Článek
Sedím ráno na plastové židli na verandě, před sebou hrnek kafe, na displeji telefonu vlhne sklo, jak je ve vzduchu dusno. Za plotem se hýbou palmy a už v sedm ráno je takové vedro, že bych si v Česku v tuhle dobu sotva zapnul topení. Na mobilu mi vyskočí video, kde se zase řeší, jak se s důchodem nedá vyžít a že stát nechává důchodce na holičkách. Automaticky mě to zaujme, protože důchod mám podobný jako lidi v tom videu. Jen sedím o pár tisíc kilometrů dál a nežiju přitom o nic hůř. Napadne mě, že bych mohl popsat, jak jsem se sem vlastně dostal, protože nadávání opravdu není jediná možnost, i když je to ta nejpohodlnější.
Když jsem před pár lety šel do důchodu, pamatuju si ten pocit docela přesně. Na úřadě mi oznámili částku a mně v hlavě jelo, co všechno z toho musí odejít. Nájem v paneláku, energie, léky, nějaké jídlo a už tehdy rostly ceny všeho možného. Po zaplacení základních věcí mi zbylo tak málo, že jsem si začal hlídat každou stovku. Zimu jsem trávil doma v teplácích, televize běžela skoro pořád, v novinách samé zdražování a politika, já seděl pod dekou a měl pocit, že se mi život smrskl na součet účtů a zpráv. Začal jsem si psát výdaje do sešitu, chtěl jsem vidět černé na bílém, kde ty peníze mizí. Večer jsem seděl u notebooku a brouzdal po internetu, ze zvědavosti jsem klikal na články o levném životě v zahraničí. Narazil jsem na videa lidí, co žijí z důchodu v Asii, a poprvé mě napadlo, jestli to není spíš moje hlava, která říká, že něco nejde.
První nápad, sešit výdajů a hledání jiné cesty
Ještě před důchodem jsem byl dvakrát na dovolené v jihovýchodní Asii. Ne jako klasický turista, co celý týden neopustí hotel, spíš jsem chodil po městě, viděl trhy, obyčejné ulice, menší penziony. Věděl jsem, že tam existuje normální život, nejen resorty. Vytáhl jsem staré fotky, prošel si v mailu staré rezervace a začal koukat na aktuální ceny ubytování a jídla. Do sešitu jsem si psal orientační rozpočet: nájem malého pokoje, dvě teplá jídla denně někde v jídelně, skútr místo auta a MHD. Po pár večerech mi vyšlo, že bych se tady finančně pohyboval podobně jako v Česku, možná i o něco levněji, jen bych místo zimy řešil horko. V hlavě se mi pořád střídal hlas, že je to hloupost a nesmysl v mém věku, s druhým hlasem, který se ptal, proč by to vlastně nešlo, když už jsem tam jednou byl a přežil.
Rozhodl jsem se, že to nebudu řešit jen v hlavě a zkusím si to nastavit alespoň na rok. Začal jsem pátrat po informacích o vízu, zdravotním pojištění a reálných nákladech. Zjistil jsem, že když si nechám byt v Česku a pronajmu ho dál, můžu si k důchodu přidat pár tisíc navíc. Přes známou z práce jsem našel spolehlivého nájemníka, sepsali jsme smlouvu, dohodli se na dlouhodobém pronájmu. Zrušil jsem skoro všechna předplatná, televizi, internet v bytě, různé služby, které jsem stejně napůl nevyužíval. Peníze, které jsem tím ušetřil, jsem si dával stranou na letenku a rezervu na první měsíce. Dceři jsem svůj plán řekl při návštěvě u kávy. Nejdřív jí to přišlo jako výstřelek, potom začala řešit moje zdraví a co když se mi tam něco stane. Nakonec jsme se rozumně domluvili, že byt doma zůstane jako jistota, že spolu budeme pravidelně volat přes video a že když to nepůjde, prostě se vrátím. Tohle vědomí, že mám kam, mě uklidnilo a dovolilo mi ten krok udělat.
První měsíc v tropech a přepočítávání reality
První dny po příletu byly stejně náročné, jak jsem čekal. V letadle klimatizace a pak po otevření dveří náraz vlhkého horka, který mi vzal dech. Ulice voněly a smrděly úplně jinak než doma, všude ruch, jídlo, motorky. Jazyku jsem skoro nerozuměl a měl jsem pocit, že jsem se ocitl v cizím světě, i když jsem tu už před lety byl. Přes internet jsem si našel malý pokoj v domku kousek od moře a první dny jsem fungoval v takovém zvláštním módu: základní věci zvládnout a pak zpátky na pokoj. Majitel domu mi ukázal, kde je nejbližší trh, levná jídelna, lékárna a bankomat. Když jsem si po prvním měsíci sedl a sečetl výdaje, vyšlo mi, že jsem zhruba na dvou třetinách toho, co mě stál život doma, a to jsem si občas dopřál pivo u pláže nebo výlet na skútru. Jakmile přešly ty první nervy, začal jsem si všímat, že neřeším zimní bundu, topení, vyúčtování energií ani to, jestli si můžu dovolit jet tramvají na druhý konec města.
Občas volám bývalým kolegům. Oni sedí v kuchyni, za oknem tma a leden, na stole hrnek čaje a v pozadí slyším zprávy z televize. Témata se moc nemění: ceny, politika, důchody. Když se bavíme o penězích a já řeknu, kolik tady platím za nájem a kolik mě stojí oběd, chvíli je to zajímá, ptají se na detaily. Pak ale často přijde seznam důvodů, proč by oni něco podobného nikdy udělat nemohli. Neumí jazyk, jsou starší, mají strach z nemocí, bojí se, že by jim chyběla rodina. Chápu, že spousta těch důvodů je reálných a že každý má svůj život a závazky. Zároveň ale ve mně něco cukne, když tohle slyším od člověka, který je svobodný, bez dluhů, v lepší fyzické kondici než já a zároveň tráví dny tím, že nadává na nízký důchod. V tu chvíli mám subjektivní pocit, že problém není jen v penězích, ale i v ochotě zkusit jinou cestu.
Stejný důchod, jiné místo a jiné rozhodnutí
Teď večer sedím na pláži na plastové židličce, v ruce levná káva z kelímku, před sebou tmavnoucí moře. V hlavě si to srovnávám. Důchod, který mi chodí od státu, je pořád stejný. K tomu mám pár tisíc z pronájmu bytu, žádné velké zázraky nebo výhry v loterii se nestaly. Rozdíl je v tom, že jsem změnil místo a byl ochotný podstoupit trochu nejistoty. Vím, že ne každý může odjet do ciziny, někdo se stará o nemocného partnera, někdo hlídá vnuka, někdo má zdravotní problém, kvůli kterému by to pro něj bylo nereálné. To respektuju. Když ale čtu pod články o důchodech nekonečné proudy nadávek a v těch komentářích nevidím ani náznak snahy něco ve svém životě přenastavit, uvědomuju si, že já jsem se prostě rozhodl jinak. Neříkám, že moje cesta je správná pro všechny. Pro mě jen přestalo dávat smysl sedět v zimě u televize, nadávat na systém a přitom nedat sám sobě šanci, že by to třeba mohlo jít i trochu jinak.
