Článek
S Honzou jsem byla tři roky. Mluvili jsme o společném bydlení, koukali na inzeráty a já měla pocit, že konečně přichází něco stabilního. Poslední měsíce před rozchodem se ale začal měnit. Častěji rušil domluvené schůzky, psal, že je po práci vyřízený, že má toho v kanclu hodně, že to teď prostě „nedává“. Já jsem si to vysvětlila tak, že jsem na něj asi moc tlačila, a začala jsem na sebe dávat pozor. Měla jsem v hlavě pořád větu „nebuď náročná, nebuď hysterka“. Když se se mnou nakonec rozešel s tím, že „potřebuje být chvíli sám“, okamžitě jsem to vzala jako potvrzení toho, že jsem ho zahltila.
Když je snazší vinit sama sebe
Asi tři měsíce po rozchodu jsem to pořád dokola probírala sama se sebou. Vracela jsem se v hlavě k situacím, kdy jsem se ho na něco zeptala, kdy jsem chtěla společné plány, a snažila jsem se najít ten moment, kdy jsem to „přehnala“. Jednou jsem o tom mluvila s bráchou Markem. Honzu nikdy moc nemusel, ale kvůli mně se držel zpátky. Poslouchal mě a pak řekl, že mu to celé nějak nesedí, ale že se v tom nechce moc vrtat, aby mě to nebolelo víc, než už teď. Jeho pochybnosti jsem tehdy spíš odmítla. Bylo pro mě jednodušší dál věřit tomu, že jsem ho přetížila já, než si připustit možnost, že mě prostě využil a neměl koule mi to říct.
Jedno odpoledne v práci mi od něj přišla zpráva: „Jsi někde, kde si můžeš v klidu přečíst něco nepříjemného?“ Hned jsem z toho měla divný pocit. Vzala jsem si mobil a šla do kuchyňky, protože tam zrovna nikdo nebyl. Napsala jsem mu, že jo, a za pár vteřin mi přistál screenshot konverzace mezi Honzou a nějakým Kubou. Toho jsem znala jen z vyprávění jako jeho kamaráda z fitka. Srdce se mi rozbušilo ještě dřív, než jsem to otevřela. Tušila jsem, že to bude o mně, ale stejně jsem pořád doufala, že to nebude tak hrozné.
Screenshot, který převrátil příběh naruby
Na tom screenshotu byl kus chatu z doby pár dní před naším rozchodem. Kuba tam Honzovi psal, ať to se mnou už konečně ukončí, když je prý s Terkou „napůl přestěhovanej“. To jméno jsem slyšela poprvé. Honza mu odpovídal něco jako: „Já jí řeknu, že potřebuju bejt sám, nechci vypadat jako kretén, když jsem v tom s Terkou už tři měsíce.“ Tu jednu větu jsem si četla pořád dokola. Najednou mi začaly zapadat všechny ty jeho výmluvy na únavu, zrušené víkendy, odtažitost. Najednou jsem ten rozchod viděla úplně jinak. Udělalo se mi fakt špatně, musela jsem si sednout na židli a chvíli jsem jen koukala do displeje, ani jsem mu neodepsala.
Pak jsem Markovi napsala jen „Co to jako je?“ a on mi hned volal. Řekl, že ty screenshoty dostal od společného známého, který je s tím Kubou ve skupinovém chatu. Kuba se tam tímhle hovorem s Honzou chlubil a ten známý to vyfotil a poslal Markovi. Marek prý několik dní přemýšlel, jestli mi to má vůbec posílat. Bál se, že mě to dorazí. Nakonec se rozhodl, že je lepší, abych věděla, jak to bylo, než abych dál žila v představě, že jsem všechno pokazila já. Brečela jsem do telefonu a opakovala, že mi to vlastně zapadá, že jsem celou dobu cítila, že něco nesedí, ale neuměla jsem to pojmenovat. Byla v tom úleva i hrozná hořkost.
Začátek uzavírání a nastavování hranic
Ten večer jsem si sedla k našim starým konverzacím s Honzou. Četla jsem si zprávy, které jsem dřív brala jako normální. Jak byl k dispozici jen v určité hodiny. Jak nikdy nechtěl moc fotky na sociální sítě, aby „nemusel nic vysvětlovat v práci“. Jak se vyhýbal plánům typu dovolená za půl roku, pořád říkal, že neví, jak na tom bude. Dřív jsem to omlouvala jeho povahou a stresem. Teď se ale to, jak jsem to vnímala, změnilo: z „já jsem moc“ na „on neměl odvahu být upřímný“. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mu nenapsat a nenapsat mu, co si o tom myslím. Nakonec jsem si řekla, že tím bych si jen znovu otevřela ránu. Zablokovala jsem ho všude, ne jako trest, ale jako hranici pro sebe.
V dalších týdnech to pořád bolelo. Ale něco se změnilo. Míň jsem se obviňovala, míň jsem analyzovala každou vlastní větu. Měla jsem v ruce konkrétní důkaz, že to nebylo jen o mně a mojí „náročnosti“. S Markem jsme si z toho občas dělali černý humor. Když třeba někdo u stolu řekl „potřebuju být chvíli sám“, podívali jsme se na sebe a pousmáli se. Ten screenshot jsem si po čase smazala, nechtěla jsem se k němu pořád vracet, ale v hlavě mi zůstal jako důležitý okamžik. Od nekonečného sebemrskačství k tomu, že jsem si dovolila být naštvaná na něj, ne na sebe. A hlavně jako připomínka, že příště už nechci přehlížet svůj vnitřní pocit, že je něco špatně, jen proto, abych udržela vztah za každou cenu.
