Článek
Když jsem přišla z práce, doma to vypadalo jako každé odpoledne. Nádobí ve dřezu, někdo něco volá z pokoje, televize běží. Dcera seděla u stolu s úkoly a jen tak mimochodem ke mně posunula žákovskou. V první chvíli jsem si všimla hlavně červeného zápisu o vyrušování na hodině. Nebyla to první poznámka za poslední měsíc a mně se v tu chvíli zvedl tlak. Zula jsem si boty, sedla si k ní a docela ostře se zeptala, co to má zase znamenat. Začala říkat, že „to není tak, jak to vypadá“, ale mně to v tu chvíli znělo jako úplně obyčejná dětská výmluva, kterou už jsem slyšela stokrát.
Podezřelé písmo a první praskliny důvěry
Když ten první výbuch trochu odezněl, vzala jsem žákovskou znovu do ruky a začala si ten zápis opravdu číst. Najednou mi došlo, že to vůbec nevypadá jako písmo jejího učitele. Znám ho z jiných poznámek i z oprav v sešitech a tohle bylo prostě jiné. Chvíli jsem tam jen seděla, porovnávala ten zápis s předchozí stránkou a říkala si, že tu něco nesedí. Dcera mezitím spíš mlčela, koukala bokem a jen zamumlala, že „to psali během hodiny ve třídě“. To mi ale nijak nepomohlo, spíš mě to zarazilo ještě víc, protože to k sobě celkově nesedělo.
Zkusila jsem se nadechnout a začít znovu, tentokrát klidněji. Zeptala jsem se jí, jestli je ten zápis opravdu od učitele. Viděla jsem, jak se jí lesknou oči a jak je celá nervózní. Chvíli mlčela, pak přikývla, že ano, že učitel byl prý naštvaný. Uvědomila jsem si, že před chvílí říkala něco trochu jiného, ale nechtěla jsem z toho udělat výslech. Řekla jsem jí, že si to s panem učitelem ověřím, protože se mi to nezdá. V tu chvíli úplně ztuhla a potichu řekla, ať mu radši nepíšu. To mě naopak utvrdilo v tom, že je v tom něco, co mi neříká, a že to budu muset víc prověřit, i když se jí to nelíbí.
E-mail učiteli a nečekané rozuzlení poznámky
Večer jsem sedla k počítači a napsala učiteli krátký, slušný e-mail. Napsala jsem, že jsem v žákovské našla tuhle konkrétní poznámku, že mám pochybnosti kvůli písmu a že bych chtěla jen vědět, co se přesně stalo. Zdůraznila jsem, že nechci nikoho z ničeho obviňovat, že mi jde jen o vysvětlení. Chvíli jsem se dívala na rozepsanou zprávu a přemýšlela, jestli nepůsobím jako ta otravná matka, co řeší každou blbost. Pak jsem si ale řekla, že pokud má dcera poznámky, je moje povinnost se o to zajímat. E-mail jsem odeslala a docela rychle přišla odpověď. Učitel mi napsal, že ten zápis nepsal a že se na to druhý den ve třídě podívá.
Druhý den odpoledne mi volal. Hned jak se představil, byla jsem nervózní. Řekl mi, že se situace vyjasnila. Během přestávky si prý pár dětí hrálo se žákovskými, listovaly si v nich a jeden kluk napsal mojí dceři tu poznámku „jako srandu“. Dcera mu to dovolila, brala to taky jako legraci, ale pak se lekla, když viděla, jak vážně to vypadá, a doma už z toho nedokázala vycouvat. Učitel mi vysvětlil, že to s celou třídou probral jako nevhodné chování, že jim vysvětlil, že žákovská není na hraní, a že tu falešnou poznámku další den přeškrtl. K ní dopsal krátké vysvětlení, aby bylo do budoucna jasno, že neplatí. Mně se ulevilo, že nejde o další skutečný průšvih, ale zároveň mě strašně zamrzelo, že mi dcera nedokázala říct pravdu hned.
Večerní rozhovor, strach a rodičovské zrcadlo
Večer jsme si spolu sedly na gauč, bez žákovských, bez úkolů. Řekla jsem jí, jak se cítím. Že mě mrzí samotná poznámka míň než to, že mi nedůvěřovala a nechala mě myslet si, že se zase chovala špatně. Že bych raději slyšela nepříjemnou pravdu hned na začátku, než pak zjišťovat věci přes učitele. Ona se rozbrečela a přiznala, že se bála, že zase budu křičet, proto radši tvrdila, že to psal učitel. Že když viděla můj výraz u dveří, úplně ztuhla a už z toho nedokázala vycouvat. Došlo mi, jak moc v tom je i moje reakce z minulosti, kdy jsem šla napoprvé do křiku místo do klidného ptaní.
Domluvily jsme se, že podobné věci se mnou příště může řešit hned, i když se bojí, a že se pokusím reagovat míň výbušně. Že je lepší, když mi rovnou řekne: „Mami, stala se blbost,“ než když budeme obě dělat, že je všechno v pořádku. A že si dá příště pozor, s kým si „hraje na poznámky“ a co komu dovolí psát do svých věcí. Pro mě to celé byla docela obyčejná situace z jednoho odpoledne, ale zároveň mě donutila víc sledovat, co se ve škole děje, a přemýšlet i nad tím, jaký signál dávám doma já. A že někdy není první krok zjistit, co udělalo dítě, ale nejdřív se podívat na to, jak na něj reaguju.
