Článek
Ráno jsem spěchala do práce a hlavou mi jela jen ta porada, co mě čekala. Měla jsem pocit, že už jdu pozdě, i když jsem ve skutečnosti byla v čase. Tramvaj už byla na dohled, na zastávce stálo dost lidí. Postavila jsem se trochu bokem, abych nepřekážela těm, co budou vystupovat, a spíš jsem v duchu přemýšlela, co musím dneska stihnout. Když tramvaj zastavila, automaticky jsem popošla blíž ke dveřím s tím, že nastoupím jako vždycky a pojedu.
Když obyčejné nastupování skončí výbuchem
Dveře se otevřely a začali proudit lidi ven. Snažila jsem se jim uhnout, trochu jsem couvla do strany, aby měli víc místa. Jakmile to vypadalo, že už skoro nikdo nevystupuje, udělala jsem krok dovnitř. Bylo tam docela těsno, takový ten klasický ranní nával. V tu chvíli za mnou najednou nahlas zařval starší pán, ať se „sakra přestanu cpát“ a že „mladý jsou dneska úplně bezohledný“. Ten hlas mě úplně zarazil. Najednou jsem cítila, jak se na mě otočilo několik hlav, a jak se začínám červenat v obličeji. Nikdo nic neřekl, všichni koukali jinam, jako by se nic nestalo.
Instinktivně jsem se stáhla víc dovnitř tramvaje a tiše zamumlala něco jako omluvu, ani přesně nevím co. Vůbec jsem si nepřipadala, že bych se někam drala nebo někoho odstrčila, jen jsem nastupovala s ostatními. Ten pán si ale dál brblal, že mám počkat, až nastoupí „normální lidi“, a já měla chuť zmizet. V hlavě mi naskakovaly různé možné odpovědi, ale navenek jsem úplně ztuhla. Neřekla jsem nic, jen jsem se chytila tyče a stála tam. Zbytek cesty jsem si celou scénu přehrávala pořád dokola a zkoušela si představit, jestli jsem opravdu udělala něco špatně, nebo jen byla ve špatnou chvíli na špatném místě.
Banální scéna, ale tělo je v napětí
Do práce jsem dorazila úplně rozhozená. Sedla jsem si na poradu a koukala do prezentace, ale nedokázala jsem se soustředit. Dělala jsem drobné chyby, které normálně nedělám, pletla jsem čísla, zadrhávala jsem se. Kolegyně si všimla, že jsem nějak tichá, a o pauze se mě zeptala, co se děje. Nejprve jsem mávla rukou, že nic, že jsem jen unavená, ale pak ze mě ta ranní scéna nějak sama vypadla. Když jsem jí to popisovala, znělo to v mých vlastních uších strašně banálně. Jenže pořád jsem cítila ten stud a napětí v těle, jako bych tam v té tramvaji stála znovu.
Kolegyně na to reagovala tím, že se jí něco podobného stalo v autobuse, a snažila se mě uklidnit, že ten pán měl asi svůj špatný den a vybil si to na první osobě, která mu přišla do cesty. Logicky jsem chápala, že to tak nejspíš je, ale v hlavě se mi to stejně točilo dál. Nejvíc mě štvalo, že jsem se zase neuměla ozvat a jen jsem to „spolkla“. Po obědě jsem šla sama na krátkou procházku kolem kanceláře, abych se srovnala. Místo toho jsem si v duchu zkoušela různé věty, co bych mu bývala mohla říct, kdybych měla odvahu. Připadala jsem si trochu směšně, ale zároveň jsem cítila, že to potřebuju nějak domyslet do konce.
Jak se naučit ozvat bez křiku
Odpoledne cestou domů jsem čekala na tramvaj na jiné zastávce. Byla jsem už klidnější, ale pořád jsem na to trochu myslela. Když přijela tramvaj a otevřely se dveře, jeden pán trochu vrávoravě strčil do mladší ženy před sebou. Vypadalo to, že o tom ani moc neví, prostě ztratil balanc. Ta žena se na něj otočila a úplně klidně, ale pevně mu řekla, ať příště dává pozor, že to není příjemné. On se omluvil a tím to skončilo. Zaujalo mě, jak jednoduše a bez křiku to zvládla. V tu chvíli mi došlo, že přesně takhle nějak bych chtěla dokázat reagovat. Večer jsem pak doma partnerovi vyprávěla jak tu ranní, tak tu odpolední scénu a přiznala jsem, jak moc mě to celé rozhodilo.
On mě vyslechl a řekl, že chápe, že mě to sebralo, ale že by byla škoda, aby mi jedna věta od cizího člověka zkazila celý den. Neříkal to stylem „neřeš to“, spíš jsme o tom spolu normálně mluvili. Společně jsme pak vymýšleli pár krátkých vět, které bych mohla příště použít. Třeba: „Prosím, nekřičte, jen se snažím nastoupit jako ostatní,“ nebo: „Nechci se cpát, jen chci stihnout tramvaj.“ Znělo to možná trochu strojeně, ale mně pomáhalo mít něco konkrétního v hlavě. Večer, když jsem si čistila zuby, jsem si uvědomila, jak velkou moc dávám náhodným lidem, kteří o mně nic neví a já o nich taky ne. Neříkám, že příště budu najednou hrdinka, která se zastane všech a všechno si nenechá líbit. Ale aspoň mám pocit, že nejsem úplně bezmocná a že mám v hlavě připravený jednoduchý scénář, jak se ozvat, když se zase něco podobného stane.
