Článek
Myslela jsem, že jdu jen podepsat papír, který definitivně uzavře náš vztah. Z realitky jsem ale odcházela s podepsaným dodatkem a pocitem, že se něco znovu otevřelo.
Seděla jsem v tramvaji a v hlavě si pořád dokola opakovala větu „je to jen podpis dodatku“. Nic víc. Žádné velké shledání, žádné scény. Od rozchodu jsme se s Martinem viděli jen jednou, a to když jsme si předávali klíče od bytu. V žaludku jsem teď měla těžko a cítila jsem, jak se mi potí ruce. Navenek jsem chtěla působit klidně, brát to jako pracovní schůzku. Dodatek měl jen potvrdit, že v nájemní smlouvě zůstane už jen on. Já jsem měla svůj podnájem, krabice byly vybalené, život nastavený jinak. Brala jsem to jako poslední administrativní krok a doufala, že to nebude moc trapné ani dlouhé.
Setkání v realitce, které mě rozhodilo
Do realitky jsem dorazila o pár minut dřív. Recepční si ověřila moje jméno, odvedla mě do malé zasedačky a oznámila, že kolegyně, co připravuje smlouvy, má menší zpoždění. Zavřela za mnou dveře a já zůstala sama v tiché místnosti s velkým stolem uprostřed. Sedla jsem si, vytáhla občanku a telefon, položila je před sebe a snažila se vypadat soustředěně, jako kdybych čekala klienta. Ve skutečnosti jsem jen potřebovala zaměstnat ruce a nějak se tvářit. Za chvíli se ozvalo zaklepání a vešel Martin. Vypadal trochu nervózně, ale usmál se tím svým známým úsměvem, který jsem moc dobře znala. „Ahoj,“ řekl. Odpověděla jsem mu taky jen „ahoj“ a bylo to najednou strašně formální. Přesto jsme si úplně automaticky sedli naproti sobě, přesně jako kdysi doma u stolu, když jsme řešili účty nebo dovolenou.
Minuty se táhly a paní z realitky pořád nikde. Po deseti minutách jsme začali probírat byt. Kdo si nechá televizi, jestli už má vyhlídnutého nového spolubydlícího, co s poličkama, které jsme tam přidělali. Postupně jsme se od těchhle praktických věcí dostali k tomu, jak se máme. On mluvil o práci, já o novém bytě a spolubydlící. Napětí v místnosti pomalu ustupovalo. Cítila jsem, jak je mi vedle něj povědomě dobře, protože tenhle způsob hovoru jsme měli vždycky. Situace mi ale vcelku příjemná nebyla, protože jsem si vybavila, proč jsme se vlastně rozešli – věčné odkládání věcí, moje pocitové řeči, jeho úniky do práce. V jednu chvíli řekl, že když v bytě něco opravuje, občas ho napadne, že by se mě zeptal, jak to udělat líp, a pak si teprve uvědomí, že už tam nebydlím. Tím úplně narušil odstup, se kterým jsem tam šla.
Jeden kabát, jeden krok zpátky k sobě
Všimla jsem si, že mám kabát pohozený přes opěradlo židle za sebou, a začala jsem ho upravovat, jen abych měla něco v rukou. Martin se zvedl, že mi pomůže, obešel stůl a najednou stál vedle mě. Vstal úplně samozřejmě, jako by pořád bylo normální, že se o mě postará v takových drobnostech. Když mi bral kabát z ruky, byli jsme tak blízko, že jsem cítila jeho vůni. Zaskočilo mě, jak silně na mě najednou působí něco tak obyčejného. Podívala jsem se na něj, on na mě, na vteřinu jsme tam jen mlčky stáli hodně blízko u sebe. Polohlasně řekl něco jako „tahle blízkost mi chyběla“ a bylo to strašně nešikovné a upřímné zároveň. Místo abych ustoupila, zůstala jsem stát.
Pak šlo všechno rychleji, než bych čekala. Jeho ruka mi přistála na pase, moje mu automaticky sjela na krk. Polibek, kterému jsem v hlavě půl roku říkala ne, přišel úplně snadno, bez vnitřní debaty. Hlavou mi probliklo, že jsme v cizí kanceláři a že se kdykoli můžou otevřít dveře, ale tělo reagovalo dřív, než jsem stihla tu myšlenku zpracovat. Skoro automaticky jsme se posunuli do rohu místnosti dál od dveří, abychom nebyli na očích, kdyby někdo vešel. Nebylo to nic filmového ani něžného. Spíš chaotické, uspěchané a tělesné. V tu chvíli jsem měla pocit, že je nám oběma jedno, jestli je to správně, že prostě potřebujeme ten kontakt, i když už spolu oficiálně nejsme.
Stud, prázdno a rychlý návrat k podpisu
Když bylo po všem, stála jsem opřená o zeď a strašně rychle jsem dýchala. Místo úlevy přišel nejdřív stud a za ním zvláštní prázdno. Uvědomila jsem si, kde jsme, a že někde v systému téhle firmy je připravená smlouva, která má potvrdit, že už k sobě oficiálně nepatříme. Podívala jsem se na sebe – rozepnutá košile, vyhrnutá sukně, rozcuchané vlasy. Začala jsem si je automaticky uhlazovat, zapínat knoflíky, stahovat sukni dolů, jen abych zase vypadala nějak normálně. Martin stál kousek ode mě, taky se zapínal, díval se do země a vypadal úplně ztraceně. Tušila jsem, že mu hlavou běží něco podobného, ale nikdo z nás nic neřekl.
Z přemýšlení nás vytrhlo zaklepání na dveře a hlas recepční, že paní s dodatkem už je na cestě. Najednou jsme byli zpátky v realitce, ne dva lidi po sexu. Sedli jsme si zpátky ke stolu na svá místa a cítila jsem se od něj najednou mnohem vzdálenější než předtím, i když jsme seděli stejně daleko od sebe. Když přišla makléřka, všechno šlo rychle. Vysvětlila nám body dodatku, ukázala, kam se máme podepsat. Mluvila jsem krátce a stroze, dívala jsem se jen na papír před sebou a snažila se mít neutrální hlas. Martin se choval podobně. Podepsali jsme, podali jsme si ještě jednou ruce s paní z realitky a ona nás nechala v místnosti samotné, ať si v klidu odejdeme.
Na chvíli jsme tam ještě seděli. „Tak… hodně štěstí,“ řekl nakonec Martin. Přikývla jsem a odpověděla něco podobného. Žádné velké loučení, žádné další otázky. Jen jsme si vzali věci a vyšli z kanceláře. Před budovou jsme se krátce zastavili, rozhlédli se každý na jinou stranu a bez obejmutí nebo polibku na tvář jsme se rozešli. Papírově bylo všechno vyřešené. V nájemní smlouvě už figuroval jen on, já měla svůj nový byt a nový život. Uvnitř jsem ale cítila, že jsem si ten den místo tečky přidala ještě víc zmatku. A že odpověď na to, jestli se dá od člověka opravdu odstřihnout, nebude v žádném podepsaném dodatku.
