradní díly, abych „s tím neměla starosti“. V tu chvíli jsem začala mít silný pocit, že mě tlačí do kouta a že tohle celé mají připravené.
Odmítnutí, napětí a snaha vzít kontrolu
Řekla jsem mu, že si to potřebuju promyslet a že chci mít rozpočet písemně. V tu chvíli z něj spadla ta původní ochota. Reagoval podrážděně, zopakoval, že auto v tomhle stavu stejně nikam neodjede, jako by mi naznačoval, že vlastně nemám na výběr. Mezitím přijel přítel a rovnou se zeptal na přesné položky: co přesně dělali, kolik hodin práce, proč mi nikdo předem nesdělil nějakou cenovou hranici, přes kterou nepůjdou bez mého souhlasu. Bylo to čím dál nepříjemnější. Mechanik už nebyl ten milý chlapík od ranního kafe. Několikrát zopakoval, že „tohle auto je prostě na odpis“ a tvářil se, že jsme naivní, když o tom chceme vůbec diskutovat. V tu chvíli mi definitivně došlo, že jim už věřit nemůžu.
Nakonec jsem mu řekla, že u nich opravu dělat nebudu. Že chci zaplatit jen to, na čem jsme byli původně domluvení: výměnu oleje, základní diagnostiku a kontrolu před technickou. Rozebírání motoru bez mého souhlasu platit nechci. Zkusil ještě jednou zatlačit, že když si auto nechám odtáhnout jinam, stejně mi řeknou to samé, jen za víc peněz. V tu chvíli už to se mnou ale nehnulo. Byla jsem unavená, naštvaná a zklamaná. Zaplatila jsem částku, kterou mi napsal na fakturu, i když jsem měla pocit, že část je navíc. Neměla jsem už sílu se hádat, chtěla jsem jen dostat auto pryč.
Domluvila jsem si odtah do jiného servisu, který mi doporučil kolega z práce. Když jsem odcházela z jejich dvora, cítila jsem vztek, bezmoc a zklamání. V hlavě jsem si přehrávala, kdy přesně se z „mého jistého servisu“ stalo místo, kde mám pocit, že jsem někdo, koho je snadné využít. Dlouho jsem měla tendenci jim věřit, neptat se moc a spoléhat se na to, že „oni vědí“. Ten den mi došlo, jak důležité je trvat na svém, chtít věci vysvětlit a nenechat se tlačit do rozhodnutí, která jsou výhodná hlavně pro někoho jiného, ne pro mě.
