Článek
Když mi bylo dvaadvacet, skončil můj první velký vztah. Byli jsme spolu od střední, on byl můj první a dlouho jediný partner. Najednou jsem byla sama v podnájmu, bez jistot, na které jsem byla zvyklá. Kámošky mi jednou večer nainstalovaly seznamku, braly to jako srandu a rozptýlení. Nejdřív jsem si psala jen tak, abych nemyslela na bývalého a na to, že se mi rozpadl svět. První náhodný sex s klukem ze seznamky byl spíš truc vůči ex než cokoliv jiného. Potřebovala jsem si ověřit, že o mě někdo stojí, že jsem pro někoho přitažlivá. A taky jsem byla zvědavá, jaké to je být s někým jiným.
Od prvního trucu k pocitu, že „doháním zmeškané roky“
Pak jsem zjistila, že o mě chlapi zájem mají, a začalo mi to hodně zvedat sebevědomí. Chodila jsem na drinky, na procházky, někdy jsme se jen bavili a šla jsem domů sama, jindy to skončilo v posteli. Spíš spontánně než po nějakém vědomém rozhodnutí, že „dneska si někoho najdu“. V hlavě jsem to měla nastavené tak, že jen doháním roky, které jsem propásla v jednom vztahu. Počet partnerů rostl rychleji, než jsem čekala. Občas jsem se nad tím pozastavila, ale v té fázi života mi to přišlo jako něco, co prostě patří k mému věku a situaci. Do ničeho jsem se nenutila, ale ani si to nezakazovala.
Relativně brzo mi došlo, že jestli v tom chci pokračovat a zároveň si neublížit, musím mít jasná pravidla. Začala jsem mít kondomy i v kabelce a nenechávala to na druhé straně. Pravidelně jsem chodila na testy na pohlavně přenosné nemoci, antikoncepci jsem řešila s gynekoložkou a byla jsem na sebe přísná v tom, že nechci sex, když jsem tak opilá, že bych si to nepamatovala. Postupně jsem byla vybíravější – nešlo už jen o to, že mě někdo chce, ale jestli chci já jeho. Ten pocit, že mám situaci v rukou, že rozhoduju já, s kým, kdy a jak, mi byl hodně příjemný. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem měla pocit, že sex není něco, co se „děje“, ale něco, co aktivně volím.
Když se vlastní sexualita střetne s představami okolí
Reakce okolí na to, jak žiju, byly dost rozdílné. Některé blízké kamarádky to braly úplně v pohodě, otevřeně jsme se o tom bavily, sdílely zážitky i pochybnosti. Jakmile se ale něco doneslo do práce nebo do rodiny, změnilo se to. Najednou jsem byla ta, co „to přehání“, „lehčí holka“. Věci, které jsem o sobě nikdy nikomu neřekla, se začaly šířit v překroucené podobě. Dost mě zabolelo, jak rychle si lidi udělali názor, aniž by znali můj příběh nebo pravidla, která jsem si nastavila. Na chvíli jsem měla tendenci se zarazit a ptát se, jestli jsem to fakt nepřehnala. Nakonec jsem se spíš naučila o svém sexuálním životě tolik nemluvit a vybírat si, komu co řeknu.
V jednu chvíli se ale z celého seznamování stal skoro režim. Bývaly týdny, kdy jsem měla dvě až tři schůzky, někdy v různých městech, protože jsem kvůli práci hodně cestovala. Ze začátku to bylo vzrušující, ale pak jsem začala cítit únavu, hlavně psychickou. Lidi se mi pletli, musela jsem si v hlavě připomínat, kdo je kdo, zapomínala jsem jména a pocity se začaly opakovat. Došlo mi, že když s někým spím jen ze zvyku nebo proto, že „už jsme tady“, vlastně z toho nemám dobrý pocit. Nebylo to trauma ani dno, spíš takové tiché vyhoření. Na pár měsíců jsem všechny schůzky stopla a snažila se zjistit, co mi to celé vlastně dává a co už mi to bere.
Jak pauza, selekce a hranice změnily celý zážitek
Po té pauze jsem se k seznamkám a náhodnému sexu vrátila, ale už úplně jinak. Začala jsem být mnohem víc selektivní, méně kompromisní. Nešla jsem za každou cenu za dalším číslem, spíš za tím, že z konkrétní situace mám radost já. Naučila jsem se víc říkat, co mi je příjemné a co ne, a přestala jsem mít výčitky, když jsem se rozhodla na poslední chvíli nic nemít, i když už jsme byli u něj doma. Měla jsem jasno v tom, že se nechci rozhodovat podle toho, co čeká nebo doufá chlap, ale podle sebe. Tenhle pocit, že se nestydím za svoje tělo, za touhu a umím si nastavit hranice, je pro mě asi nejdůležitější výsledek celé té zkušenosti.
Dneska, když si nahlas řeknu, že jsem za čtyři roky spala s nějakou stovkou chlapů, sama slyším, jak extrémně to může znít. Přesto se necítím špinavá ani zlomená. Vidím v tom období, kdy jsem hodně intenzivně poznávala sama sebe, svoje limity, svoje potřeby a to, jaké chování už od druhých nevezmu. Vím, že v tom je spousta rizik – od zdraví přes psychiku až po reputaci – a nechci to nikomu prodávat jako univerzální návod. Pro mě to ale mělo víc přínosů než škod. Nelituju toho, protože díky téhle cestě se v sexu i ve svém těle cítím jistěji a klidněji než kdy předtím. A pokud bych něco chtěla ostatním ženám předat, tak asi jen to, že mají právo hledat si svou vlastní cestu, ať vypadá jakkoliv.
