Článek
K babičce na sídliště jsme přijížděli každý Štědrý den odpoledne, byl to rok co rok stejný zvyk. Letos mi bylo sedmnáct a v hlavě jsem měla hlavně autoškolu. Věděla jsem, že babička má tradici dávat všem vnoučatům stejný dárek, většinou obálku s penězi, takže jsem docela jistě počítala s tím, že část použiju na řidičák. V obýváku už seděli bratranci a sestřenice, smáli se a po očku koukali na hromádku dárků pod stromkem. Já si automaticky sedla blíž k babičce, do kuchyně, kde se chystaly chlebíčky a salát. Podávala jsem jí talíře, krájela rohlíky a cítila jsem se tak nějak „její“. Byly jsme zvyklé spolu vařit, povídat si o škole, o kamarádech, o tom, co vaří v televizi, a v kuchyni nám bylo nejlíp, i když jsem zároveň pořád myslela na tu obálku.
Všichni dostali obálku, já záhadnou krabici
Když přišel čas dárků, všichni se přesunuli do obýváku a babička si sedla do svého křesla, odkud vždycky rozdávala. Vzala první tenký obdélníkový balíček a přečetla jméno bratrance. Podle tvaru jsem to hned poznala, obálka. Usmíval se, když ji bral, a já si v duchu přepočítávala, kolik tam asi bude, kolik se tak „normálně“ dává. Další jméno, další tenký balíček, zase stejný tvar. Sestřenice si obálku prohlížela v ruce a já už jsem skoro cítila ten papír i u sebe. Uklidňovalo mě, že aspoň část peněz si dám stranou na řidičák a nebudu tolik závislá na rodičích. Když babička dočetla poslední jméno z nich a všichni už svoje obálky drželi, zůstal pod stromkem jen jeden větší balík v jiném balicím papíru než všechny ostatní. V tu chvíli jsem znejistěla.
Babička se na mě podívala, usmála se a řekla: „Tohle je pro tebe, to jsem připravovala dlouho.“ Podala mi tu velkou krabici a mně v tu chvíli došlo, že obálku nedostanu. Snažila jsem se tvářit, že je všechno v pořádku, protože na mě koukala celá rodina. Strhávala jsem papír a cítila, jak se mi trochu třesou ruce. V krabici ležela stará zástěra, sešit s ručně psanými recepty, pár oprýskaných hrníčků a hromádka vytištěných fotek z babiččiny kuchyně. V místnosti bylo najednou takové zvláštní ticho, nikdo nevtipkoval jako u ostatních dárků. Usmála jsem se, ale spíš ze slušnosti. V žaludku jsem měla zvláštní pocit, něco mezi zklamáním a studem. Připadala jsem si, jako bych dostala něco „méně“, jen jsem to nechtěla dát před ostatními najevo.
Zklamání v kuchyni a babiččino vysvětlení
Zbytek večera jsem se snažila tvářit v pohodě. Smála jsem se u stolu, povídala si se sestřenicí, ale pořád jsem na to myslela. Obálka nikde, jen krabice se starými věcmi. Slyšela jsem, jak si bratranci mezi sebou špitají, kolik kdo asi dostal, a někdo prohodil, že „letos byla babička docela štědrá“. Bylo mi to líto. Později večer, když už většina seděla u televize a koukala na pohádky, šla jsem za babičkou do kuchyně. Stála u dřezu a myla nádobí. Chvíli jsem jen tak přendávala čisté talíře na utěrku, ale pak to ze mě vypadlo: proč jsem jen já dostala něco úplně jiného. Řekla jsem jí, že si připadám jako odkladiště starých věcí. Babička odložila houbičku, otřela si ruce do utěrky, podívala se na mě a trochu se jí zaleskly oči.
Začala mi vysvětlovat, že ten sešit psala celý život. Že si do něj zapisovala recepty od svých maminek, od kamarádek, z časopisů, a že ty hrníčky schovávala pro „tu, která po ní jednou převezme kuchyň“. Řekla mi, že jsem jediná z vnoučat, kdo s ní opravdu rád vaří, kdo se ptá na recepty a pak je doma zkouší. Že ten dárek připravovala dlouho a že ho chtěla dát někomu, u koho bude mít jistotu, že to neskončí někde v krabici na skříni. Stála jsem tam opřená o linku, půlka mě byla pořád naštvaná, protože peníze by pro mě v tu chvíli byly jednodušší a praktičtější. Druhá půlka ale cítila, že to myslí vážně a že v tom je něco víc než jen „staré věci“.
Jak starý sešit změnil moje Vánoce
Ještě ten večer jsem byla napůl rozladěná. Představa, že si za ty peníze připlatím autoškolu, byla pryč a já jsem se s tím musela nějak srovnat. O pár dní později doma jsem ale ten sešit otevřela „jen tak“, spíš z nudy. Listovala jsem stránkami a všimla si malých poznámek u krajů. U svíčkové bylo napsané „pro dědu k neděli“, u bábovky „Lence na narozeniny“, u jednoho salátu „děti tohle milují“. Najednou jsem za tím viděla konkrétní situace, lidi, o kterých mluvila. Zkusila jsem jeden z jednodušších receptů na buchtu. Když ji mamka ochutnala, jen překvapeně řekla, že to chutná „přesně jako od babičky“. V tu chvíli mi poprvé došlo, že v té krabici není jen starý sešit a pár hrnků, ale něco z toho, jak babička žila a vařila, co můžeme mít i u nás doma.
Během roku jsem ten sešit začala používat častěji. Nejdřív jsem zkoušela jednoduché věci, pak i ty složitější. Občas jsem babičce zavolala, když jsem něčemu nerozuměla. Vysvětlovala mi po telefonu, jak má těsto „vypadat“, kolik přidat mouky navíc, a byla vždycky nadšená, že „někdo pokračuje“. Při dalších Vánocích se zase rozdávaly obálky, tradice zůstala. Slyšela jsem, jak si sestřenice mezi řečí postěžovala, že vlastně ani neví, za co ty loňské peníze utratila. Já jsem mezitím vytáhla krabičku lineckého podle babiččina receptu, položila ji před ni na stůl a nahlas jsem jí za ten „jiný“ dárek poděkovala. V tu chvíli mi došlo úplně naplno, že to, co mě tehdy tolik mrzelo, bylo ve skutečnosti obrovské privilegium. Dostala jsem něco, co se nedá jen tak koupit ani utratit a co mě s ní spojuje i ve chvílích, kdy spolu nejsme ve stejné kuchyni.
