Článek
Ráno v kanceláři jsem si v úkolech odškrtla, že musím vytisknout formulář pro pojišťovnu a odnést ho odpoledne na pobočku. Termín byl dnes, nechtěla jsem to nechávat na poslední chvíli. Zkontrolovala jsem, jestli mám všechno vyplněné a podepsané, vzala si hrnek, abych to spojila s přestávkou, a šla ke sdílené tiskárně u kuchyňky. Bylo to něco, co jsem chtěla vyřídit hned, bez zbytečných odkladů, aby mi to nepřekáželo v hlavě. Všední rutina, kterou člověk udělá automaticky.
Na papíře vidím své jméno. Co teď?
V zásobníku nebyl papír, tak jsem otevřela šuplík s balíky, natrhla jednu fólii a doplnila čisté listy. Jakmile jsem zásobník zasunula, tiskárna se sama probudila. Rozjela se, aniž bych jí cokoli zadala. Došlo mi, že asi navázala na nějakou starší úlohu, kterou někdo zapomněl dokončit. Podavač vysunul stránku, která nebyla moje. Zastavila jsem se, aby si ji někdo omylem nevzal, a říkala jsem si, že je to u sdílené tiskárny běžné – chvíli něco leží a někdo jiný to pak vezme. Jen jsem si všimla, že stránka vypadá oficiálněji než běžná prezentace.
Na horním okraji tlustým písmem stálo „Důvěrné – návrh reorganizace“. Mezi body jsem zahlédla svoje jméno. Zneklidnilo mě to. Okamžitě jsem to zastavila. Stiskla jsem tlačítko a zrušila další stránky, aby to neleželo všem na očích. Nechtěla jsem se do toho začíst ani předstírat, že jsem to neviděla, a nechtěla jsem, aby to leželo u kuchyňky na očích. V tu chvíli mi stačilo, že jsem zahlédla vlastní jméno. Věděla jsem, že tahle situace je citlivá a že bude lepší postupovat jednoduše a klidně.
Zachovat klid, schovat list a domluvit schůzku
Tu jednu stránku jsem vzala s sebou. Hned jsem ji vložila do prázdné obálky, které u tiskárny máme na poštu, a obálku zavřela. Nechtěla jsem, aby si toho někdo všiml cestou. Žádné scény, žádné komentáře, jen to dát z dohledu. Vrátila jsem se k počítači, znovu poslala do tisku svůj formulář a ten už vyjel normálně. Zkontrolovala jsem, že po mně nezůstalo nic cizího a že zásobník je zavřený. Formulář jsem vložila do vlastní složky, kterou mám nachystanou na pochůzky, a v hlavě si přepočítala čas, abych stihla pobočku po obědě. Snažila jsem se vrátit k běžné agendě, ale pořád jsem na to myslela.
U stolu mi bušilo srdce a stejně bych se na práci nesoustředila. Otevřela jsem firemní chat a napsala šéfovi, jestli by si našel pět minut, že potřebuji něco probrat. Nepsala jsem, co přesně, abych ho nedostávala do nepříjemné situace. Měla jsem chuť popsat víc, ale držela jsem se stručně. Odepsal asi za dvě minuty, že po obědě může, domluvili jsme si 13:00. Pro mě to bylo ideální, protože kdyby to trvalo krátce, pořád bych stihla po schůzce zajít na pobočku. Ta odpověď mě napůl uklidnila a napůl znervóznila. Konečně budu moct položit otázky, ale zároveň mi do té doby zbylo dost prostoru na to, abych si v hlavě vytvořila různé scénáře. Věděla jsem, že si je teď nesmím rozvádět.
Doručit HR, nadechnout se a držet se faktů
Důvěrnou stránku jsem nechtěla mít u sebe v šuplíku. Udělala jsem to, co mi přišlo nejjednodušší a nejpřímější. Vzala jsem jinou obálku, nadepsala „HR – důvěrné“, stránku do ní vložila, obálku zalepila a přiložila krátký lístek: „Omylem vytištěno u sdílené tiskárny u kuchyňky“, s dnešním datem a mým jménem. Připsala jsem, že jsem zbytek tisku na zařízení zrušila. Odnesla jsem to na recepci s prosbou o předání HR. Slečna za pultem jen kývla, že rozumí a že to předá. Nic víc nebylo potřeba. Cítila jsem úlevu, že ten papír už není u mě.
Na minutu jsem vyšla před budovu, nadechla se a řekla si nahlas, že do odpoledne prostě udělám, co mám. Že počkám na 13:00, zeptám se bez emocí na to, co potřebuji vědět, a pak odnesu formulář na pobočku. Vrátila jsem se ke stolu, zavřela chaty kromě toho s domluveným časem a pustila se do jednoduchých úkolů, u kterých je jasný začátek a konec. Nechtěla jsem vyvozovat závěry ani vymýšlet dramatické výklady. Teď má smysl držet se faktů a kroků, které můžu udělat. Uklidnila jsem se a čekala do jedné, aniž bych dovolila, aby mi ta jedna stránka ovlivnila celý den.
