Článek
Seděla jsem večer u stolu, dodělávala něco do práce a v tom mi pípne zpráva od bráchy: jestli mám čas na „malej osobní dotaz“. Nepřišlo mi to nijak zvláštní, občas si takhle píšeme, když v práci řeší nějaké kšefty nebo potřebuje poradit s nájmem a podobně. Vím, že má práci hodně navázanou na provize, takže příjmy má hodně nepravidelné, ale nikdy jsme se nebavili o konkrétních částkách. Napsala jsem mu, že mám chvilku, a on místo odpovědi rovnou volal. Začal oklikou, jak ví, že jsem zodpovědná, že umím šetřit a že jsem vždycky měla věci pod kontrolou. V tu chvíli mi docvaklo, že půjde o peníze, ale v hlavě jsem si připravovala něco jako „jasně, jestli potřebuješ pár tisíc, tak to nějak vymyslíme“.
Telefonát, který změnil obyčejný večer
Řekl, že by potřeboval „jen na týden“ půjčit peníze, než mu přijdou nějaké provize. Automaticky jsem se zeptala „kolik?“ a v duchu počítala, kolik si můžu dovolit, aby mi to úplně nenabouralo rozpočet. Něco kolem deseti tisíc bych asi zvládla bez většího stresu. Když z něj ale vypadlo „dvě stě tisíc“, na moment jsem úplně ztichla. V telefonu bylo najednou ticho a já jsem se musela nadechnout, abych vůbec něco řekla. V hlavě mi běželo jen: to je skoro celá moje rezerva na byt, to jsou roky odříkání, to přece nemůžu dát z ruky „jen na týden“ a dělat, jako by o nic nešlo.
Zeptala jsem se ho, proč tolik a proč to tak hoří, protože mi to prostě nedávalo smysl. Chvíli to obcházel, pořád opakoval, že to má „jistý“ a že peníze z provize jsou na cestě. Když viděl, že mu to nežeru, trochu změnil tón a přiznal, že má se zpožděním splátky a že mu hrozí průšvih, pokud to do konce týdne nesrovná. Cítila jsem zvláštní směs strachu a naštvání. Strachu z toho, do čeho se můžu dostat, a naštvání, že mi o ničem neřekl dřív. Začala jsem se ptát konkrétně: komu dluží, kolik, jak dlouho, jestli je to jedna půjčka nebo víc. Nechtěla jsem být v pozici někoho, kdo mu pošle velké peníze jen na základě věty „nějak to bude“.
Jak velký je průšvih doopravdy
Postupně z něj vylezlo, že to není jen jedna opožděná splátka, ale že už delší dobu splácí několik půjček najednou a bere si další, aby pokryl předchozí. Pak mu klesly provize a začal mít problémy se splácením. U bank má skoro všechny možnosti vyčerpané, nabídli mu jen další drahou půjčku, kterou už sám vyhodnotil jako nesmysl. Vyprávěl, jak má pocit, že už mu stejně nikdo nepomůže, že bankám po těch zkušenostech nevěří, a proto jde za mnou. Dodal, že k rodičům s tím nechce, že by se na něj dívali jinak. Mně v tu chvíli došlo, že kdyby mi to nevrátil, jsem v podstatě bez úspor. Žádný byt, žádná rezerva, nic. Nahlas jsem mu řekla, že to pro mě není drobná výpomoc, ale obrovské riziko, které může změnit i můj život.
Jeho reakce byla dost podrážděná. Připadalo mu, že mu nevěřím, že to přeháním a že z něj dělám nespolehlivého člověka. Opakoval, že je to „jen na týden“, že má peníze jisté a že by přece nikdy rodinu neokradl. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to není o tom, že bych mu jako člověku nevěřila, ale že nevěřím celé té situaci. Že když někdo splácí několik půjček najednou a bere si další, tak to prostě pod kontrolou nemá, ať říká, co chce. Situace v hovoru se zhoršovala, on byl čím dál víc dotčený, já čím dál víc v napětí. Bylo slyšet, že se uráží a že má pocit, že ho soudím.
Rozpolcenost mezi loajalitou a sebezáchovou
Poprosila jsem ho, ať se nezlobí, ale že si to potřebuju v klidu promyslet a přepočítat, jestli si to vůbec můžu dovolit. Hovor jsme ukončili v takovém divném tichu. Sedla jsem si k notebooku, otevřela bankovnictví a koukala na své úspory. Před očima jsem měla všechny ty konkrétní představy, co za nimi mám: představu vlastního bydlení, možnost jednou odejít z práce, která mě vyčerpává, mít aspoň nějakou rezervu, kdyby se mi něco stalo. Došlo mi, že kdybych mu ty peníze dala a něco se pokazilo, jsem bez rezervy a možná bych za pár měsíců sama musela někoho prosit o pomoc. Ten pocit mě fakt děsil. Nakonec jsem se rozhodla, že mu tak velkou částku půjčit nemůžu. Bylo mi z toho fyzicky špatně, ale zároveň jsem věděla, že tohle je hranice, kterou bych už sama pro sebe nepovažovala za přijatelnou.
Druhý den jsem mu zavolala. Byla jsem nervózní, ruce se mi trochu třásly, ale chtěla jsem to říct jasně. Vysvětlila jsem mu, že mu dvě stě tisíc půjčit nemůžu, že je to pro mě příliš velké riziko. Zároveň jsem ale dodala, že to neznamená, že ho nechci podpořit vůbec. Nabídla jsem, že s ním půjdu do banky, že zkusíme nějakou nezávislou dluhovou poradnu, kde by mu pomohli dát to celé do nějakého plánu, případně že se můžeme poradit, jestli pro něj vůbec dává smysl oddlužení. Řekla jsem, že menší částku bych možná zvládla, ale ne tohle. Brácha byl nejdřív očividně uražený, odsekával, že jsem ho nechala ve štychu, že prý „k čemu jinému je rodina“. Po pár minutách hovor usekl s tím, že to nějak vyřeší sám.
Výčitky, úleva a lekce z hranic
Zůstala jsem pak s hodně nepříjemným pocitem. Hlavou mi běžela slova, co řekl, a měla jsem výčitky, jestli jsem nebyla moc tvrdá. Zároveň se mi ale trochu ulevilo, že jsem nešla proti svému rozumu. V dalších dnech jsem o tom hodně přemýšlela. Uvědomila jsem si, že tohle je přesně ta situace, kdy se mluví o hranicích, ale člověk je pochopí až ve chvíli, kdy je musí opravdu nastavit. Že milovat někoho neznamená automaticky plnit všechno, co po mně chce, a vzít na sebe jeho rizika.
S bráchou bylo pak pár týdnů znát napětí. Volali jsme si jen kvůli nutným věcem, třeba co s mámou k narozeninám, ale jinak nic osobního. Bylo mi to líto, ale nechtěla jsem couvnout. Až po nějaké době, mezi řečí, zmínil, že to nakonec vyřešil jinou půjčkou a větším kšeftem. Nešel do detailů a já se ani neptala. Náš vztah se pomalu vrátil do běžného režimu, zase si píšeme blbosti a občas se vidíme na obědě. Pro mě je ale od téhle zkušenosti jasno v tom, že i v rodině jsou věci, za které zodpovídá každý sám. A že říct ne nemusí znamenat odmítnout člověka, ale jen odmítnout situaci, která je pro nás neúnosná.
