Článek
Když jsme s přítelem začali hledat byt, brala jsem to nejdřív docela sportovně. Po pár týdnech neustálého obnovování Sreality, hlídání nových inzerátů a zklamání z „už je to pryč“ mě to ale začalo vyčerpávat. Ceny byly vysoko, všechno slušné zmizelo během jednoho dne. Jedno odpoledne jsem narazila na 2+kk v klidnější části Brna. Fotky vypadaly normálně, žádný design, ale čistě, obyvatelně. Cena byla na dnešní dobu „ještě docela snesitelná“. Hned jsem zavolala. Majitel působil po telefonu mile, mluvil klidně a hned nabídl prohlídku na další den. Řekla jsem si, že třeba konečně něco vyjde.
První dojem z domu a bytu
Když jsme k domu dorazili, trochu mě zarazilo okolí. V inzerátu byly i fotky domu a ulice, tam to vypadalo upravenější. Naživo byly vidět oprýskané fasády, neposekaná tráva, prostě takový lehce zanedbaný barák. Ne že bych kvůli tomu otáčela, ale říkala jsem si, že fotky dost zkreslovaly skutečný stav. Majitel na nás čekal před vchodem, starší pán v bundě, usmíval se a hned začal povídat, jak je to „rodinný byt, o který se vždycky starali“. V bytě samotném byly běžné nedostatky – odřená linka, starší koupelna, trochu divně řešené úložné prostory –, ale nic katastrofálního. V hlavě jsem si už skládala, kam bychom dali gauč, kde bych si udělala místo na práci. Byt na mě nepůsobil špatně.
Po prohlídce všech místností jsme si sedli ke stolu v kuchyni. Vytáhla jsem blok a začala se ptát na klasické věci – zálohy, kauci, internet. Majitel zopakoval, co bylo v inzerátu, a já si říkala, že to zatím zní docela fér. Pak jako by si na něco vzpomněl a dodal, že by chtěl „pro jistotu“ kauci ve výši tří nájmů. V inzerátu nic takového nebylo. Podívala jsem se na přítele, on na mě. Všude jinde mluvili maximálně o dvou nájmech. Bylo mi v tu chvíli nepříjemné říct rovnou, že je to moc, a část mě si říkala, že dnešní doba je prostě bláznivá a že se tomu asi musíme přizpůsobit. Přítel se ale hned zeptal, jestli je to pevná podmínka. V tu chvíli jsem začala tušit, že to nebude poslední „detail“, o kterém jsme v inzerátu nečetli.
Kauci střídá hotovost a „nějaká“ smlouva
Pak přišla řeč na smlouvu. Čekala jsem, že vytáhne nějaký vzor nebo aspoň řekne, že nám ji pošle mailem. On jen mávl rukou, že „to se nějak sepíše“, a mezi řečí zmínil, že by radši měl platby v hotovosti. Prý aby „nemusel řešit daně a úřady“. Řekl to tónem, jako by šlo o samozřejmost, kterou přece každý chápe. Dodal, že nám dá jednoduchou dohodu na jednu stránku, ale že do klasických nájemních smluv se mu nechce, že je to moc papírování. V tu chvíli mi začalo být jasné, že je v tom problém. Představila jsem si, co všechno bychom v ruce neměli, kdyby se něco pokazilo – žádná jasná práva, žádné jistoty. Zároveň na něm bylo vidět, že se mu nechce nic řešit oficiálně. Začala jsem být nervózní, ale ještě jsem to v sobě nějak dusila.
Když viděl, že nejsme nadšení, pokračoval. Řekl, že byt pronajímá jen dočasně, než se dcera vrátí z Anglie. Může to být za půl roku, ale klidně i dřív. „Když se rozhodne přiletět, potřeboval bych, abyste mi do čtrnácti dnů byt uvolnili, rodina má přednost,“ řekl úplně klidně. Přítel se zkusil zeptat, jestli by nešla domluvit nějaká normální výpovědní lhůta. Majitel jen mávl rukou, že výpovědní lhůty jsou zbytečná byrokracie, která jen komplikuje život. V tu chvíli jsem si konkrétně představila situaci, jak v prosinci balíme krabice, sháníme stěhováky a nový byt, protože se dcera rozhodla, že už ji Anglie nebaví. Všechno mi začalo připadat víc a víc jednostranné.
Žádný trvalý pobyt, žádná zvířata
Zkusila jsem to zachránit tím, že jsem se zeptala na trvalý pobyt. Kvůli různým věcem ho potřebujeme, hlavně kvůli úřadům a doktorům. Majitel okamžitě řekl, že to v žádném případě nepřipadá v úvahu. „To už bych vás z bytu nedostal,“ dodal s úsměvem, jako by to byla vtipná poznámka. Mně to ale vtipné nepřišlo. Přidala jsem otázku na domácí mazlíčky, protože jsme do budoucna uvažovali o kočce. Odpověď byla krátká: žádná zvířata. A ještě doplnil, že by se stejně jednou za měsíc stavil, jestli je všechno v pořádku a nic se neničí. V tu chvíli jsem se vnitřně rozhodla, že tady bydlet nechci. Snažila jsem se ale tvářit slušně a nedat na sobě znát, jak moc mě to celé vyděsilo. S přítelem jsme si vyměnili pohled a bylo nám jasno.
Prohlídku jsme ukončili tak, že jsme majiteli poděkovali a řekli, že si to v klidu doma projdeme a dáme vědět. On přikývl, jako by bylo samozřejmé, že máme skvělou nabídku. Když jsme vyšli ven a šli na tramvaj, chvíli jsme mlčeli. V tramvaji jsme začali probírat, jestli nejsme moc nároční a jestli dnes existuje něco jako „normální“ nájem. Ale vždycky jsme se vrátili k tomu stejnému – jak nejistě bychom se tam cítili. Tříměsíční kauce v hotovosti, žádná pořádná smlouva, žádná výpovědní lhůta, žádný trvalý pobyt, možnost být během dvou týdnů venku.
Cesta z prohlídky a poslední telefonát
Doma jsem si sedla k počítači a ještě jednou si to sepsala na papír, bod po bodu. Když jsem to viděla přehledně, došlo mi, že to není o tom, že bychom byli rozmazlení. Bylo to prostě nefér a dost rizikové. Nakonec jsem majiteli zavolala. Slušně jsem mu poděkovala za čas a řekla, že jsme se rozhodli byt nevzít. On si neodpustil poznámku, že „mladí dneska chtějí mít všechno jenom pojištěný papírama“. Zavěsila jsem s lehkou úzkostí, jestli nějaký normální pronájem vůbec seženeme. Ale zároveň se mi hodně ulevilo, že jsme se nenechali přimět k něčemu, co by nám jednou mohlo zkomplikovat život v tom nejhorším možném momentu.
