Článek
Ráno v tramvaji mi došlo, že má narozeniny. Jen tak, mezi reklamou na kafe a kontrolou, jestli mám v tašce klíče. Ucítila jsem takové to lehké trhnutí v břiše, když v kalendáři vidíte známé jméno. První myšlenka byla: „Mám mu napsat?“ hned za ní druhá: „A proč vlastně?“ Nerozešli jsme se zrovna v klidu, od té doby jsme se neviděli a to ticho mezi námi za posledních pár měsíců mi najednou připadalo strašně výrazné. Zároveň jsem v sobě cítila něco jako povinnost, spíš vůči tomu, co mezi námi kdysi bylo, než vůči němu teď. Tak jsem si řekla, že si to přes den promyslím a zatím neudělám nic.
Jak se z drobnosti stane celodenní dilema
V práci jsem se na to ale soustředila víc než na cokoliv jiného. Otevírala jsem maily, odpovídala, řešila úkoly, ale v hlavě jsem pořád měla to jedno dilema. Každou chvíli jsem sahala po mobilu, odemykala ho a zase zamykala, jako bych čekala, že se něco stane samo od sebe a rozhodne to za mě. Měla jsem strach, že když mu napíšu, bude to vypadat, že se snažím vrátit do jeho života, nebo že se vnucuju. Na druhou stranu mě kousalo svědomí, že když nenapíšu vůbec, jako bych úplně ukončila ten poslední slabý kontakt mezi námi. Kolegové něco řešili u vedlejšího stolu, smáli se, ptali se mě na názor, já odpovídala automaticky, ale hlavou jsem byla u něj. Nakonec jsem si stanovila, že když už, tak až večer. Žádná rychlá zpráva mezi dvěma maily, ale něco v klidnějším čase.
Odpoledne doma jsem si sedla na gauč, otevřela chat a zůstala koukat do prázdného políčka zprávy. Napsala jsem jednu verzi přání, pak ji smazala. Druhou, taky pryč. Pořád jsem balancovala mezi tím, aby to nebylo moc osobní, ale ani úplně chladné. Nakonec jsem skončila u nejjednoduššího: „Všechno nejlepší, ať se ti daří.“ Chvíli jsem na tu větu jen zírala. Přemýšlela jsem, jestli nepřidat aspoň smajlík, nebo nějakou drobnou vzpomínku, něco, co by ukázalo, že jsem to opravdu já a že to není jen povinné přání. Ale hned se mi rozjely scénáře, jak by to mohl pochopit. Že něco zkouším, že otevírám téma, o které nestojí. Strach z toho, že bych překročila hranici, nakonec převládl. Po pár vteřinách váhání jsem prostě zmáčkla „odeslat“.
Čekání, které bolí víc než ticho
Jakmile jsem viděla, že zpráva opravdu odešla, sevřel se mi žaludek. Došlo mi, že teď už to nejde vzít zpátky, žádné „jakože nic“. Položila jsem mobil na stůl a zkusila si zakázat na něj sahat. Vydrželo mi to asi pět minut. Pak jsem po něm sáhla znovu, jen abych zjistila, že se samozřejmě nic nestalo. Přistihla jsem se, jak se chovám jako puberťačka, co čeká na odpověď od kluka, i když jsme dva dospělí lidi po ukončeném vztahu. Sama sobě jsem se v duchu smála, ale zároveň mi nebylo úplně do smíchu. To čekání mě unavovalo, tak jsem si pustila seriál, něco nenáročného, abych přišla na jiné myšlenky. Jenže jsem stejně víc sledovala nehybný telefon než děj na obrazovce.
K večeru mi konečně vyskočila notifikace. Srdce se mi na vteřinu rozbušilo rychleji, než bych chtěla přiznat. Otevřela jsem chat a přečetla si: „Díky. Ať se daří i tobě.“ To bylo všechno. Žádné oslovení, žádný smajlík, žádný náznak, že by si pamatoval něco z toho, co jsme spolu prožili. Ta strohost mě úplně zarazila. Bylo mi najednou fyzicky úzko. Došlo mi, že v jeho očích jsem už asi jen člověk z minulosti, který si občas vzpomene a pošle zdvořilé přání. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně doufala v něco víc, i když jsem si to celý den odmítala připustit. Aspoň v jednu větu navíc. V náznak, že na mě někdy myslí.
Krátká zpráva jako tiché rozloučení
Seděla jsem s mobilem v ruce a tu jeho krátkou odpověď jsem si přečetla několikrát za sebou, jako bych v ní mohla najít něco dalšího. Nic takového tam ale nebylo. Napadlo mě, že bych mu ještě něco dopsala, třeba jen „rádo se stalo“ nebo nějakou neutrální větu, která by prodloužila tu konverzaci ještě o jednu zprávu. V tu chvíli jsem ale úplně jasně cítila, že by to bylo navíc a hlavně že by to bylo spíš pro mě než pro něj. Potřebovala bych tím uklidnit sama sebe, ne komunikovat s ním. Ta bolest z jeho odstupu mě mrzela, ale zároveň mě zvláštně probrala. Uvědomila jsem si, že on už je vážně jinde, a že to vlastně respektuju víc, než jsem čekala.
Večer jsem si vypnula chat, aby mě nelákalo kontrolovat, jestli mu „náhodou“ ještě něco nedojde. Prošla jsem si v mobilu staré fotky, kde jsme byli spolu, a schovala je do skryté složky. Nevymazala jsem je, na to jsem se necítila, ale už jsem je nechtěla mít na očích při každém listování galerií. U toho jsem si v duchu řekla, že tímhle pro sebe definitivně uzavírám to, čeho jsem se pořád trochu držela. Nebyl to žádný velký zlom, spíš tiché konstatování. Jedna krátká zpráva, jedna ještě kratší odpověď a mezi nimi hodně věcí, které se už asi nikdy nevrátí. A já jsem si poprvé připadala připravená jít dál i bez jakéhokoliv dalšího kontaktu.
