Článek
Byla sobota po obědě, já po celém týdnu v práci a doma prázdná lednice. Řekla jsem si, že to přežiju a udělám velký nákup v Kauflandu, ať mám zase na pár dní klid. Jenže už při vstupu mi došlo, že to nebude rychlá akce. Košíky všude, uličky ucpané, lidi se navzájem obcházeli na centimetry, děti brečely a hádaly se, kdo bude tlačit vozík. Já byla hladová, unavená a každé čekání u regálu mě štvalo víc a víc. Hlavou mi jelo jen jedno: hlavně to nějak oběhat, zaplatit a zmizet domů.
Po skoro hodině courání jsem se konečně zařadila do fronty. Košík plný, přede mnou dva lidi, oba taky naložení, ale říkala jsem si, že to ještě zvládnu. Měla jsem v hlavě, co všechno mě ještě doma čeká, a těšila se, až si sednu. V tu chvíli se za mnou objevila paní, odhadem kolem šedesáti, celá zadýchaná, v ruce jen sáček s jedním rohlíkem. Oslovila mě a poprosila, jestli bych ji nepustila před sebe, že jí za chvíli jede autobus a že ten rohlík má pro nemocného manžela. Řekla to slušně, ale i dost naléhavě, bylo vidět, že počítá s tím, že jí vyjdu vstříc.
Když „co se má“ narazí na to, jak se opravdu cítíme
Na vteřinu jsem fakt znejistěla. Vím, že se tohle „má“ dělat. Pustit někoho s jednou věcí, nic to nestojí a člověk má dobrý pocit. Jenže v tu chvíli jsem se tak necítila. Byla jsem podrážděná, unavená a ve stresu z toho, že mě čeká ještě praní, vaření a domácnost, kterou jsem celý týden víceméně jen obcházela. Taky jsem spěchala, i když jsem to neměla jak doložit nějakým autobusem. V hlavě mi běželo: přede mnou jsou jen dva lidi, to už snad vydrží, nejsem povinná všechno chápat a všem vyhovět. Řekla jsem jí, pořád ještě celkem klidně, že ji nepustím, že taky spěchám. A v tu chvíli jsem viděla, jak se jí úplně změní výraz.
Nadechla se a začala mluvit mnohem hlasitěji. Řekla, že takhle nevychované mladé lidi ještě neviděla, i když já se už dávno necítím jako nějaká puberťačka. Zopakovala několikrát, že má jen jeden rohlík a že jsem egoistická, když ji nepustím, když mě to „nic nestojí“. Mluvila tak nahlas, že se začali otáčet lidi před námi i za námi. Někdo protočil oči, někdo se pousmál, někdo dělal, že tam není. Mně bylo strašně trapně, cítila jsem, jak mi hoří tváře. Zkusila jsem na to reagovat co nejvíc v klidu a řekla jsem, že na to mám právo a že fakt nejsem povinná pouštět každého, kdo si o to řekne.
Veřejná scéna, principy a pocit „veřejného sobce“
Tím se to ale ještě vyhrotilo. Začala skoro ječet, že v téhle zemi už nikdo nikomu nepomůže a že ona by se takhle v životě nezachovala. Do toho polohlasem, ale pořád slyšitelně, dodávala, že jsem sobec a bezohledný člověk. Volala něco směrem k pokladní, jestli s tím nemůže něco udělat, a celá scéna se začala roztahovat i na vedlejší pokladny. Pán za ní jí nabídl, že ji pustí před sebe, a mně se v tu chvíli na vteřinu ulevilo, že se to možná rozplyne. Jenže ona odmítla, prý že „teď už ne, teď jde o princip“. Lidi u vedlejších pásů se otáčeli a sledovali nás, pár lidí u vchodu se zastavilo a dívalo se tím stylem „co se to tam děje“.
Pak se ke mně naklonila pokladní a takovým opatrným tónem se zeptala, jestli by mi nevadilo ten rohlík namarkovat k mému nákupu a že by mi ho paní hned u pokladny zaplatila. V jiné situaci bych asi kývla, ale já už byla úplně v křeči. Připadala jsem si zahnaná do kouta, jako kdybych teď měla couvnout jen proto, abych si zachránila pověst před skupinkou cizích lidí. V hlavě mi jelo, že když teď ustoupím, tak tím vlastně potvrdím, že jsem předtím byla ta špatná. Tak jsem jen řekla, že ne, že to takhle nechci. Paní něco zafuněla, odjela k jiné pokladně a cestou si dál napůl pro sebe stěžovala, jací jsou dneska lidi.
Co zůstane, když nákup skončí, ale pocit v nás ne
Když jsem konečně zaplatila a vyjela s vozíkem ven z prodejny, ještě jsem ji zaslechla někde u vchodu. Mluvila do telefonu a podle úryvků, které se ke mně donesly, to znělo, jako bych jí ten rohlík snad vytrhla z ruky. Sedla jsem si do auta a chvíli jen tak seděla s rukama na volantu, ruce se mi třásly. V hlavě jsem si celou scénu přehrávala dokola. Jedna moje část říkala: mohla jsi ji prostě pustit, bylo by po všem, nemusela jsi teď řešit, jestli jsi potvora. Ta druhá ale tvrdila, že jsem neudělala nic zakázaného. Stála jsem si jednou za tím, jak se cítím, a odmítla jsem něco, co jsem prostě v tu chvíli dělat nechtěla. Ten pocit, že z obchodu odcházím jako „veřejný sobec“, ve mně ale zůstal ještě dlouho potom.
