Článek
Vracel jsem se v podvečer po D1 domů, klasický pracovní den za mnou. Bylo něco po šesté, provoz takový ten běžný – žádná kolona, ale nebyla to ani prázdná dálnice. Jel jsem v levém pruhu kolem sto třiceti a zrovna předjížděl pomalejší auto vpravo. Byl jsem unavený, ale ne tak, že bych se motal, jen jsem chtěl být doma v rozumnou dobu, dát si večeři a mít klid. Hlídal jsem si odstup i rychlost, abych nemusel zbytečně brzdit. V jednom momentu jsem mrknul do zpětného zrcátka a viděl, jak se za mnou objevuje černé BMW. Ještě o pár vteřin dřív bylo v dálce, najednou se přiblížilo tak rychle, že jsem v zrcátku skoro přestal vidět jeho značku. V tu chvíli jsem ztuhnul, sevřel volant a cítil prudkou fyzickou reakci.
Když se ti někdo lepí na nárazník
První, co se ve mně objevilo, byl vztek. Takové to: „Co si jako myslíš?“ Současně s tím ale i strach, protože jsem věděl, že když za sebou nemám žádný odstup, moc toho nezmůžu. Napadlo mě na vteřinu, že bych sundal nohu z plynu a donutil ho zpomalit se mnou, jako malou pomstu. Hned jsem si ale uvědomil, že by to byla hloupost a že bych tím riskoval víc než on. V pravém pruhu jsem pořád ještě míjel to pomalejší auto, takže jsem neměl kam uhnout. Snažil jsem se držet plynulou rychlost a nedělat nic prudkého. BMW za mnou začalo blikat dálkovými světly, jedno za druhým, až agresivně mě pobízelo ke zrychlení. V hlavě jsem si opakoval, že mě to nemá takhle rozhodit, že se nic neděje, ale ruce jsem měl zpocené a srdce mi bušilo rychleji, než bych chtěl.
Jakmile jsem viděl, že se pravý pruh začíná uvolňovat, zapnul jsem blinkr a soustředil se jen na to, abych se co nejplynuleji zařadil doprava. V tu chvíli jsem měl zároveň pocit úlevy i určitého ponížení. V hlavě mi jelo, že vlastně uhýbám někomu, kdo se chová bezohledně, a že bych to dělat nemusel. Na druhou stranu mě víc zajímalo, aby za mnou nejel těsně někdo, komu zjevně chybí zábrany. Jakmile jsem byl vpravo, BMW kolem mě projelo tak těsně, že jsem měl chuť automaticky zatroubit. Ještě u toho přidal plyn, jako by mi potřeboval předvést, jak „pomalu“ jedu. Ruku jsem už měl na klaksonu, ale nakonec jsem ho nezmáčkl. Došlo mi, že by to akorát celou situaci vyhrotilo a možná bych se pak bál ještě víc.
Z pár minut jízdy je hotový thriller
Chvíli jsem ho pak sledoval před sebou. Viděl jsem, jak dělá v podstatě to samé, co předtím u mě – jel těsně za dalšími auty, střídal pruhy jen s minimálním odstupem a pořád někam spěchal. Při představě, že před ním někdo jen trochu víc přibrzdí, neměl jsem z toho dobrý pocit. Uvědomil jsem si, jak strašně málo by stačilo k tomu, aby došlo k řetězové nehodě několika aut za sebou. Zároveň jsem ale cítil i zvláštní úlevu, že už není těsně za mnou, že už to není můj problém. Snažil jsem se vrátit k normální jízdě, ale šlo to pomalu. Najednou jsem víc sledoval zrcátka, víc kontroloval, kdo se blíží zezadu, a cítil jsem, že jsem pořád napjatý, i když se už reálně nic nedělo.
Po pár minutách se provoz začal lehce zpomalovat a v dálce jsem zahlédl modrá světla na odstavném pruhu. Nejdřív jsem myslel, že je to nějaká nehoda nebo porucha, nic výjimečného. Jak jsem se ale blížil, rozeznal jsem dálniční policii a vedle ní jedno osobní auto. Až když jsem jel blíž, došlo mi, že je to to samé černé BMW, které mě před chvílí tak stresovalo. Stálo u krajnice, řidič byl venku, bokem k silnici, ruce podél těla. Bez tónovaných skel a bez toho pohybu působil najednou úplně obyčejně, možná až trochu ztraceně. Nevypadal nijak výjimečně, byl to prostě chlap, kterého teď někdo zastavil.
Co mě to vlastně naučilo o dálnici
Když jsem kolem nich projížděl, instinktivně jsem sundal nohu z plynu, i když nebyl žádný důvod. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak rychle se uvolňuje napětí, které jsem v sobě měl od chvíle, kdy jel těsně za mnou. Měl jsem v sobě směs zadostiučinění – něco jako „dobře ti tak“ – a zároveň zvláštního soucitu. Ne proto, že bych ho litoval jako oběť, ale spíš proto, že jsem vnímal, jak zvláštní je, že pár minut jeho stylu jízdy rozhodilo nejen mě, ale možná i další lidi kolem. Došlo mi, jak rychle se z obyčejné nervozity na dálnici může stát situace, kdy člověk udělá něco hloupého jen z principu.
Zbytek cesty domů jsem jel klidněji než na začátku. Pořád jsem myslel na to, co by se asi dělo, kdyby ho policie nezastavila a on pokračoval v takové jízdě dál. Kolik lidí by ještě stihl rozhodit, kolik řidičů by kvůli němu udělalo chybu. Zároveň jsem si uvědomil, jak snadno jsem mu na chvíli přenechal kontrolu nad vlastními nervy a rozhodováním. V hlavě jsem si udělal takové malé předsevzetí: příště, jakmile to půjde bezpečně, uhnu hned a nebudu si hrát na principy. Ne proto, že bych se chtěl někomu podbízet, ale proto, že za ten stres a riziko mi žádný cizí člověk na dálnici nestojí.
