Článek
Začátek prosince trávím většinou cestováním hromadnou dopravou s mobilem v ruce. Letos na mě z každého článku a z každé reklamy vyskakuje věta, že „Vánoce jsou o rodině“. Místo hřejivého pocitu ale cítím napětí. Představím si mámu, jak je po rozvodu sama v bytě. Tátu s novou ženou a jejími dětmi. Bráchu, který pendluje mezi nimi. Babičku, která žije sama na druhém konci města. A do toho letos poprvé i přítele a jeho rodiče. Když se snažím jen v hlavě spočítat, kde bych měla být a kdy, dochází mi, že „být s rodinou“ pro mě není jeden jasný plán, ale několik různých očekávání, která se navzájem překrývají.
Když kalendář nestačí na všechny očekávání
Jedno pondělí večer sedíme s přítelem u našeho malého kuchyňského stolu. Před sebou máme papír, na kterém jsou jen data a šipky. On navrhne, že bychom si mohli prostě říct, kde se nám chce být nejvíc, a podle toho to poskládat. Já ale hned cítím, jak se ve mně ozývá povinnost nikoho nevynechat. Chci, aby se všichni cítili aspoň trochu zahrnutí. On naopak říká, že nechce trávit svátky jen v autě a s pocitem, že všude jsme chvíli a nikde doopravdy. Zkoušíme různé varianty, ale u každé si umím představit, že bude někdo zklamaný. Nakonec se shodneme, že Štědrý den strávíme u jeho rodičů, 25. pojedeme k mojí mámě a tátu s babičkou stihneme ještě před Vánoci. Na papíře to vypadá rozumně, ale hned začnu mít obavy, koho se to dotkne.
Když mámě volám, snažím se znít klidně a dospěle. Vysvětluju jí náš plán a doufám, že to vezme v pohodě. Na druhém konci je chvíli ticho, pak řekne: „No… tak jo, to je v pohodě.“ Jenže v tom jejím „v pohodě“ slyším něco jiného. Pak dodá: „Tak já si nějak zvyknu.“ V tu chvíli mám silný pocit viny, jako bych ji odsunula na druhé místo. Začnu jí vysvětlovat, že chci být i s přítelem, že se to prostě nedá všechno stihnout. Ona řekne, že to chápe, ale ten tón znám. Položím mobil a mám chuť hned napsat příteli, že to ruším, jen abych mámu uklidnila. Zároveň vím, že kdybych to udělala, budu mít zase problém doma u nás.
Kolik rodin se vejde do jednoho stolu
Týden před Vánoci jedeme s bráchou k tátovi na „předvánoční večeři“. Říkal, že by nás rád viděl všechny pohromadě, tak to vymyslel takhle dopředu. U stolu sedí táta, jeho žena, její dvě děti, já a brácha. Všichni se snaží být milí a uvolnění. Probíráme dárky, práci, školu, díváme se na fotky z dovolené. Vypadá to, že to takhle funguje. Jen občas zachytím krátký, napjatý pohled mezi tátou a bráchou, když někdo zmíní „dřívější Vánoce“. V ten moment si uvědomuju, kolik věcí zůstalo mezi nimi nevyřešených, i když teď sedíme u jednoho stolu. Po večeři se ještě stavíme na hodinu k babičce. Dáme si čaj, předáme jí cukroví a dárky. U ní je všechno stejné jako vždycky a mně se na chvíli uleví, i když vím, že letos je to zase jen krátká návštěva mezi dalšími povinnostmi.
Štědrý den trávíme u partnerových rodičů. Oni dva, jeho sestra, pes, pohádky v televizi, v kuchyni to voní jídlem. Všechno je připravené, mají svoje zvyky, které opakují každý rok. Přítelova máma se ke mně chová hrozně mile, ptá se mě na práci, nabízí mi salát, dává mi malý dárek navíc „jen pro mě“. Jsem za to vděčná, ale zároveň mám pocit, že jsem tam pořád spíš host než součást rodiny. Když mi večer přijde od mámy SMS „Už máte rozbaleno?“, je mi úzko. Odpovím něco krátkého a jdu na chvíli na záchod, abych byla sama. Hlavou mi běží, jestli jsem nenechala tu „svoji“ rodinu samotnou kvůli té jeho. A jestli to tak bude každý rok.
Když si uvědomíte, že máte tři rodiny
Druhý den přijíždíme k mámě. V bytě to voní bramborovým salátem a cukrovím, ale je tam ticho. Pod stromečkem leží jedna rozbalená hromádka dárků, brácha u ní byl už včera. Teď tam sedíme jen my dva s přítelem. Máma se usmívá, snaží se dělat vtípky o tom, jak jsme dřív nadávali na kapra a jak jsme se hádali o pohádky. V jednu chvíli ale řekne: „Když jste byli malí, byli jsme aspoň všichni spolu.“ Slyším v tom malou výčitku a je mi jasné, kam to směřuje. Ptá se, proč jsem nemohla být na Štědrý den tady, říká, že chápe, že mám teď „svoji rodinu“, ale že má strach, že se od ní odpojuju. Snažím se jí vysvětlit ten náš plán, ale ona pořád opakuje svoje. V určité chvíli ve mně rupne a vyhrknu, že mám tři rodiny a nemůžu být na více místech najednou, že se vždycky bude cítit někdo odstrčený. Sama sebe překvapím, jak nahlas to řeknu. Radši jdu na balkon, než řeknu něco ještě tvrdšího.
Na balkoně stojím v ponožkách v zimě a snažím se uklidnit dech. Myslím na to, jak mi ještě nedávno slovo „rodina“ připadalo jednoduché. Teď se mi vybavují konkrétní lidi, jejich strachy, samoty, nároky a naděje, které se mnou spojují. Po pár minutách se vracím dovnitř. Řeknu mámě, že mě mrzí, jak jsem vybuchla, a že v tom mám prostě chaos. Ona chvilku mlčí a pak potichu přizná, že se bojí, že o nás jednou přijde úplně. Mluvíme pak klidněji. Domluvíme se, že příští rok zkusíme plánovat víc dopředu a říkat si otevřeně, co kdo potřebuje, i když to nikdy nebude ideální. Když od ní odjíždím, nemám pocit, že jsem všechno vyřešila. Spíš si uvědomuju, že moje „rodina“ není jeden jasně daný okruh lidí, ale složitý soubor vztahů, kompromisů a občasného pocitu viny, ve kterém se budu muset učit rozhodovat i sama za sebe.
