Článek
Seděla jsem zase v kanceláři dlouho po pracovní době. V open space svítilo už jen pár lamp, v ostatních patrech byla tma a na chodbě to znělo dutě, kdykoli někdo prošel. Já jsem koukala do tabulky, o které mi můj šéf tvrdil, že ji „nutně“ potřebuje do zítřka ráno. Ve skutečnosti jsem ale věděla, že se na ni možná podívá až za pár dní, jestli vůbec. Měla jsem v hlavě tu částku, co mi chodí na účet, a pořád jsem si opakovala, že bych měla být ráda. Sto tisíc čistého, benefity, hezká kancelář, služební notebook. Jenže mě bolelo za krkem, hlava mi třeštila a poslední týdny jsem měla pocit, že doma jen padám do postele, ráno se zvednu a jdu zase pryč. Nic jiného. Začínalo mi docházet, že takhle to asi nemá vypadat, ale nevěděla jsem, co s tím. Jen jsem seděla u monitoru a říkala si, že asi jen musím víc vydržet.
Setkání, které převrátilo moje jistoty
O víkendu jsem jela k rodičům do města, kde jsem vyrostla. Chtěla jsem si odpočinout, ale spíš jsem si s sebou přivezla celotýdenní únavu. Domluvila jsem si kafe s Kamčou, kamarádkou ze střední. Věděla jsem, že dělá ve fabrice na třísměnný provoz a bere zhruba třetinu toho, co já. Vždycky jsem to měla v hlavě nastavené tak, že já jsem ta, „co to dotáhla dál“. Kancelář v Praze, stabilní firma, velká výplata. Trochu jsem doufala, že se vedle ní aspoň na chvilku budu cítit úspěšně, protože doma jsem poslední dobou jen slyšela, že jsem přecitlivělá a že takhle to v práci prostě chodí. Zároveň jsem ale potřebovala někomu říct, jak mi je, a Kamča mi přišla jako člověk, který mě nebude hned soudit.
Sešly jsme se v malé kavárně v centru. Kamča přišla po noční, vlasy stažené do culíku, vypadala unaveně, ale hned se usmála a začala vyprávět historky z práce. Mluvila o tom, jak se jim zasekly stroje, jak se s kolegy hecovali, kdo vydrží nejdýl vzhůru, a přitom působila tak nějak normálně. Já jsem chvíli hrála tu roli, na kterou jsem zvyklá: benefity, firemní akce, možnost pracovat z domova, stravenky, multisportka. Popisovala jsem to skoro jako cizí život, který bych měla chtít. Pak z ní mezi řečí vypadlo, kolik bere, a mně se v hrudi něco sevřelo. Došlo mi, že já ty svoje peníze vlastně skoro neutratím za nic, co bych si opravdu užila, protože na to nemám čas ani energii. Najednou to na mě všechno dolehlo a já začala mluvit úplně otevřeně. Řekla jsem jí, jak jsem pořád ve stresu, jak se mi stává, že večer brečím v koupelně, aby to nikdo neviděl, a jak mám pocit, že žiju jen od výplaty k výplaty, ale bez jakéhokoli smyslu.
Jednoduchá věta, která se mi zasekla v hlavě
Kamča mě poslouchala, nijak mě nepřerušovala. Jen si míchala kafe a dívala se na mě takovým klidným, soustředěným pohledem. Když jsem se konečně zastavila, chvíli bylo ticho. Čekala jsem, že řekne něco jako „no jo, kancelář, to je holt daň“, nebo že mi bude závidět peníze. Místo toho jen pokrčila rameny a úplně prostě řekla: „K čemu ti je sto tisíc, když za ně platíš vlastním životem?“ V tu chvíli jako by se ve mně něco zastavilo. Nevěděla jsem, co na to říct. Ta věta byla tak jednoduchá, ale přesná. Nikdy předtím mi to takhle nikdo neřekl. Cítila jsem se trochu trapně, že mi to musela ukázat zrovna kamarádka, o které jsem si potají myslela, že mám „lepší“ život než ona. Zároveň mi ta věta začala okamžitě běžet hlavou pořád dokola.
Když jsem se po víkendu vrátila do práce, měla jsem pocit, že se dívám na svůj den jinýma očima. Ta Kamčina věta se mi vynořila pokaždé, když jsem automaticky odpovídala „jo, jasně, udělám“, i když jsem už byla na pokraji sil. Pokaždé, když jsem po osmé hodině zvedala telefon od šéfa nebo kolegy, protože „je potřeba to dořešit“. Najednou jsem viděla, jak často se přizpůsobuju jen proto, že se bojím, že mě někdo bude považovat za línou nebo neschopnou. Jedno odpoledne jsem se zvedla v pět, zavřela notebook a prostě odešla, i když kolega naznačoval, že by se hodilo zůstat, protože se blíží uzávěrka. Cítila jsem se skoro provinile, jako bych něco kradla, ale doma jsem si jen sedla na gauč a nic nedělala. Bylo to zvláštní. Najednou jsem měla dvě hodiny večera, kdy jsem nemusela být k dispozici nikomu. Připadala jsem si poprvé po dlouhé době aspoň trochu ve svém životě přítomná.
Malé hranice, velká změna směru
Začala jsem si postupně nastavovat malé hranice. Nejdřív jsem prostě přestala brát pracovní telefony po osmé večer. Pak jsem si vypla e-maily v mobilu a nechala je jen v počítači. Když na mě někdo zkoušel hodit úkol, který evidentně nebyl moje zodpovědnost, zkusila jsem říct, že to nedává smysl, protože mám svých věcí dost. Měla jsem z toho strach, srdce mi bušilo, ale svět se nezbořil. Najednou jsem měla čas jít si po práci zaběhat, přečíst si pár stránek knížky, občas se jen projít bez sluchátek. Nebyl to žádný velký zlom, spíš pomalé vracení sama k sobě. Někdy jsem měla výčitky, že „nedřu dost“, ale pak jsem si vzpomněla na tu větu o placení vlastním životem a trochu mě to uklidnilo.
Po pár měsících, kdy jsem takhle zkoušela posouvat hranice, mi došlo, že v té firmě stejně dlouhodobě šťastná nebudu. Struktura práce i očekávání byly prostě nastavené tak, že ten tlak nikdy pořádně nepoleví. Otevřela jsem proto po dlouhé době životopis, aktualizovala ho a poslala na pár inzerátů. Měla jsem velký strach, že už si na nižší peníze nezvyknu nebo že si budu připadat méně úspěšná. Několik pohovorů nevyšlo, jeden jsem sama odmítla, protože to vypadalo na stejný kolotoč, jen v jiné budově. Nakonec jsem přijala nabídku na práci, kde beru míň, ale mám normální pracovní dobu a jasně dané povinnosti. Nebylo to rozhodnutí ze dne na den a pořád mě občas napadne, kolik bych „mohla mít“, kdybych zůstala. Jenže když večer zavřu laptop a vím, že už mi nikdo nebude volat kvůli něčemu, co ho napadlo v devět večer, cítím obrovskou úlevu. Když si dneska vzpomenu na to kafe s Kamčou, mám pocit, že tou jednou větou podrazila židli pod mým tehdejším nastavením. A i když jsme každá jinde, přijde mi, že mi tím tehdy opravdu zachránila kus života, který bych jinak nechala nenápadně zmizet v kanceláři.
