Článek
Beru kolem sto deseti měsíčně v IT ve větší firmě v Praze. Bydlím v pronájmu, platím si auto, splácím nějaké svoje starší nákupy a snažím se něco odkládat stranou. Nežiju nijak přepychově, ale hlídám si, aby mi něco zůstalo. Rodiče žijí v menším městě, oba jsou v důchodu. Peněz nikdy moc neměli, a podle mě hlavně proto, že všechno hned utráceli. Jako dítě si pamatuju dovolené na půjčku, nové televize, cigára, tátovy výherní automaty v hospodě. Nikdy tam nebylo nic jako „šetříme na stáří“. Dlouho jsem si říkal, že je to jejich věc. Vzal jsem si z toho jen ponaučení, že já takhle dopadnout nechci.
Když se z telefonátu stane zlomový okamžik
Jedno odpoledne mi zavolala máma. Zněla unaveně a hned mi řekla, že tátovi změnili léky a doplatky jsou skoro tři tisíce měsíčně. Dodala, že z jejich důchodů to prostě nevyjde, a zeptala se mě, jestli bych jim s tím nemohl pomoct, „když tak hezky beru“. Zrovna ten den jsem měl před sebou excel s vlastními výdaji, řešil jsem zdražený nájem a chystal jsem se podepsat novou smlouvu na spoření. V hlavě se mi rozjela myšlenka, že jestli jim teď začnu platit léky, za chvíli jim budu platit všechno. Měl jsem pocit, že se mi bortí nějaká hranice, kterou jsem si v sobě držel.
Mámě jsem do telefonu řekl, že to chápu, ale že nemám pocit, že bych měl zachraňovat jejich rozpočet. Připomněl jsem jí, jak si brali půjčky na blbosti, jak se smáli, když jsem jim říkal, ať si něco odkládají, že důchody budou mizerné. Ona se hned ohradila, že to přeháním, že jsme se nikdy neměli špatně a že měli nárok si taky něco užít. Vrátila mi to s tím, že si nepamatuje, že by nám někdy něco chybělo. Hovor skončil tím, že máma řekla, že je jí z toho smutno, a položila to, aniž by se rozloučila. Zůstal jsem koukat do displeje a nebyl jsem si jistý, jestli jsem to přehnal já, nebo ona.
Když okolí vidí věc jinak než ty
Několik dní bylo mezi námi dusno. Máma mi nevolala vůbec, táta mi jen poslal krátkou zprávu, že to „nějak pořeší“. Ukázal jsem to přítelkyni a řekl jí, o co jde. Koukl jsem na ni a viděl, že nechápe, proč jim aspoň část nepřispěju, když vím, že jde o zdraví. Říkal jsem jí, že sto deset není žádná pohádka, když odečtu nájem, benzín, jídlo, běžné výdaje a něco si chci dát stranou, a že se bojím, že jakmile jednou začnu, už z toho nevycouvám. Ona jen namítla, že tři tisíce pro důchodce a tři tisíce pro mě není to samé. Navenek jsem se držel své linky, ale v duchu jsem si připadal trochu jako hajzl. Nechtěl jsem se toho pocitu dotknout, protože jsem měl strach, že jakmile to udělám, přistoupím na všechno.
O víkendu jsem za rodiči jel, abychom to probrali osobně. Cestou v autě jsem měl sevřený žaludek, bál jsem se, jak to bude vypadat. Táta vypadal hůř než posledně, rychle se zadýchával, když vstal od stolu. Na stole ležely hromádky krabiček s léky a vedle nich účty z lékárny. Máma mi s úsměvem řekla, že to zvládnou a že kdyžtak si vezmou malou půjčku, „to se nějak splatí“. V tu chvíli mi vystřelil tlak. Přesně tohle jejich „nějak“ mě děsí. Měl jsem pocit, že kdyby do toho zase spadli, stejně bych to nakonec zachraňoval já, jen v mnohem horší situaci.
Když pomoc naráží na staré vzorce a hranice
Sedli jsme si nad jejich důchody a výdaje. Vytáhl jsem papír a kalkulačku a navrhl, že se nejdřív podíváme, kde můžou ušetřit, místo další půjčky. Zjistil jsem, že pořád platí služby, které mi přijdou zbytečné, táta furt kouří, máma má předplacené nesmysly v televizi a žádný spořicí účet neexistuje. Řekl jsem jim, že bych byl ochotný jim třeba tisícovkou měsíčně pomoct, když mi ukážou, že osekali, co jde, a nebudou se zadlužovat. Z jejich reakcí jsem měl pocit, že to berou tak, že je chci kontrolovat. Máma se urazila a poznamenala, že nejsou malé děti. Vzduch ztěžkl, nikdo nevyšiloval, ale bylo cítit napětí a nepochopení na obou stranách.
Odjíždím domů s pocitem, že jsme se nedomluvili vlastně na ničem pořádném, jen v provizorní větě, že „uvidíme, jak to půjde“. V hlavě si pořád jedu svoji linku, že nejsem jejich kasička a že každý nese odpovědnost za svoje rozhodnutí, obzvlášť když je dělal roky vědomě. Zároveň mě hryže svědomí pokaždé, když si vybavím ty účty z lékárny a tátovo funění do schodů. Přemýšlím, jestli je možné najít nějaký střed. Pomoct jim tak, abych měl čisté svědomí, ale nenechat se do toho vtáhnout tak, že jednou zjistím, že jsem jen zopakoval jejich chyby, jen v opačné roli. Zatím na to odpověď nemám a dost mě děsí, že mi ji možná přinese až nějaký průšvih, kterému bych se tak rád vyhnul.
