Článek
Seděli jsme u večeře jako tolikrát předtím. Já v hlavě seznam věcí na zítřek, co musím stihnout v práci i doma, do toho kontroluju, jestli dcera aspoň něco jí. Manžel byl poslední týdny takový vzdálenější, ale pořád jsem si to vysvětlovala tím, že toho má v práci hodně. U stolu bylo zvláštní ticho, jen cinkání příborů. Dcera si šťourala v talíři a najednou na mě úplně samozřejmě koukla a řekla, že s tátou mají „tajnou kamarádku“, o které mi nesmí říct. V tu chvíli se mi všechno v hlavě zastavilo.
Věta u večeře, která změnila úplně všechno
Jen jsem na ni koukala a přemýšlela, jestli si dělá legraci, nebo jestli jsem špatně slyšela. Zeptala jsem se jí, jak to myslí, a ona začala vyprávět, že byli s tátou na zmrzlině s jednou paní a že to mám „nechat být“. Použila to přesně takhle, tímhle tónem. Ne „prosím, neřeš to“, ale tak, jako když dospělý zavírá téma. Manžel ji hned okřikl, ať nemluví blbosti, a rychle začal mluvit o něčem úplně jiném, skoro až křečovitě. V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítilo, že tohle asi nebude jen dětská fantazie, a najednou jsem si začala zpětně vybavovat všechny malé věci, které jsem předtím přecházela.
Mezi pochybností a snahou nedělat scénu
Po večeři šla dcera do obýváku pustit si pohádku a já jsem zůstala v kuchyni s manželem. Zkusila jsem to nejdřív jako v legraci, s nadhledem, abych to hned nevyhrotila. Zeptala jsem se ho, koho že to má za „tajnou kamarádku“ na zmrzlinu. Okamžitě se naježil, otrávený výraz, něco ve smyslu, že už to fakt přeháním a že dítě si vymýšlí. Bylo vidět, že ho ta otázka vytáčí víc, než by musela. Snažila jsem se to dál neeskalovat, nechtěla jsem se hádat před dcerou, tak jsem to navenek pustila. Uvnitř jsem si ale pořád přehrávala, jak přesně se dcera vyjadřovala. Ty dospělácké obraty, ten pokyn „nech to být“. Když jsme pak večer šli spát, on se ke mně skoro ani neotočil a já jsem v břiše cítila těžký kámen.
Noc bez spánku a rozhodnutí, ze kterého není návratu
V noci jsem skoro nespala. Pořád mi v hlavě dokola běželo „tajná kamarádka“. Míchalo se mi to s různými střípky z poslední doby, kdy byl manžel tak nějak mimo, kdy pořád koukal do mobilu, odcházel si „něco zařídit“ nebo najednou musel odjet kvůli práci. Do té doby jsem to brala jako běžný stres, který občas přijde, když se toho sejde víc. Teď se na to ale všechno najednou dívalo úplně jinak. Ležela jsem vedle něj, slyšela jeho pravidelné dýchání a zároveň jsem měla pocit, jako bych ležela vedle někoho, koho pořádně neznám. V hlavě jsem si opakovala, že do mobilu se neléze, že jsem to vždycky odsuzovala, když to někdo dělal. A zároveň jsem se přistihla, jak přemýšlím, jestli opravdu chci dál dělat, že nic nevidím. Nakonec jsem si v duchu řekla, že ráno, až půjde do sprchy, se prostě podívám. Že potřebuju vědět, jestli si to celé jen nenamlouvám.
Ranní chaos, zakázaný krok a důkaz v několika větách
Ráno byl klasický chaos. Chystala jsem snídani, hledala dceři ponožky, do toho kontrolovala čas, aby nám nejel autobus před nosem. Navenek jsem fungovala normálně, ale uvnitř jsem byla úplně prázdná a zároveň přepjatá. Celou noc jsem skoro nespala a měla jsem pocit, že jedu jen na setrvačnost. Jakmile manžel odešel do koupelny a pustil sprchu, okamžitě se mi rozbušilo srdce. Připadala jsem si, jako bych dělala něco strašně zakázaného. Vzala jsem jeho mobil z komody, ruce se mi trochu třásly. Kód jsem znala, používala jsem ten telefon dřív dětem na pohádky. Odemkla jsem ho a začala rychle projíždět zprávy, spíš bezmyšlenkovitě, jen jsem hledala něco, co by mi buď potvrdilo, nebo vyvrátilo ten pocit. Narazila jsem na konverzaci s jednou ženou, kterou jsem podle jména neznala.
Věta v telefonu, po které už nejde předstírat, že se nic neděje
Otevřela jsem ji a v tu chvíli se mi úplně sevřel žaludek. Bylo tam psané, jak jim bylo hezky na víkendu. Žádné detailní popisy, ale z kontextu bylo jasné, že spolu někam odjeli a rozhodně to nebyla služební cesta. Četla jsem dál a narazila na větu, že je těžké to tajit kvůli „malé“ a že „malá to včera málem vykecala u večeře“. Seděla jsem na kraji postele s jeho mobilem v ruce a cítila jsem, jak mi tuhnou prsty. Najednou to nebyl jen pocit nebo obava. Bylo to přede mnou černé na bílém. Něco, z čeho se nedá vrátit zpátky do nevědomosti.
Rychle jsem mobil zamkla a vrátila ho na stejné místo, než vylezl ze sprchy. Dcera se objevila ve dveřích ložnice a ptala se, kde má čisté tričko, takže jsem okamžitě přepnula do běžného režimu. V kuchyni jsem jí pomáhala s oblečením, manžel mezitím chodil kolem nás jako každý všední den. Když jsme pak všichni tři odcházeli z bytu, podívala jsem se na něj a měla pocit, že se dívám na někoho jiného. Všechno, co jsem si o našem vztahu myslela, se najednou posunulo. V hlavě mi jela jen jedna věta: od dneška se to mezi námi buď vyjasní, nebo začne úplně nová, dost nepříjemná kapitola. A já jsem zatím jen věděla, že už nemůžu dělat, jako by se nic nestalo.
