Článek
Bylo normální pracovní ráno, nijak výjimečné. Nasedla jsem do auta s tím, že prostě jedu do práce, v hlavě běžné starosti. Hned po prvním rozjezdu jsem ale cítila, že se něco chová jinak. Auto při přidání plynu divně cuklo, jako kdyby se mu nechtělo jet. Vzápětí se na palubce rozsvítila kontrolka motoru. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Autům nerozumím a přesně tohle je situace, které se bojím – že budu někde stát u krajnice a nebudu vědět, co dělat. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to risknout a dojet do práce, ale nakonec jsem to otočila a rozhodla se jet rovnou do autorizovaného servisu. V hlavě mi jelo, že tam to aspoň napojí na počítač a řeknou mi, co tomu je. Říkala jsem si, že se pak uvidí, jestli to nechám opravit tam, nebo někde jinde.
V servisu mě uvnitř přivítal chlapík v košili za pultem. Vzal si ode mě techničák a klíče a zeptal se, co to dělá. Začala jsem mu to vysvětlovat a najednou jsem si připadala dost blbě, protože jsem nebyla schopná ty projevy nějak rozumně popsat. Jen jsem mu říkala, že auto cuká při rozjezdu a že svítí kontrolka, že se mi zdá, že „to nejede tak, jak by mělo“. On jen kýval a poznamenal, že se na to podívají, dají to na diagnostiku a že mi pak řeknou, co a jak. Posadil mě do čekárny, ukázal na kávomat a řekl, ať počítám tak s půl hodinou. Udělala jsem si kafe, vytáhla mobil a tvářila se, že normálně funguju, ale v hlavě jsem pořád přepočítávala, kolik bych teoreticky byla schopná dát za opravu, aniž bych úplně rozkopala svůj rozpočet.
Diagnostika, obrazovka plná chyb a první šok
Půlhodina se trochu natáhla, ale pak si pro mě přišel a pozval mě zpátky k pultu. Za ním na monitoru svítily nějaké tabulky, barevné grafy a řádky chyb, kterým jsem vůbec nerozuměla. On mi klidným, až trochu naučeným hlasem začal vysvětlovat, co je špatně. Říkal něco ve smyslu, že je problém tady a tady, že je potřeba vyměnit celý jeden díl a s tím spojené ještě něco kolem. Vůbec jsem si to nedokázala představit, jen jsem chápala, že to není „jen nějaká blbost“. Pak otočil monitor směrem ke mně a ukázal mi předběžnou kalkulaci. Když jsem uviděla částku přes dvacet tisíc, úplně mi vylítl tlak. V tu chvíli jsem přestala vnímat ty odborné výrazy a koukala jen na ty číslice.
První, co mě napadlo, bylo, že jsem asi něco špatně pochopila. Zeptala jsem se ho, jestli ta cena je za všechno, nebo jestli v tom je ještě něco dalšího. On se ani nezarazil a věcně mi potvrdil, že to je jen za tuhle konkrétní opravu, že jsou tam originální díly a jejich běžná sazba práce. V ten moment se ve mně něco zlomilo. Nervozita a strach, že mi auto odejde, se najednou rozplynuly a zůstalo jen takové zvláštní prázdno a šok. Měla jsem pocit, jako bych se ocitla v nějakém absurdním scénáři. Začala jsem se nervózně smát. Ani jsem to moc neovládala, prostě to přišlo. Vyhrklo ze mě, že tohle fakt platit nebudu, skoro mu do toho vážného výkladu. Nebylo to zle myšlené, spíš takový zoufalý smích člověka, který ví, že na to nemá.
Rozhodnutí nic nepodepsat a cesta za známým
On se tvářil trochu dotčeně, možná i uraženě, ale pořád slušně. Ještě jednou mi zopakoval, že je to opravdu normální cena, že s originálními díly to tak prostě je a že pak budu mít jistotu. Já už jsem ale byla rozhodnutá. Snažila jsem se to trochu zachránit, tak jsem mu slušně řekla, ať s autem zatím nic nedělají, že si to potřebuju rozmyslet. V hlavě jsem v tu chvíli přepínala mezi internetovým bankovnictvím, složenkami a výplatou a zároveň se mi vybavil známý, který má menší servis. Řekla jsem technikovi, že se ozvu, a odešla jsem. Cestou ke dveřím jsem cítila trapnost z toho smíchu, měla jsem pocit, že jsem se tam ztrapnila, ale zároveň se mi ulevilo, že jsem hned nepodepsala zakázku jen proto, že jsem byla vystrašená.
Sedla jsem do auta a opatrně vyjela ze servisu, skoro jsem ani nedávala plyn, abych to auto „zbytečně netrápila“. Po pár minutách jsem zastavila na parkovišti, vytáhla mobil a zavolala tomu známému. Stručně jsem mu popsala, co to dělá, a řekla jsem mu i tu částku z autorizovaného servisu. On se jen krátce uchechtnul a řekl mi, ať přijedu, že se na to podívá, že to zní jako klasika. Ten samý den jsem za ním auto odvezla a nechala mu ho v dílně. O dva dny později mi volal, že je hotovo, vysvětlil mi, co vyměnil, a řekl cenu, která byla zhruba třetinová oproti té první. V ten moment jsem si oddechla tak, že jsem to skoro cítila fyzicky. Když jsem od něj odjížděla, říkala jsem si, že autorizovaný servis pro mě má smysl jako místo, kde mi udělají diagnostiku a dají mi obrázek o problému. Ale opravovat budu radši tam, kde mám pocit, že se se mnou mluví normálně a kde se nebojím zeptat, protože vím, že mi to někdo přeloží do řeči, které rozumím – i moje peněženka.
