Článek
Když si ten den zpětně vybavuju, začal úplně obyčejně. Ráno jsem vstala, dala si rychlou sprchu, namazala chleba, nalila kafe do cestovního hrnku. Přítel ještě spal, já si v kuchyni v rychlosti projela maily, jen letmo, spíš ze zvyku. Všechno jelo v režimu, na který jsem zvyklá – trochu nestíhám, trochu jsem unavená, ale nijak to neřeším, protože takhle je to už dlouho. V hlavě si skládám úkoly na poradu, přemýšlím, co musím do konce týdne odevzdat. V tramvaji stojím namačkaná mezi lidmi a mám spíš pocit, že prožívám další stejný den, než že by se mělo stát něco zajímavého.
Nenápadné ráno, které mělo skrytý zlom
Dopoledne v práci uteče v tabulkách a callech. Kolem poledne sáhnu po mobilu jen proto, abych se podívala, kolik je hodin. Na displeji vidím nepřijatý hovor a dlouhou zprávu z neznámého čísla. Chvíli na to zírám a pak mi dojde, že to číslo vlastně znám, jen už není uložené. Jeho číslo jsem po rozchodu před dvěma lety smazala skoro rituálně. Zprávu otevřu spíš ze zvědavosti než z čehokoli jiného. V první větě vidím jeho jméno a jak píše, že se mi chce omluvit. Je to dlouhé, omlouvá se, píše o tom, jak si uvědomil, že se ke mně choval manipulativně, že mě dusil, že mě nerespektoval. Sedím u pracovního stolu, koukám do displeje a najednou se cítím úplně nejistě. Všechno, co jsem si roky vysvětlovala slovy „jsem prostě moc citlivá“, má najednou úplně jiný název.
Zvednu se a jdu si do kuchyňky udělat kafe, zprávu mám pořád otevřenou. Čtu ji znovu a znovu, skoro bezmyšlenkovitě, a mezitím se mi začnou vybavovat konkrétní scény z našeho tehdejšího vztahu. Jeho tiché dny, kdy se mnou nemluvil a já chodila po bytě potichu, aby tozt něčím „nezhoršila“. Jeho poznámky typu „kdo jiný by tě takhle snesl“ a moje snaha být ještě klidnější, chápavější, míň „náročná“. Vždycky jsem to brala jako svoje selhání, že jsem moc hysterická nebo nevrlá. A teď tady čtu, že to nebylo jen o mně. Začínám si připouštět, že část viny neležela jen na mých bedrech, a to je zvláštní směs úlevy a strachu. Zbytek pracovní doby už zvládnu jen napůl soustředěně. Překlikávám mezi maily, dělám chyby v osloveních, kolegové na mě mluví a já jim odpovídám automaticky, zatímco v hlavě mám pocit, že přehodnocuju kus své minulosti.
Zpráva z neznámého čísla, která bolí
Cestou domů v tramvaji automaticky znovu sáhnu po mobilu. Zprávu od bývalého si nečtu, ale začnu si ho v hlavě porovnávat s Martinem, se kterým teď žiju. Najednou si uvědomuju, kolik podobných vět od něj vlastně slyším. Že přeháním. Že se moc ptám. Že „tohle by normální holka neřešila“. Do té doby jsem to brala jako normální neshody, občas ostřejší tón, který má každý. Teď v tom ale vidím vzorec, který se opakuje, a udělá se mi z toho fyzicky špatně. Vystoupím o zastávku dřív, jen abych se prošla a trochu se srovnala. Chodím mezi paneláky tam a zpátky, koukám do země a hlavou mi běží jediná věta: že jsem sama sebe roky nebrala vážně. Nakonec dojdu domů mnohem později než obvykle.
Když otevřu dveře, Martin sedí u počítače. Otočí se a zeptá se, proč jdu pozdě, ale ten tón zní spíš jako kontrola, než že by měl strach nebo starost. Chvíli zvažuju, jestli mu o té zprávě vůbec říkat, ale nechci nic skrývat, tak mu to řeknu. Řeknu mu, že mi psal bývalý, omluvil se za to, jak se ke mně choval, a že mě to trochu rozhodilo. Doufám v normální reakci, v otázku, jak mi je. Místo toho se skoro okamžitě rozjede scéna. Proč si s ním píšu. Jestli mi na něm pořád záleží. Proč z toho dělám drama. Snažím se mu vysvětlit, že já jsem mu nepsala, že to pro mě otevřelo staré věci, ale on to pořád stáčí na sebe. V jednu chvíli slyším přesně tu samou větu jako kdysi: „Ty prostě vždycky musíš něco řešit.“ A v tu chvíli mi dojde, jak moc podobně se cítím jako tehdy. Mám pocit, že moje pocity jsou něco, co je potřeba zlehčit nebo otočit proti mně.
Když zjistíte, že žijete stejný příběh
Po hádce se zavřu v ložnici. Sednu si na postel, mobil držím v ruce, ale nedívám se do něj. V hlavě mi běží úplně prostá myšlenka: že takhle nechci žít. Ne s ním konkrétně, ale obecně v tomhle nastavení, kdy se pořád omlouvám za to, co cítím. Vzpomenu si na kamarádku, která chodí na terapii. Občas mi o tom něco naznačila, hlavně ve chvílích, kdy viděla, jak jsem podrážděná, vyčerpaná a všechno beru proti sobě. Tehdy jsem to odbyla tím, že „na tom nejsem tak špatně“. Teď tam sedím, je mi úzko a napadne mě, že možná není potřeba čekat, až budu „dost špatně“. Odemknu mobil a napíšu jí zprávu, jestli by mi nedala kontakt na svou terapeutku.
Večer sedím v kuchyni s hrnkem čaje. Martin je v obýváku u televize, mezi námi je nepříjemné ticho, kdy jsme sice v jednom bytě, ale každý si žije svoje. Kamarádka mi skoro hned odepisuje, posílá mi jméno a mail terapeutky a krátkou větu, že je ráda, že jí píšu. Chvíli koukám na ten kontakt a pak sepíšu pár vět. Napíšu, že mám pocit, že se mi v životě něco opakuje, že mám problém věřit vlastním pocitům a že bych to chtěla probrat s někým nestranným. Nečekám rychlou odpověď, ale ještě ten večer mi přijde mail s termínem první konzultace. Zase si otevřu zprávu od bývalého, tentokrát ji ale nečtu s takovým napětím. Vnímám ji spíš jako něco, co jen připomnělo věci, které ve mně byly už dlouho. Uvědomuju si, že tenhle úplně obyčejný den pro mě hodně změnil hlavně tím, že jsem se poprvé rozhodla dát na svoje pocity a udělat krok, který je opravdu pro mě.
