Článek
Když jsem se po rozchodu stěhovala zpátky k rodičům, říkala jsem všem, že je to jen na přechodnou dobu. V hlavě jsem měla pár měsíců, maximálně půl roku, než si zase postavím vlastní život. Jenže mezitím utekl skoro rok. Normálně pracuju na plný úvazek, mám slušný plat a díky tomu, že neplatím nájem a celkově žiju docela úsporně, se mi podařilo našetřit částku, která už pro mě něco znamená. S rodiči jsme se o tom nikdy nebavili, nijak jsem jim nelhala, jen jsme to prostě neotvírali. Jim stačilo, že si platím telefon, benzín a občas nakoupím větší nákup. Já jsem tiše počítala s tím, že ty úspory jednou použiju na vlastní bydlení, a bála jsem se, že kdyby věděli, kolik mám, začali by to komentovat nebo mi do toho mluvit.
Když peníze rozbijí rodinné ticho
Jednou večer po večeři přišel táta s tím, že by si se mnou chtěli promluvit o penězích. Bylo vidět, že je nervózní, pořád si pohrával s brýlemi. Sedli jsme si do obýváku a máma vytáhla složenky za elektřinu a plyn. Začala mi vysvětlovat, o kolik se jim zvedly zálohy, kolik teď platí za plyn a že už to sami takhle neutáhnou. Neříkali to vyčítavě, spíš opatrně, ale pointa byla jasná – chtěli po mně pravidelný měsíční příspěvek na domácnost, aby to bylo spravedlivé, když tam už tak dlouho bydlím. Moje první reakce ale byla úplně obranná. Začala jsem hned argumentovat, že si šetřím na vlastní bydlení, že jsem přece říkala, že u nich jsem jen dočasně a že když po mně budou chtít moc, zdrží to můj odchod.
Když jsem pak byla sama v pokoji, míchal se ve mně vztek se studem. Na jednu stranu mě iritovalo, že mě berou skoro jako puberťačku, co má „něco přidat na provoz“, když ve skutečnosti jsem finančně mnohem jistější, než si myslí. Měla jsem pocit, že kdyby znali skutečná čísla, jednali by se mnou jinak. Na druhou stranu se ozvalo moje svědomí. Uvědomila jsem si, že tu vlastně bydlím skoro zadarmo, že využívám jejich zázemí, jejich energie, vodu, internet, a přitom bych v krajním případě zvládla platit i normální nájem někde jinde. Došlo mi, že mě ve skutečnosti netrápí tolik samotný příspěvek, ale to, že k nim nejsem úplně otevřená. Nikdy jsem jim nelhala do očí, ale část pravdy jsem si nechávala pro sebe.
Účty na stole a střízlivé počty
Druhý den za mnou máma přišla do pokoje s tlustým šanonem účtů. Řekla, že mi to chce jen ukázat, ať vím, jak to teď mají. Rozložila na stůl faktury za energie, vodu, internet a k tomu papírek, kde měla napsané, kolik dostává důchod a kolik si táta vydělá v práci. Částky mi přečetla nahlas a najednou nešlo o pocity, ale jen o čísla. Se mnou v domácnosti jsou prostě o jednu dospělou osobu víc, která topí, sprchuje se, vaří, sedí u počítače. V tu chvíli mi došlo, že to není žádná manipulace, ale realita, kterou jsem si nechtěla úplně připustit. Trochu mě to zahanbilo, protože jsem se víc soustředila na svůj komfort a plán na vlastní byt než na to, jak se mají oni konkrétně teď.
Večer jsem si sedla k notebooku a prošla si svůj účet s podobnou pečlivostí, s jakou mi máma ukazovala jejich. Sepsala jsem si, kolik mi měsíčně přijde výplata, kolik dávám za svoje věci – auto, jídlo, drobnosti, občasné výlety – a kolik vlastně pořád odkládám bokem. Když jsem to viděla černé na bílém, došlo mi, že i s rozumným příspěvkem na domácnost budu pořád schopná si něco dávat stranou. Chvíli jsem zvažovala, jestli jim mám říct, kolik mám přesně našetřeno, ať je to úplně na rovinu. V hlavě se mi ale honily scénáře, jak by to začali komentovat, radit mi, kam to mám dát, nebo plánovat, kdy se mám odstěhovat. Postupně jsem si ujasnila, že to, že mám rezervu, je moje zodpovědnost a taky moje soukromí. Důležité je, abych byla férová v tom, co se týká společných výdajů teď a tady.
Dohoda, která mě naučila dospělosti
Další den jsme si sedli ke stolu znovu všichni tři, ale tentokrát jsem šla na domluvu připravená. Řekla jsem, že chápu, že se všechno zdražilo, že jsem si to spočítala, a navrhla jsem jim konkrétní měsíční částku, kterou jim můžu posílat. Zároveň jsem jim vysvětlila, že si potřebuju dál šetřit na vlastní bydlení, abych je jednou finančně nezatěžovala ještě víc. Nebylo to žádné velké emotivní prohlášení, spíš klidné vysvětlení. Bylo vidět, že je to uklidnilo. Táta jen kývnul, že je to fér a že jim to hodně pomůže, a máma řekla, že je ráda, že to řešíme „dospěle“ a ne hádkami. O mojí velké rezervě jsem mlčela, ale už jsem z toho neměla takový pocit viny. Věděla jsem, že svůj díl nákladů nesu.
Když jsem pak nastavovala první trvalý příkaz, cítila jsem zvláštní směs úlevy a jakési dospělosti. Najednou jsem tam nebyla jen jako dcera „na návštěvě po rozchodu“, ale spíš jako rovnocenný člen domácnosti. Došlo mi, že ta finanční rezerva pro mě není o tom, mít náskok před ostatními, ale spíš o tom, aby jednou nemuseli zachraňovat oni mě. Zároveň mě celá tahle situace motivovala začít konkrétně plánovat odchod do vlastního – koukat po nájmech, ptát se kamarádů, jak to řeší oni, přemýšlet, co vlastně od bydlení chci. A ulevilo se mi ještě v jedné věci: pochopila jsem, že je v pořádku neukazovat rodičům přesnou částku na účtu, pokud k nim jsem ohledně společných výdajů otevřená a férová.
