Článek
V neděli odpoledne jsme jeli s mámou a tátou za babičkou do nemocnice. Ležela tam po menší mozkové příhodě, takže už byla při vědomí, ale pořád slabá. Na chodbě bylo dusno, lidé v pyžamech, všude pípaly přístroje. Byla jsem napůl otrávená, protože jsem chtěla dodělávat věci do školy, zároveň jsem ale měla strach, jak babičku uvidím. Na pokoji měla dvě spolupacientky, jedna spala za zataženým závěsem, druhá koukala na televizi a skoro si nás nevšímala. Rodiče začali klasickou konverzaci o počasí a o tom, co je nového, aby to nebylo tak těžké. Po chvíli ale babička najednou řekla, ať se jdou máma s tátou projít na kafe, a mě poprosila, ať zůstanu s ní.
Babička zavírá dveře a otevírá minulost
Trochu mě to zaskočilo, ale sedla jsem si zpátky blíž k její posteli. Máma se ještě ve dveřích ptala, jestli něco nepotřebuje, a pak se za nimi zavřely dveře. Najednou jsem si víc uvědomovala ticho na chodbě a pípání přístrojů kolem. Babička mě poprosila, ať ty dveře zavřu úplně, a ať si posunu židli až k její hlavě. Udělala jsem to a viděla na ní, že se nadechuje k něčemu nepříjemnému. Napadlo mě, jestli nejde o závěť, majetek, nějaké peníze. Bylo mi z toho divně a začala jsem se v sobě bránit, protože jsem nevěděla, co přijde.
Babička chvíli hledala slova. Pak řekla, že nechce umřít s jednou věcí na svědomí a že mě potřebuje, abych ji vyslechla a hned ji neodsoudila. V tu chvíli mi zatrnulo, znělo to mnohem vážněji, než jsem čekala. Jen jsem přikývla, že poslouchám. Začala vyprávět o tom, jak kdysi přišla o miminko, ještě než se narodila máma. A pak najednou řekla větu, že moja máma není její krevní dcera. Nejprve jsem nechápala, jak to myslí. Až když pokračovala, že si mámu v šedesátých letech „vzali“ z kojeneckého ústavu, mi to došlo. Vyprávěla, jak to tehdy šlo celé přes známé, rychleji než oficiální cestou, protože byla zoufalá a bála se, že už vlastní dítě mít nebude.
Těžké tajemství, které musím nést sama
Zmohla jsem se jen na pár zmatených otázek. Jestli o tom věděl děda. Jestli to ví máma. Jestli to někdy řešili. Babička řekla, že děda u toho byl od začátku, ale že od chvíle, kdy před pár lety zemřel, o tom neví nikdo další. Neví to moje máma, neví to můj táta, nikdo z rodiny. Vysvětlovala, že se bála, že by ji máma přestala brát jako skutečnou mámu, a tak s ní celý život žila, jako by byla vlastní. Jen s tím stálým strachem, že se to jednou nějak provalí. Teď prý potřebuje, aby to aspoň jeden člověk z mladší generace věděl. Kvůli pravdě, ale i kvůli tomu, kdyby se v budoucnu řešilo zdraví, genetika a podobné věci. A že to říká právě mně, protože má pocit, že jsme si vždycky byly blízké.
V hlavě se mi to všechno míchalo dohromady. Šok z toho, co říká. Lítost, že si to nesla celý život sama, aniž by to s někým sdílela. A zároveň vztek, že mě do toho zatahuje zrovna teď, v té nemocniční posteli, bez přípravy. Řekla jsem jí, že nevím, co s tím mám dělat, že je to hrozně těžké tajemství. Ale že chápu, že ji to muselo tížit. Vzala mě za ruku a poprosila mě, abych to mámě neříkala hned. Že mám sama poznat, kdy a jestli vůbec přijde vhodný čas. Viděla jsem, jak se jí v obličeji něco uvolnilo a jako by si opravdu oddechla. V tu chvíli mi jí bylo spíš líto než cokoliv jiného.
Mám právo rozhodnout, kdy říct pravdu?
Když jsem vyšla na chodbu, máma s tátou seděli na židličkách u automatu na kafe. Máma se hned ptala, o čem jsme si povídaly tak dlouho. Zalhala jsem napůl, že o „starých časech“ a trochu o tom, čeho se babička bojí, kdyby se její stav zhoršil. Snažila jsem se mluvit co nejvíc normálně, aby nic nepoznali. Cestou domů v autě jsem skoro nemluvila, jen jsem koukala z okna. V hlavě mi pořád dokola běžela věta „máma není babiččina dcera“. Večer jsem se zavřela v pokoji, nemohla usnout a přemýšlela, co by to s mámou udělalo, kdyby se to teď dozvěděla. A jestli mám vůbec právo rozhodovat o tom, jestli a kdy jí to říct.
O pár dní později jsem za babičkou jela sama. Normálně bych asi nejela tak brzy znovu, ale cítila jsem, že to mezi námi potřebuju nějak dořešit. Sedla jsem si k ní a řekla jí na rovinu, že jsem se na ni nejdřív zlobila. Že mi připadalo nespravedlivé, jak to na mě hodila. Ale že taky chápu, že tehdy měla pocit, že jinou možnost nemá. Řekla jsem jí, že se s tím pořád peru, ale že se budu snažit její tajemství unést. Že mi nejde o to ji soudit, ale spíš o to, jak s tím jednou naložím vůči mámě. Babička vypadala klidnější, držely jsme se za ruce a já si uvědomila, že to, co mi řekla, mě sice vyděsilo, ale zároveň mi trochu líp vysvětlilo, kdo v naší rodině vlastně jsme. A že se teď na naši rodinu dívám jinak, i když o tom zatím nemůžu s nikým dalším mluvit.
