Článek
Od učňáku jsem jezdil ve staré Felicii po dědovi. Všichni jsme věděli, že je už v horším technickém stavu, ale nějak fungovala, vozila mě do práce, do lesa, na stavby. V hlavě jsem ale pořád měl jednu věc: že jednou budu mít „pořádné auto“. Konkrétně Mercedes. Ne ani tak kvůli rychlosti nebo pohodlí, spíš jako důkaz, že jsem to někam dotáhl, že jsem to zvládl líp než naši, kteří celý život jezdili v tom, co zrovna zbylo. Po večerech jsem seděl u telefonu, projížděl inzeráty a přepočítával, kolik mi ještě chybí. Manželka nad tím vždycky protočila oči, ale viděla, že je to takový můj dětský sen. Občas mě přibrzdila slovy typu: „Hele, nedělej blbosti, ještě máme hypotéku,“ ale úplně mi to nezakázala.
Když se vysněné auto poprvé ukáže doma
Jednou jsem v inzerátech narazil na přesně ten model a barvu, o které jsem roky mluvil. Cena byla pořád vysoká, ale poprvé jsem měl pocit, že se to dá zvládnout. Vzal jsem si den volna, jel do města a už cestou vlakem jsem byl hodně nervózní. Auto vypadalo dobře, projel jsem se, všechno sedělo. Když jsem podepisoval smlouvu, bušilo mi srdce a ruce se mi trochu třásly. Cestou domů jsem seděl za volantem a říkal si, že tohle je ten okamžik, na který jsem čekal. Jenže jakmile jsem vjel do naší vesnice a pak do naší ulice, měl jsem pocit, že se na mě všichni dívají. Najednou jsem si nebyl tak jistý, jestli se chci všem ukazovat. Před domem stál soused, zamračil oči, auto si obešel a prohodil: „No jo, někomu se daří.“ Zasmál jsem se tomu, jakože chápu vtip, ale nebylo mi to příjemné. Nebyl to jen obdiv, spíš směs závisti a takového toho: „Hlavně ať si nemyslí, že je něco víc.“
Další den se to potvrdilo. Šel jsem do sámošky pro rohlíky a prodavačka se na mě usmála: „Takové auto se nám tady na návsi jen tak nevidí.“ Za mnou dvě ženské šeptaly něco o tom, kolik asi beru a jestli se nám zvedla hypotéka. Došlo mi, že jsem počítal s tím, že si lidi auta všimnou, ale vůbec jsem nepřemýšlel, že z toho budou mít řeči a domněnky. Měl jsem v sobě rozpor. Na jednu stranu jsem byl pořád na to auto hrdý, na druhou stranu jsem se začal stydět, když jsem s ním zajížděl na dvůr a viděl, jak se záclony trochu pohnou.
Slova sousedů bolí míň než první škrábanec
Praktická stránka se mi ukázala hodně rychle. Náš vjezd na dvůr je úzký a z mírného kopce. S Feldou jsem tam najížděl skoro poslepu, nikdy mě nenapadlo nad tím přemýšlet. První den s Mercedesem jsem škrtl spodek o rantl. Lekl jsem se tak, že jsem zůstal stát na dvoře, koukal pod auto a nadával si, proč jsem do toho vlastně šel. Do lesa na dřevo nebo po polní cestě jsem si s ním netroufl vůbec, jen jsem si to párkrát představil a hned jsem to zavrhl. Nakonec jsem stejně z garáže vytáhl starou Felicii, kterou jsem plánoval hned po koupi Mercedesu prodat, a zase do ní naházel pilu, klíče, špínu. Místo aby mi nové auto přidalo pocit volnosti, najednou jsem řešil, kam s ním můžu a kam radši ne, abych něco neodřel nebo neurval.
V hospodě se z Mercedesu stalo na pár týdnů hlavní téma. Někteří chlapi se ptali normálně – motor, spotřeba, ročník, prostě klasika. Ale pár lidí začalo narážet: „Tak co, kolik máš bokovek, že sis tohle mohl dovolit?“ Nebo: „Ty už na brigády jezdit nebudeš, co by tomu auto řeklo.“ První večer jsem se tomu smál, ale když se to opakovalo, začalo mě to štvát. Jeden známý mě přestal postupně zvát na víkendové melouchy. Možná náhoda, ale v hlavě jsem si to spojil s tím, že si myslí, že když mám Mercedes, tak už tyhle kšefty nepotřebuju nebo je mi to pod úroveň. Najednou jsem měl pocit, že se kvůli autu od ostatních spíš vzdaluju, než že bych mezi ně víc zapadal.
V hospodě srandičky, doma prázdnější peněženka
Do toho se přidaly peníze a nervy. Pojištění na Mercedes bylo několikanásobně dražší než na starou Felicii. A protože jsem Feldu nakonec kvůli praktičnosti neprodal, platil jsem pojištění a technickou na obě auta. Když se v Mercedesu ozval zvláštní zvuk od podvozku, musel jsem do servisu až do krajského města. Už jen objednat se, domluvit odvoz, čekat, kolik si řeknou. Každá kontrolka na palubovce mě rozhodila, protože jsem věděl, že tady se nebudeme bavit o pár stovkách. Najednou jsem si začal v hlavě počítat, kolik mě měsíčně stojí jen to, že to auto stojí na dvoře. Uvědomil jsem si, že jsem vyměnil starosti typu „snad to projde ještě jednou technickou“ za úplně jiné, dražší starosti.
Po pár měsících mi došlo, že to dělám špatně. Přestal jsem se snažit dělat z Mercedesu běžné vesnické auto. Smířil jsem se s tím, že se nehodí na všechno. Nechal jsem si ho jako sváteční auto – na výlety s manželkou, na cesty do města, když jedeme k doktorovi nebo na návštěvu, kde vím, že budu parkovat na normálním parkovišti. A na běžné věci po vsi jsem začal zase víc používat Felicii. Do lesa, na stavbu, pro pytle cementu nebo když jedu jen pro seno. V ní nemusím přemýšlet, jestli někde drcnu zrcátko nebo vjedu do bláta.
Když pochopíš, že auto život nevyřeší
Postupně i lidi přestali auto tolik řešit. Objevily se jiné vesnické „novinky“, někdo si postavil bazén, jiný přístavbu, a já už neměl pocit, že mě všichni sledují. Když se na to dnes dívám, uvědomuju si, jak moc jsem si to auto spojoval s představou, že mi nějak změní život, že se budu cítit jinak a ostatní mě budou brát jinak. Nakonec mi spíš ukázalo, že tady na vesnici se lidi dívají víc na to, jaký kdo je a jak se chová, než na to, čím jezdí. Mercedes si pořád užiju, ale už v něm nehledám důkaz toho, jak na tom jsem. Spíš se dnes směju tomu, jak jsem si dřív myslel, že auto za mě vyřeší věci, které se musí řešit úplně jinak.
